I.ÚS 845/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 845/14 ze dne 27. 10. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Bendy, zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, č.j. 1 Co 33/2012-157, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, č.j. 30 Cdo 2878/2012-211, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Žalobou ze dne 15. 1. 2011 se stěžovatel domáhal omluvy vůči JUDr. Vítu Bártovi (první žalovaný), in eventum proti České republice - Ministerstvu dopravy (druhý žalovaný), za výroky, které pronesl JUDr. Bárta dne 9. 1. 2011 v diskusním pořadu České televize "Otázky Václava Moravce". Ten v rámci tohoto pořadu uvedl, že z výsledků auditů Ministerstva dopravy vyplývá, že někteří manažeři Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále jen "ŘSD") kryjí nelegální činnost určitých stavebních společností, přičemž toto se děje zejména v Ústeckém kraji, kde dle informací ministerstva dopravy "management ŘSD řídí Oulický s Bendou, což jsou slavní kmotři ODS a ČSSD". Městský soud v Praze jako soud prvního stupně, rozhodl rozsudkem ze dne 6. 10. 2011, č.j. 31 C 6/2011-126, tak, že uložil JUDr. Vítu Bártovi, aby ve lhůtách ve výroku uvedených zaslal stěžovateli písemnou omluvu formou vlastnoručně podepsaného dopisu v blíže specifikovaném znění a aby tuto omluvu uveřejnil v denících Mladá fronta Dnes, Lidové noviny, Právo a Hospodářské noviny, a aby tuto omluvu zaslal České televizi a společnosti CET 21, spol. s r.o., se žádostí o uveřejnění (odst. I., II., III. výroku). JUDr. Bártovi dále uložil, aby stěžovateli zaplatil do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nemajetkové újmy v částce 100.000,-Kč (odst. IV. výroku) a zamítl žalobu v rozsahu textu požadované omluvy přesahujícího text omluvy uvedený v odst. I., II., III. rozsudku (odst. V. výroku). Ve vztahu mezi stěžovatelem a Českou republikou - Ministerstvem dopravy žalobu se žádostí o poskytnutí omluvy a zaplacení částky 100.000,- Kč (odst. VI. výroku) zamítl. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (odst. VII. a VIII. výroku). Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2012, č.j. 1 Co 33/2012-157, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I., II., III. a IV., tak, že zamítl žalobu, aby první žalovaný byl povinen poskytnout žalobci písemnou omluvu formou vlastnoručně podepsaného dopisu v daném znění, aby byl povinen omluvu v požadovaném znění uveřejnit ve vybraných denících a aby byl povinen tuto omluvu zaslat České televizi a společnosti CET 21, spol. s r.o. Současně odvolací soud zamítl návrh, aby byl první žalovaný povinen zaplatit stěžovateli částku 100.000,-Kč a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, č.j. 30 Cdo 2878/2012-211, bylo dovolání stěžovatele zamítnuto a bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení. II. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, a to konkrétně do jeho práv zaručených mu čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 11 Listiny. V rámci řízení je podle stěžovatele evidentní extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a závěry Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu. Ty na rozdíl od soudu prvního stupně dospěly k závěru, že pasivní legitimaci ve sporu nenese první žalovaný, JUDr. Bárta, ale právě druhý žalovaný, Ministerstvo dopravy. Tento svůj názor však Vrchní soud v Praze před vynesením rozsudku nikterak stěžovateli neprezentoval a nedal mu tak možnost se v tomto směru vyjádřit. Pokud odvolací a dovolací soud označily za odpovědné za nepravdivé výroky Ministerstvo dopravy, a nikoliv jeho tehdejšího ministra, JUDr. Bártu, posoudily podle názoru stěžovatele odpovědnost v rozporu s platnou judikaturou, a to aniž by předložily dostatečně odůvodněnou argumentaci způsobilou vyložit, proč se od judikatury odchylují, čímž byl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování. Stěžovatel připouští, že je sice pravdou, že JUDr. Bárta vystupoval v předmětném pořadu i jako ministr dopravy, ale dle přesvědčení stěžovatele je jednoznačné, že se předmětnými výroky snažil posílit a získat vliv pro politickou stranu Věci veřejné, kterou současně prezentoval. Musel přitom vědomě odkazovat na neexistující audity, které ke svému nepravdivému tvrzení údajně měl z ministerstva dopravy, kde v té době působil, přičemž tyto důkazy nebyly nikdy navrženy jako důkaz, Ministerstvo dopravy dokonce popřelo, že by existovaly, a od výroků tehdejšího ministra se v rámci soudního řízení distancovalo. III. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Pravomoc Ústavního soudu je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Úkolem Ústavního soudu tedy není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. V § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Nepřipadá-li v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. IV. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně, dospěl v rozsudku ze dne 6. 10. 2011, č.j. 31 C 6/2011-126, k závěru, že výroky, které zazněly z úst prvého žalovaného na adresu stěžovatele v předmětném pořadu bylo neoprávněně zasaženo do práva stěžovatele na ochranu jeho osobnosti, když byly širokému publiku předestřeny nepravdivé informace (resp. informace, jejichž pravdivost nebyla prokázána) vykreslující stěžovatele jako korupčníka fakticky řídícího a uplácejícího management ŘSD. Podle Městského soudu v Praze přitom JUDr. Bárta vystupoval v pořadu prvotně jako politik a významný člen jedné z politických stran a vyjadřoval se ke všem aktuálním politickým záležitostem. Vzhledem k tomu soud dovodil, že za výroky, které v pořadu zazněly, odpovídá přímo prvý žalovaný a nikoli Ministerstvo dopravy, byť byl v té době prvý žalovaný zároveň ministrem dopravy a předmětná tvrzení se zčásti problematiky dopravy dotýkají. Soud prvního stupně upozornil, že tvrzení, že na Ministerstvu dopravy jsou k dispozici audity a jiné pádné důkazy pro předmětná tvrzení, se ostatně později ukázala jako nepravdivá a samo Ministerstvo dopravy je popřelo. Městský soud v Praze proto shrnul, že užití § 420 odst. 2 občanského zákoníku per analogiam legis proto nepřipadá v úvahu, neboť vzhledem ke zjištěným okolnostem neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele nebyl způsoben při činnosti Ministerstva dopravy použitím prvého žalovaného coby ministra dopravy. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2012, č.j. 1 Co 33/2012-157, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I., II., III. a IV., tak, že žalobu zamítl. Uvedl, že vychází ze správných skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil, aniž by tak bylo potřeba je v řízení opakovat, nesdílí však jeho právní posouzení v otázce pasivní věcné legitimace prvního žalovaného. Z obsahu pořadu, v němž první žalovaný vystoupil, podle Vrchního soudu v Praze především plyne, že již v úvodu jej moderátor uvedl jako neformálního předsedu Věcí veřejných a ministra dopravy. Během diskuse se první žalovaný vyjadřoval k různým otázkám, včetně politických, sám o sobě hovořil jako o ministru dopravy a dále se vyjadřoval k tomuto resortu a jeho činnosti, včetně zmínky o svých podřízených. V této souvislosti pak uvedl i vyjádření, které stěžovatel učinil předmětem řízení a další diskusi pak moderátor uzavřel slovy: "Říká ministr dopravy Vít Bárta." Z uvedeného Vrchní soud v Praze dovodil, že v části pořadu, při němž pronesl předmětné výroky, první žalovaný nepochybně vystupoval jako ministr dopravy, přičemž vzhledem k tomu, že byl nejvyšším představitelem resortu dopravy, nepotřeboval ke svému vystoupení žádné pověření ani zmocnění a vystupoval jako jeho vrcholný představitel, aniž by přitom jakkoli vybočil z takto vymezené činnosti. Odvolací soud proto