I.ÚS 835/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 835/14 ze dne 12. 8. 2014 N 154/74 SbNU 317 Analogická aplikace § 131 odst. 1 trestního řádu k opravám i nevyhlašovaných rozhodnutí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) - ze dne 12. srpna 2014 sp. zn. I. ÚS 835/14 ve věci ústavní stížnosti MARTEK ELEKTRONIK, s. r. o., se sídlem Martinovská 3080, 723 00 Ostrava, zastoupené JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou, se sídlem Čs. legií 1364/20, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2013 č. j. 11 Tvo 34/2013-11, jímž bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012 o opravě písařských chyb a jiných zřejmých nesprávností ve výroku usnesení vrchního soudu ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012, jímž bylo rozhodnuto podle § 81a za použití § 80 odst. 1 trestního řádu o vydání nemovitostí, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2013 č. j. 11 Tvo 34/2013-11 se ruší pro porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a práva vlastnického garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2014 stěžovatelka napadla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2013 č. j. 11 Tvo 34/2013-11, kterým bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012 (dále jen "opravné usnesení"), jímž bylo rozhodnuto podle § 131 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), per analogiam za použití § 138 trestního řádu o opravě písařských chyb a jiných zřejmých nesprávností ve výroku usnesení vrchního soudu ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 To 62/2012 (dále jen "opravované usnesení"). 2. Jak vyplývá z uvedených rozhodnutí, opravovaným usnesením bylo rozhodnuto podle § 81a za použití § 80 odst. 1 trestního řádu o vydání v něm blíže specifikovaných nemovitostí v obci S. ve vlastnictví A. T. stěžovatelce jakožto poškozené s tím, že o právu stěžovatelky na tyto nemovitosti není pochyb. Při vyhotovení tohoto usnesení však došlo k písařským chybám a jiným zřejmým nesprávnostem ve výroku. V jejich důsledku příslušný katastrální úřad následně odmítl na základě takto vadného usnesení provést příslušný záznam do katastru nemovitostí. Vrchní soud proto za užití § 131 odst. 1 trestního řádu, dle kterého předseda senátu může zvláštním usnesením kdykoli opravit písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech, tak, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen, a § 138 trestního řádu, dle kterého se k opravě usnesení přiměřeně užije citovaná právní úprava pro opravy rozsudku, vydal opravné usnesení. 3. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že opravné rozhodnutí nemělo být vydáno, neboť základním předpokladem provedení opravy postupem podle § 131 odst. 1 trestního řádu je zjištění rozporu mezi obsahem vyhlášeného rozhodnutí a obsahem jeho písemného vyhotovení, respektive jeho opisů, a o takovou situaci v posuzované věci nejde, neboť opravované usnesení nebylo vyhlášeno, neboť je učinil předseda odvolacího senátu mimo jednání, a proto je pojmově vyloučeno, aby vznikl či existoval nějaký rozpor mezi vyhlášeným rozhodnutím (k vyhlášení rozhodnutí vůbec nedošlo) a jeho písemným vyhotovením, popřípadě opisy. Analogická aplikace dle Nejvyššího soudu nepřichází v úvahu. Opravné usnesení proto Nejvyšší soud zrušil. 4. Stěžovatelka však s takovýmto rozhodnutím Nejvyššího soudu nesouhlasí a má jej za projev svévole v podobě interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [příkladem čehož je přepjatý formalismus - viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 776/06 ze dne 17. 5. 2007 (N 84/45 SbNU 243)]. Stěžovatelce není jasné, proč by analogická aplikace § 131 a 138 trestního řádu nebyla možná, naopak je přesvědčena, že její užití bylo namístě, neboť analogie je v trestním právu procesním přípustná, a v nynější věci by bylo v souladu s principy spravedlnosti. Možnost užití citovaných ustanovení per analogiam ostatně již byla akceptována v judikatuře Ústavního soudu, který ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 6/99 ze dne 9. 