I.ÚS 870/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 870/14 ze dne 24. 8. 2015 N 152/78 SbNU 311 Ústavně konformní výklad nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením dle § 449 odst.1 a 3 "starého" občanského zákoníku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Davida Uhlíře - ze dne 24. srpna 2015 sp. zn. I. ÚS 870/14 ve věci ústavní stížnosti 1. A. C. a 2. V. C., obou zastoupených JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 č. j. 25 Cdo 3419/2012-111, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů ve věci náhrady nákladů spojených s léčením spočívajících v účelně vynaložených nákladech na osobní celodenní péči o zdravotně postiženého syna, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a 1. Česko-německé horské nemocnice Krkonoše, s. r. o., se sídlem Praha 4, Závišova 2518/20, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem, se sídlem Praha 1, Vodičkova 33, a 2. České pojišťovny, a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, jako vedlejších účastníků řízení. I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 č. j. 25 Cdo 3419/2012-111 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Průběh řízení před obecnými soudy 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 3. 2014, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 č. j. 25 Cdo 3419/2012-111, a to pro rozpor s ústavně garantovanými právy vlastnit majetek a na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o náhradu škody, které se žalobci (stěžovatelé) domáhali po žalované Česko-německé horské nemocnici Krkonoše, s. r. o., (dále též jen "žalovaná nemocnice") jako náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s celodenní péčí o nezletilého syna D. C., který je těžce zdravotně postižen z důvodu chybně vedeného porodu v Krkonošské nemocnici ve Vrchlabí, právní předchůdkyni žalované. Náhrada nákladů byla požadována za období od 2. 7. 2006 do 3. 7. 2008. 3. Z obsahu soudního spisu se podává, že stěžovatelka A. C. v Krkonošské nemocnici ve Vrchlabí dne 26. 2. 1991 porodila syna D. C. V důsledku nesprávného vedení porodu nemocnicí došlo k vážnému poškození zdraví dítěte, a to k těžké formě dětské mozkové obrny s postižením hybnosti horních a dolních končetin, zraku a psychických funkcí (pozn.: syn stěžovatelů je kvadruplegik). 4. Ve věci bylo vedeno řízení o náhradu škody na zdraví před Okresním soudem v Trutnově pod sp. zn. 6 C 1192/93. Odpovědnost nemocnice za škodu byla v tomto řízení prokázána a rozsudkem byla uložena povinnost k zaplacení částky ve výši 253 750 Kč. 5. Rodiče poškozeného A. a V. C. se nyní obrátili na soud s požadavkem náhrady nákladů léčení podle § 449 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "obč. zák.") proti Česko-německé horské nemocnici Krkonoše, s. r. o. Náhrada škody byla požadována v částce 891 162 Kč. 6. Obvodním soudem pro Prahu 4 byl dne 20. 5. 2009 pod č. j. 21 C 242/2008-38 vydán mezitímní rozsudek s výrokem, že základ žalobního nároku je opodstatněný. K námitce žalované nemocnice o promlčení práva se soud prvního stupně vyjádřil tak, že za počátek promlčecí doby nároku na náhradu nákladů léčení se považuje den vynaložení nákladů, nejpozději pak den skončení léčby, neboť až poskytnutím péče poškozenému náklady spojené s léčením vznikají a lze je vyčíslit. 7. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2010 č. j. 51 Co 397/2009-55 mezitímní rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, s výjimkou dílčí výhrady k rozsahu náhrady škody za dobu od 2. 7. 2006 do 6. 7. 2006. 8. Nejvyšší soud k dovolání žalované nemocnice rozsudkem ze dne 27. 3. 2012 č. j. 25 Cdo 1941/2010-82 rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. K otázce promlčení se nevyslovil. Zaujal právní názor, že: "v posuzovaném případě je podstatný rovněž charakter plnění, jehož náhrada je požadována. Jak vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 25 Cdo 2365/2008, ustanovení § 449 odst. 1 obč. zák. zakládá (...) nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného po úrazu, nikoliv nákladů, byť skutečně vynaložených, na zajištění pomoci při životních úkonech poškozeného (...), které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví nemůže sám vykonávat. Úkony, které pro poškozeného vykonává jiná osoba, jsou tedy podřaditelné pod § 449 obč. zák., jen jde-li o náklady spojené s léčením poškozeného (...). Odškodnění jiných nákladů spojených s péčí o poškozeného a jeho domácnost platná občanskoprávní úprava neumožňuje. Samotná okolnost, že žalobce osobně poskytuje péči poškozenému, nepředstavuje vynaložení nákladů ve smyslu § 449 odst. 3 obč. zák.". 9. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 13. 7. 2012 č. j. 51 Co 397/2009-92, vázán právním názorem dovolacího soudu, změnil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá. Žalované nemocnici nepřiznal náhradu nákladů řízení. 10. Nejvyšší soud posléze rozsudkem ze dne 18. 12. 2013 č. j. 25 Cdo 3419/2012-111 dovolání žalobců (stěžovatelů) zamítl. V rozsudku byl, mimo právní závěr výše, vysloven s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11 (N 200/67 SbNU 573) právní názor, že nárok na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou poškozenou osobu a její domácnost po ukončení léčby je nárokem na náhradu skutečné škody podle § 442 odst. 1 obč. zák., a neuplatní se tudíž ustanovení § 449 odst. 3 obč. zák. K uplatnění tohoto nároku je aktivně legitimována poškozená osoba, nikoli tedy osoba, která péči poskytuje. K tomuto závěru se Ústavní soud přiklonil i v usnesení ze dne 20. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 2963/12 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), kterým byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 25 Cdo 1837/2011. Ústavní soud v označeném rozhodnutí uvedl, že stěžovatel (žalobce) by byl aktivně věcně legitimován pouze při kumulativním splnění dvou podmínek: muselo by jít o náklady léčení a muselo by být doloženo, že byly žalobcem přímo vynaloženy. 11. Nejvyšší soud proto v napadeném rozsudku dovodil, že žalobci v souvislosti s péčí o zdravotně postiženého syna přímo nevynaložili náklady, jejichž náhrady se domáhají, a k uplatnění nároku na náhradu nákladů spojených s péčí o poškozeného syna nejsou aktivně věcně legitimováni. Dovolacím soudem bylo uvedeno, že judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu se shoduje v právním názoru, že osoby poskytující poškozenému péči po skončení léčby právo na peněžní náhradu za tuto péči podle rozhodné právní úpravy nemají. II. Obsah ústavní stížnosti 12. V ústavní stížnosti bylo argumentováno, že pod náklady spojené s léčením podle § 449 odst. 1 a 3 obč. zák. je možno podřadit i následnou péči o poškozeného, např. po ukončení hospitalizace, je-li tato vedena snahou o zlepšení jeho zdravotního stavu. Ocenění ošetřovatelské péče o příbuzného má přiměřeně vycházet z odměny přiznávané pracovníkům poskytujícím pečovatelskou službu. Nárok na náhradu účelných nákladů spojených s léčením podle § 449 odst. 3 obč. zák. potom vzniká přímo osobám, které náklady vynaložily, byť je daný nárok součástí celkového nároku poškozeného na náhradu škody proti škůdci. 13. Stěžovatelé v ústavní stížnosti položili otázku, zda se jeví spravedlivé, aby osoba, která pečuje o těžce zdravotně postiženého syna (který utrpěl škodu na zdraví zaviněním škůdce) a která prakticky obětuje svůj život, volný čas i duševní klid ve prospěch osobní péče o poškozeného, měla proti škůdci nárok na náhradu škody alespoň ve výši odměny, která je přiznávána profesionálním pracovníkům poskytujícím pečovatelskou službu, a to i přesto, že "materiální" náklady nevynakládá. Stěžovateli bylo pak k pozitivní odpovědi na vyslovenou otázku odkázáno na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013 (N 14/68 SbNU 201). III. Vyjádření ostatních účastníků řízení 14. Na výzvu Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, který v plném rozsahu odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí o dovolání. Uvedl, že k nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/12 nemohlo být přihlédnuto, neboť byl vydán až po vyhlášení dovolacího rozsudku. Pokud jde o novou právní úpravu, tuto není možno na případ aplikovat, protože by to bylo v rozporu s principem zákazu retroaktivity. Nejvyšší soud vyslovil názor, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů nedošlo a Ústavnímu soudu