I.ÚS 885/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 885/24 ze dne 6. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Baxy (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného Mgr. Radkem Hiřmanem, advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 32 Co 229/2021-1589, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a P. N., nezletilých V. N., S. N. a V. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Stěžovatel je otcem tří nezletilých dětí, které jsou od rozvodu v péči matky. S dětmi měl původně upraven styk, který se ale kvůli konfliktům postupně v průběhu času zúžil na styk asistovaný. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodl o neupravení styku mezi stěžovatelem a dětmi. Tento postup odůvodnil tím, že děti trpí vážnými psychickými problémy, které plynou z problematického vztahu se stěžovatelem, a další nucení ke styku by vedlo pouze k větší averzi dětí vůči němu. V jejich nejlepším zájmu tak bylo styk soudně neupravit a jeho frekvence ponechat na jejich vůli. Stěžovatel namítá, že krajský soud nepřihlédl k podstatným důkazům, které svědčí o tom, že zhoršující se zdravotní stav dětí způsobuje matka, která u nich vyvolala syndrom zavrženého rodiče. 2. Úkolem Ústavního soudu tak bylo posoudit, zda krajský soud rozhodl v souladu s nejlepším zájmem dětí, zda své rozhodnutí založil na všech podstatných skutečnostech a řádně jej odůvodnil v souladu s požadavky práva na soudní ochranu. II. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 3. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 4. Rozsudkem ze dne 29. 4. 2021 č. j. 0 P 123/2019-551 Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") změnil rozsah styku stěžovatele s dětmi, neboť rodiče se nebyli schopni na rozsahu styku dohodnout a jejich neshody se negativně promítaly do zdravotního stavu dětí, o čemž svědčily lékařské zprávy ošetřující lékařky. Důsledkům neshod rodičů nezabránila ani pomoc psychoterapeutů. Okresní soud shledal, že je v nejlepším zájmu dětí styk se stěžovatelem upravit. Styk částečně zúžil, neboť část styku závisela na domluvě rodičů. Za vhodnou v zájmu dětí shledal okresní soud úpravu styku v jednoznačném vykonatelném znění, kterému děti budou rozumět a vytvoří se předpoklady pro to, aby tento rozsah styku akceptovaly. Stěžovatel podal odvolání. 5. Vztahy mezi dětmi a stěžovatelem se během odvolacího řízení dále zhoršovaly. Děti byly ve vážném psychickém stavu a začaly být vnímány jako ohrožené ve smyslu § 6 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Usnesením ze dne 9. 12. 2022 č. j. 0 P 123/2019-1158 okresní soud nařídil předběžné opatření v podobě asistovaného styku mezi stěžovatelem a dětmi v rozsahu jedné hodiny každý první pátek v měsíci. Toto rozhodnutí krajský soud potvrdil usnesením ze dne 16. 1. 2023 č. j. 32 Co 293/2022-1245. Ani asistované styky ale nevedly ke zlepšení vztahů mezi dětmi a stěžovatelem a děti na ně postupně přestaly docházet. 6. Krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu a rozhodl tak, že styk mezi stěžovatelem a jeho dětmi neupravil. Konstatoval, že od doby rozhodnutí okresního soudu došlo k podstatné změně situace, která vygradovala tak, že děti aktuálně odmítají jakýkoli kontakt se stěžovatelem. K opětovnému navázání vztahu mezi dětmi a stěžovatelem nepomohl ani asistovaný styk, který neprobíhal v přátelské atmosféře, s každým dalším setkáním se averze dětí ke kontaktu se stěžovatelem zhoršovala. U dětí se projevily psychické problémy, které je nutné řešit za pomoci psychoterapie. Jejich stav se poté, kdy došlo k omezení kontaktu se stěžovatelem, podařilo stabilizovat, aktuálně jsou bez medikace. Nicméně jejich psychický stav je velmi křehký a k jeho opětovnému narušení dochází i na základě drobných, zdánlivě banálních podnětů. Je to zejména snaha stěžovatele o kontakt s nimi, a to i mimo asistovaný styk či prostřednictvím dalších osob, dále pak způsob předávání dárků a korespondence. Snahu stěžovatele o kontakt s dětmi lze sice pochopit, nicméně stěžovatel je ve svých snahách úporný a neodklonitelný, čímž na děti vytváří nátlak. Děti o tuto jeho snahu nestojí, neoceňují ji, naopak zaujímají vůči otci obranná stanoviska, která pak přecházejí až do pozic útočných. 7. Zhoršení vztahů tak krajský soud přisuzoval zejména stěžovateli, neboť jeho chování a způsob prosazování jeho zájmů nekoresponduje s vnímáním dětí, vyvolává u nich blokační reakce a jeho snaha o výchovné působení se tak stává kontraproduktivní. Ačkoli děti začaly projevovat přání, aby byl styk omezen, stěžovatel na rozsahu a uskutečňování styku trval, dokonce navrhoval jeho rozšíření. Tím docházelo postupně k dalšímu zhoršování vztahů dětí k němu a k odmítání kontaktu s ním. U dětí se projevily psychické problémy, které bylo nutné řešit za pomoci psychoterapie. S tím však otec nesouhlasil, problémy dětí bagatelizoval a vinu na tomto stavu kladl zejména matce. Tím postavil děti do role jejích ochranitelů. Krajský soud poukazoval na to, že ačkoli se stěžovatel snaží být dobrým otcem, cesta, kterou si zvolil, není pro jeho děti vhodná. Jde zejména o jeho celkový postoj v řízení, úporné domáhání se styku s dětmi i proti jejich vůli, jejich kontaktování prostřednictvím dalších osob či mimo asistovaný styk upravený předběžným opatřením či způsob předávání dárků a korespondence. Krajský soud tak shledal, že v zájmu dětí je neupravení styku vůbec, aby na ně nebyl vytvářen tlak. Nucením ke styku by došlo k ještě větší averzi dětí vůči stěžovateli, a rovněž k jejich dalšímu poškození. Pravděpodobnost, že za takové situace by v budoucnu došlo k nápravě vztahu dětí ke stěžovateli, je minimální. 8. Krajský soud konstatoval, že jakmile byl vztah dětí ke stěžovateli takto zásadním způsobem jednou narušen, je třeba cíleně pracovat na jeho zlepšení. Je zejména na stěžovateli, aby dětem dával pozitivní podněty, které však nebudou manipulativní a nátlakové. Změny v chování stěžovatele a jeho náhledu je možné docílit přímou individuální terapií, díky které by otec svůj přístup k nezletilým změnil. Do doby, než se tak stane, nejsou pro další úpravu styku stěžovatele s dětmi předpoklady. Za situace, kdy se stěžovateli za pomoci individuální terapie podaří změnit své chování a přístup k dětem a ponechá jim zpočátku prostor, aby si samy o četnosti a způsobu kontaktu s ním rozhodly, je pravděpodobné, že postupně k obnovení jejich vzájemného vztahu dojde. 9. Krajský soud zdůraznil, že role stěžovatele v životě dětí je podstatná a nezastupitelná, proto je pro jejich další řádný vývoj podstatné, aby vzájemné vztahy se stěžovatelem byly obnoveny, aby opětovně mohlo dojít k pravidelným kontaktům. Je nezbytné, aby nejen stěžovatel vyvíjel snahu k narovnání vzájemných vztahů, ale aby k tomu přispěla i matka, a to pozitivní motivací ke kontaktu se stěžovatelem. Na matce pak také je, aby i ona pracovala na svém psychickém stavu, který je dlouhodobou stresovou situací narušen. Krajský soud zdůraznil, že rodinná terapie, kterou otec navrhoval, není v této fázi řešením dané situace, neboť primárně je třeba docílit změny v chování otce a teprve poté je možné začít pracovat kolektivně, v rámci celé rodiny. III. Argumentace stěžovatele 10. Stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím byl fakticky kompletně vyloučen ze styku se svými dětmi, neboť rozhodování o styku se přesunulo na děti a matku. Podle judikatury Ústavního soudu je přitom žádoucí, aby o děti pečovali oba rodiče a neupravení styku dítěte s otcem není v nejlepším zájmu dítěte. Krajský soud selektivně prováděl a hodnotil důkazy (zejména znalecké posudky a zprávy psychologů), v důsledku čehož došel k závěru, že za nastalou situaci je zodpovědný výhradně stěžovatel. Stěžovatel se ale se svými dětmi už déle než rok nevídá a nemůže na ně tedy negativně působit. Krajský soud se podle něj nevypořádal s důkazy a skutkovými zjištěními, jež poukazují na to, že s nezletilými dětmi manipuluje matka, ovlivňuje je a zapříčinila u nich syndrom zavrženého rodiče. Poukazuje na to, že tomuto napomáhá i ošetřující psycholog dětí a opatrovník dětí, kteří náležitě nevykonávají svou práci. 11. Jediným důsledkem napadeného rozsudku bude prohlubování vzájemného odcizování stěžovatele a jeho dětí a pokračující podpora dětí v odmítání stěžovatele ze strany matky. Jedině pravidelným stykem se stěžovatelem budou mít děti možnost vytvoř