2. 1999 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že "v případě trestního příkazu lze per analogiam přiměřeně postupovat podle ustanovení § 131 odst. 1 trestního řádu. Je sice zřejmé, že u trestního příkazu nedochází k jeho vyhlášení tak, jako v případě rozsudku, nicméně i u trestního příkazu musí existovat možnost dodatečně opravit písařské chyby a zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo v jeho vyhotovení a v jeho opisech. V souzené věci okresní soud správně shledal, že předmětné vady trestního příkazu (neuvedení sídla soudu a nesprávné uvedení místa narození stěžovatele) představují zřejmé nesprávnosti, jež žádným způsobem nemohly ovlivnit rozhodování o vině a trestu stěžovatele, a proto je opravil." 5. Stěžovatelka uzavírá, že na základě opravovaného usnesení jí měly být vydány nemovitosti, které byly pořízeny za prostředky pocházející z trestné činnosti, jejíž obětí stěžovatelka byla. Katastrální úřad však odmítl vlastnické právo stěžovatelky vzhledem k písařským chybám v usnesení vrchního soudu zapsat a vydané opravné usnesení Nejvyšší soud bezdůvodně formalisticky zrušil, čímž stěžovatelce znemožnil dosáhnout zápisu vlastnického práva k nemovitostem, které jí byly vydány a z jejichž případného prodeje mohla alespoň částečně uspokojit škodu, která jí byla pravomocně přiznána trestním soudem. 6. Stěžovatelka je přesvědčena, že vydáním takto svévolného rozhodnutí Nejvyšší soud porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž důsledkem tohoto rozhodnutí je i zásah do jejího práva na majetek ve smyslu čl. 11 Listiny. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil. II. 7. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. 8. Nejvyšší soud uvedl, že lze sice souhlasit se stěžovatelkou v tom, že v trestním právu procesním se obecně připouští analogie, tato přípustnost však není absolutní. Jednou z výjimek, kdy analogii použít nelze, jsou případy, kdy dochází k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod (k tomu srov. např. Jelínek J. a kol. Trestní právo procesní. 2. vydání. Praha : Leges, 2011, str. 67). Stěžovatelka se snaží domoci realizace opravovaného usnesení ohledně povinnosti A. T. vydat určité nemovitosti stěžovatelce. Domáhá se tedy aplikace analogie ve vztahu k vlastnickému právu ústavně zaručenému čl. 11 Listiny. V takovém případě již z tohoto pohledu analogie přípustná není, a proto navrhuje, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl. 9. Vedlejší účastnice A. T. nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a souhlasí s právním názorem Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost proto navrhla zamítnout. 10. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovatelce k případné replice. Ta sdělila, že pokud Nejvyšší soud argumentuje možným zásahem do vlastnického práva vedlejší účastnice, jedná se o názor nesprávný, neboť stěžovatelka se nedomáhá konstitutivního rozhodnutí, nýbrž pouze opravy chyby. Pokud na základě opravovaného usnesení bylo rozhodnuto o vydání věci stěžovatelce, došlo buď ke změně vlastnictví ex nunc právní mocí rozhodnutí, nebo k deklaraci existujícího stavu vlastnictví stěžovatelky, jež vzniklo protiprávním využitím zpronevěřených finančních prostředků stěžovatelky. Nejvyšším soudem zrušené rozhodnutí nemůže zasáhnout do vlastnického práva vedlejší účastnice, protože se nejedná o nabývací titul, nýbrž o pouhou opravu rozhodnutí, které s sebou nenese změnu vlastnictví. Takové rozhodnutí slouží pouze příslušnému správnímu orgánu k uvedení zápisu ve veřejném rejstříku do souladu se skutečným stavem. 11. Ústavní soud zaslal obdrženou repliku účastníkovi a vedlejší účastnici řízení k případné duplice, ti však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužili. III. 12. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu v Ostravě předmětný spis sp. zn. 34 T 5/2012. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 13. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 83, 90 a 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžn