I.ÚS 850/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 850/24 ze dne 17. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů P. B. a M. B., zastoupených JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem, sídlem Příkop 27/2a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 439/2022-2281 ze dne 14. prosince 2023, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 51/2021 ze dne 18. listopadu 2021 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 62 T 3/2021-1899 ze dne 2. června 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel P. B. byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ("krajský soud") uznán vinným ze spáchání zločinu dotačního podvodu a zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie, byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let (pro výkon byl zařazen do věznice s ostrahou) a k trestu pětiletého zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích, družstvech či jiných obdobných společnostech. Stěžovatel M. B. byl týmž rozsudkem uznán vinným z pomoci ke zločinu dotačního podvodu a ke zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie, byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let (výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let) a k trestu tříletého zákazu činnosti jako první stěžovatel. 3. Skutek, za nějž byl stěžovatel P. B. odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že jako jednatel obchodní společnosti X ("společnost X") opakovaně úspěšně žádal Ministerstvo průmyslu a obchodu ("ministerstvo") pro společnost X o dotace z Operačního programu Podnikání a inovace a ministerstvo o poskytnutí dotace, přičemž za účelem doložení způsobilých výdajů projektu k vyplacení dotace ministerstvu předkládal faktury a jiné dokumenty obsahující nepravdivé či hrubě zkreslené údaje, popř. faktury skrytě zahrnující i tzv. aktivace, tedy nezpůsobilé výdaje k proplacení. Tím docílil nesprávného použití dotací a způsobil škodu České republice ve výši 13 220 153,70 Kč. Pomoc, za kterou byl odsouzen M. B., spočívala - opět stručně vyjádřeno - v tom, že jako jednatel společnosti Y uzavřel za tuto společnost jako zhotovitelku smlouvy o dílo se společností X a s úmyslem umožnit a usnadnit společnosti X doložení údajně způsobilých výdajů pro čerpání dotací vystavil faktury a další dokumenty obsahující nepravdivé či hrubě zkreslené údaje, popř. skrytě zahrnující i tzv. aktivaci, tedy nezpůsobilé výdaje k proplacení. Tímto způsobem umožnil společnosti X neoprávněné čerpání dotace a vědomě tak napomohl způsobení škody České republice ve výši 10 197 653,70 Kč. 4. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") k odvolání stěžovatelů napadeným rozsudkem zrušil všechny výroky z rozsudku krajského soudu, jež se týkaly stěžovatelů. Stěžovatele P. B. zároveň nově uznal vinným ze spáchání zločinu dotačního podvodu a zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie a uložil mu za to úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let (výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let), a trest zákazu shora uvedené činnosti mu uložil na osm let. V rámci vymezení skutku vrchní soud vyčíslil škodu způsobenou tímto stěžovatelem částkou 11 869 716 Kč. Stěžovatele M. B. uznal vrchní soud napadeným rozsudkem vinným z pomoci ke zločinu dotačního podvodu a ke zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie a uložil mu za to úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců (výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let) a trest zákazu činnosti jako krajský soud. V rámci skutku, za nějž byl odsouzen tento stěžovatel, vyčíslil škodu částkou 8 847 216 Kč. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. 6. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy při zjišťování skutkového stavu vycházely výhradně z důkazů předložených obžalobou a nevzaly v úvahu, že jsou v přímém rozporu s důkazy předloženými obhajobou. Za klíčovou okolnost považují výklad pojmu "aktivace" jakožto výdaje, který není způsobilý k zařazení mezi dotační výdaje. Obecným soudům vytýkají, že neprovedly důkazy výslechem osob, které měly na starosti kontrolu jednotlivých dotačních programů. Připomínají, že odvolací soud některé stavební práce uznal jako způsobilé výdaje, a mají za to, že rozdíl v posuzování soudů se odvíjel od toho, který subdodavatel práce vykonal, což považují za nesprávné. 7. Podle stěžovatelů z popisu skutkového děje plyne, že nejednali ani v úmyslu přímém, ani v úmyslu nepřímém, neboť valnou většinu administrativních prací spojených s předmětnými dotačními tituly vykonávaly jim podřízené osoby. Na jejich úsudek se stěžovatel P. B. spoléhal a stěžovatel M. B. neměl důvod se domnívat, že něco není v pořádku. Poukazují na to, že i vrchní soud označil podmínky dotací za značně nepřehledné. Je třeba se v jejich případě zabývat tím, zda nedošlo k dvojímu postihu jednoho jednání a zda nepřichází v úvahu aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Finanční řízení bylo sice vedeno vůči právnickým osobám, za které jednali, ale postih těchto právnických osob bezprostředně postihl i je samotné. Z toho dovozují, že ve finančním řízení došlo k dostatečnému zhodnocení pochybení, která nastala v rámci dotačních titulů. 8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání - s výjimkou dále uvedenou - příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Stěžovatelé ústavní stížností napadají i rozsudek krajského soudu, avšak vrchní soud rozsudek krajského soudu zrušil ve všech výrocích týkajících se stěžovatelů. K rozhodování o ústavnosti zrušeného rozsudku krajského soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). 9. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, není další přezkumnou instancí, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. listopadu 2004 (U 1/32 SbNU 451]. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. 10. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelé uplatňovali výše uvedené námitky již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizují stejným způsobem, jakým to činili při obhajobě. Namítají-li, že obecné soudy při zjišťování skutkového stavu vycházely výhradně z důkazů předložených obžalobou a nevzaly v úvahu, že jsou v přímém rozporu s důkazy předloženými obhajobou, zůstávají pouze u tohoto obecného tvrzení a svou námitku blíže nekonkretizují. Nepoukazují tedy na žádné konkrétní rozpory v provedeném dokazování, které by obecné soudy ignorovaly. Ústavní soud proto rovněž pouze v obecné rovině kons