I.ÚS 864/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 864/24 ze dne 12. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Josefa Baxy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky L. M., t. č. Věznice Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Petrem Vališem, advokátem, sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1108/2023-5396 ze dne 13. prosince 2023, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 To 12/2023-4952 ze dne 27. dubna 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 4 T 1/2021-4750 ze dne 14. června 2022 v rozsahu výroku o vině a trestu stěžovatelky, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí [v případě rozsudku Městského soudu v Praze ("městský soud") toliko v rozsahu výroku o její vině a trestu] s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 7 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že městský soud napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku (jakož i dalších 6 obžalovaných) vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, za což jí uložil trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Skutek, za nějž byla stěžovatelka odsouzena, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že se společně s dalšími spoluobžalovanými (mj. se svou dcerou K. U. a s K. K.) ve společném úmyslu obohatit se za současného zkrácení daně z přidané hodnoty ("DPH") zapojila do obchodů se surovinou FAME (metylester řepkového oleje) a se surovým řepkovým olejem, kdy další obžalovaní vytvořili skupinu obchodních společností, v rámci které účelově prováděli fakturaci tak, aby budila zdání, že z fakturovaných obchodů má povinnost odvést DPH obchodní společnost A ("společnost A") a obchodní společnost B, které ji však nepřiznaly a neodvedly. Stěžovatelka měla na základě pokynů a zadání své dcery K. U. řízené K. K. vystavovat faktury za fiktivní plnění a sestavovat a podávat přiznání k DPH. Na základě plné moci podepsala daňové přiznání společnosti A a obchodní společnosti C ("společnost C"), obsahující zcela fiktivní údaje o přijatých zdanitelných plněních, a za společnost C vystavovala účetní doklady, v nichž předstírala uskutečněné zdanitelné plnění. To vše měla činit s vědomím, že společnosti A a C s uvedenými produkty reálně neobchodují a jedná se pouze o simulované obchody s cílem zkrátit DPH na straně společnosti D ("společnost D"). Tímto jednáním měla společnosti D zajistit neoprávněné snížení povinnosti k DPH o částku 48 379 321,25 Kč. 3. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka (a další 4 obžalovaní) odvolání, které Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky (a dalších 3 obžalovaných) podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. 5. Stěžovatelka namítá, že k subjektivní stránce trestného činu, za který byla odsouzena, nebylo fakticky provedeno žádné relevantní dokazování. Má za to, že obecné soudy dovodily její úmysl, resp. vědomí o účasti na trestné činnosti především z příbuzenského vztahu mezi ní a dcerou K. U. V této souvislosti podotýká, že tento příbuzenský vztah měl být zohledněn spíše v její prospěch, neboť vlastní dceru nepodezřívala z páchání trestné činnosti. Je přesvědčena, že se žádné konkrétní výsledky dokazování nevztahují k jejímu vědomí o existenci trestné činnosti, resp. o fiktivnosti obchodních transakcí a snaze zkrátit daň. Z dokumentů, které připravovala, lze podle ní dovodit pouze její znalost o objemu zakázek a druhu zboží, se kterým dotčené společnosti obchodovaly. 6. K argumentaci obecných soudů jejím vztahem s K. K. stěžovatelka podotýká, že tento vztah byl dovozen pouze s odkazem na jediný e-mail, který od K. K. obdržela, a z telefonických odposlechů, jež však byly pořízeny v jiné trestní věci, a to až několik let po spáchání trestné činnosti, za kterou byla odsouzena. Nechápe, jak tím mohla být vyvrácena její obhajoba, že v rozhodné době K. K. neznala. 7. Stěžovatelka dále cituje část odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, v němž tento soud hovořil mj. o jejím zapojení do další trestné činnosti, či o její tendenci k páchání trestné činnosti, a to v souvislosti s obsahem zmíněných odposlechů pořízených v jiné trestní věci, která ovšem dosud nebyla pravomocně skončena. Spatřuje v tom porušení svého práva na presumpci neviny. 8. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že opakovaně odkazuje na tytéž odstavce z napadených rozhodnutí městského soudu a vrchního soudu, což za situace, kdy sám neuvádí svou argumentaci, fakticky vylučuje možnost seznámit se s obsahem odkazovaného odůvodnění. Upozorňuje na to, že Nejvyšší soud na jedné straně zmíněné odposlechy z roku 2015 označuje za dokreslující důkaz, načež je společně s "emailovou komunikací" uvádí jako jediné důkazy, které prokazují její propojení s K. K. Nejvyšší soud podle ní pominul fakt, že společný úmysl (spoluobžalovaných) by nutně musel zahrnout i její úmysl se obohatit, ovšem ona takový úmysl neměla, což vyplývá i z toho, že k žádnému jejímu obohacení nedošlo. 9. Porušení práva na spravedlivý proces (soudní ochranu) spatřuje stěžovatelka také v tom, že obecné soudy připustily provedení důkazu odposlechy nařízenými v jiném trestním řízení, když jejich přínos sám městský soud označil jako "dokreslující povahy" či "nemající skutkový význam". Domnívá se, že v době, kdy byly odposlechy pořízeny, již nebylo možno předpokládat získání jakýchkoli významných skutečností o údajné trestné činnosti z dřívějšího období (tedy trestné činnosti, pro kterou byla v nyní posuzované věci odsouzena). Proto podle ní nebyly splněny podmínky vyplývající z § 88 odst. 6 trestního řádu, neboť ve vztahu k její věci nebyla aplikována hypotéza obsažená v § 88 odst. 1 trestního řádu. 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas - až na výjimky - oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. 11. V záhlaví označená usnesení vrchního soudu a Nejvyššího soudu napadla stěžovatelka jako celek a na rozdíl od napadeného rozsudku městského soudu navrhla jejich úplné zrušení. Napadeným usnesením vrchního soudu však bylo zamítnuto odvolání čtyř dalších obžalovaných a napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání dalších tří obžalovaných. V rozsahu, v jakém stěžovatelka napadá části usnesení vrchního soudu a Nejvyššího soudu, kterými bylo rozhodováno o jiných obžalovaných, jde proto o návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou. 12. Soudkyně zpravodajka si podle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyžádala spis vedený městským soudem pod sp. zn. 4 T 1/2021 a vyzvala účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. 13. Nejvyšší soud nesouhlasí s argumentací stěžovatelky. Má za to, že oba soudy nižších stupňů v napadených rozhodnutích podrobně vysvětlily důvody, pro které uznaly stěžovatelku vinnou a proč považovaly její obhajobu za vyvrácenou. Domnívá se, že ve svém usnesení podrobně vysvětlil důvody odmítnutí stěžovatelčina dovolání, a proto na tomto usnesení trvá a odkázal na jeho odůvodnění. Popírá tvrzení stěžovatelky, že v tomto rozhodnutí odkazoval v podstatě jen na jednu krátkou pasáž odůvodnění rozsudku městského soudu, a připomíná, že upozornil i na jiné pasáže rozhodnutí obou soudů nižších stupňů. Odmítl, že by rozhodl bez nezbytné znalosti spisu, jak mu to stěžovatelka vytýká. Skutkové dovolací námitky stěžovatelky označil za obecnou polemiku se způsobem, jakým městský soud a vrchní soud hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům na základě toho dospěly. Nejvyšší soud odkázal na bod 42 odůvodnění svého usnesení a konstatoval, že ve věci stěžovatelky neshledal žádný zjevný rozpor mezi provedeným