I.ÚS 886/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 886/14 ze dne 5. 6. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Petra Saitla, zast. Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2013, č.j. 26 Cdo 3588/2013-471, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.3.2013, č.j. 28 Co 497/2012-449, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Bytového družstva Fantova TC 3, sídlem Fantova 1755/13, Praha 5, Barbory Saitlové a Evy Saitlové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví konkretizované usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a požadoval jejich zrušení. Uvedl, že usnesením Nejvyššího soudu bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 29.9.2011 č.j. 24C 284/2006-366. Dovoláním se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku odvolacího soudu, přičemž ho opřel o ust. § 237 o.s.ř. s tím, že v rozhodnutí byly řešeny otázky procesního a hmotného práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V dovolání nenapadal skutkové závěry odvolacího soudu, neboť ty nejsou způsobilým důvodem dovolání. Pokud jde o řešení otázek procesního práva, namítal stěžovatel v dovolání, že ustanovení § 706 odst. 1 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku (dále jen ,,ObčZ"), které bylo aplikováno ve spojení s ust. § 708 ObčZ je sice systematickým ustanovením hmotně právního předpisu, nicméně obsahuje i normu práva procesního, když stanoví, že nájemcem se stanou tam vyjmenované osoby, které prokáží, že s ním žily ve společné domácnosti alespoň po dobu tří let před jejím opuštěním. Uvedené ustanovení tedy přesouvá důkazní břemeno (a samozřejmě i tomu odpovídající povinnost tvrzení) na tyto osoby, v tomto případě vedlejší účastnice. Ty měly v důsledku vedlejšího účastenství v řízení možnost tvrzení a důkazy o nich přednést. Podle stěžovatele bylo povinností soudu v rámci odůvodnění svého rozhodnutí uvést, kdo měl důkazní břemeno ohledně skutečností zakládajících přechod nájemního práva a zda toto důkazní břemeno unesl. Pokud tak neučinil, neodpovídá odůvodnění rozhodnutí ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. Odvolací soud uzavřel, že stěžovatel opustil společnou domácnost v roce 2005, aniž by toto kdokoli z účastníků vůbec tvrdil, natož pak prokazoval. Soud však má rozhodovat pouze o tvrzeních účastníků, nikoli je doplňovat tvrzeními vlastními. Podle názoru stěžovatele postupoval odvolací soud v odůvodnění v rozporu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. a § 132 o.s.ř. i z jiných důvodů. Stěžovatel tvrdil a prokazoval celou řadu důvodů, proč na vedlejší účastnice nemohlo přejít nájemní právo, a to aniž by mu na rozdíl od nich vůbec svědčila povinnost důkazní (k tomu viz výše). Stěžovatel zejména tvrdil, že: - vedlejší účastnice ani žalovaný vůbec netvrdily, natož aby prokazovaly, že nemají či některá z nich nemá jiný byt (to je přitom jednou ze základních podmínek pro přechod nájemního práva, která nebyla splněna), - stěžovatel dávno před tvrzeným přechodem nájemního práva již nesdílel společnou domácnost s žalovanými, i proto nemohlo nájemní právo přejít, - stěžovatel prokazatelně užíval i po roce 2005 v domě sklep, který byl příslušenstvím bytu, proto se nemohl z bytu odstěhovat, - stěžovatel podepsal výpověď z nájmu bytu, aniž by to mínil vážně, a to pod nátlakem a za účelem, aby mu Městská část Praha 5 přidělila jiný byt. Odvolací soud se těmito námitkami stěžovatele vůbec nezabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí je zcela pominul, postupoval tedy v odůvodnění rozhodnutí v rozporu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. V rozsudku měl uvést, jaké okolnosti považuje za podstatné pro rozhodnutí věci (zde pro přechod nájmu bytu), na koho nájem bytu přešel, a na základě jakých skutečností. Pokud tak neučinil, postupoval v rozporu s tím, jak byla tato otázka řešena dovolacím soudem např. v rozsudku sp. zn. 20 Cdo 1276/2011. Zasáhl tak rovněž do jeho práva na spravedlivý proces podle ust. § čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak se odvolací soud nevypořádal s námitkou stěžovatele proti zamítnutí jeho důkazních návrhů, ke kterým se vůbec nevyjádřil. V hmotněprávní rovině pak stěžovatel namítal, že se z bytu neodstěhoval, pouze přestal vést s vedlejšími účastnicemi v roce 1994 společnou domácnost v tom smyslu, že s nimi již netvořil spotřební společenství. Jeho hmotněprávní námitkou pak bylo, že nemohl v roce 2005 opustit společnou domácnost, když jí již od roku 1994 s vedlejšími účastnicemi nevedl. Dovolací soud však namítané porušení procesních ustanovení, zejména práva na řádné odůvodnění rozsudku a porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces označil za nezpůsobilé dovolací námitky, neboť jimi stěžovatel namítá vady řízení. Takové námitky však stěžovatelovo dovolání neobsahuje, neboť zcela konkrétně uvádí procesní předpisy, které byly odvolacím soudem aplikovány v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu, ovšem také s rozhodnutími Ústavního soudu závaznými podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") pro všechny orgány a osoby. Pokud jde o nastolené hmotněprávní otázky, pak ty byly vystavěny na skutkovém stavu zjištěném odvolacím soudem spočívajícím zejména v tom, že k opuštění společné domácnosti mělo dojít v roce 2005. Tato skutková zjištění stěžovatel v dovolání nenapadal, neboť nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Dovolací soud však pouze citoval ze své konstantní judikatury, nicméně odmítnutí dovolání postavil na tom, že změnil skutkové závěry odvolacího soudu v tom smyslu, že k odstěhování stěžovatele z bytu došlo již v roce 1994 a k úmyslu společnou domácnost již neobnovit došlo zahájením a dokončením rozvodového řízení v roce 1995. Dovolací soud tím zcela změnil skutkové závěry odvolacího soudu a naopak podpořil skutkové závěry soudu prvního stupně. V tom spatřuje stěžovatel hlavní podstatu této ústavní stížnosti. Jestliže je způsobilým dovolacím soudem pouze nesprávné právní posouzení věci, jsou tím současně dány meze dovolacího přezkumu a působnost dovolacího soudu. Dovolací soud totiž není další skutkovou instancí, a pokud dovolatel není oprávněn vznášet před dovolacím soudem skutkové námitky, pak na druhé straně není dovolací soud oprávněn měnit skutkové závěry odvolacího soudu, proti jehož rozhodnutí dovolání směřuje. Podle stěžovatele došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, když postupem soudů všech stupňů mu bylo odňato právo na minimálně dvě skutkové instance, neboť v konečném důsledku je celá rozhodovací činnost založena v podstatě na skutkových závěrech soudu prvního stupně, aniž by se v průběhu dalšího řízení k jeho námitkám proti takovým skutkovým zjištěním soudy vyjádřily. Dovolací soud pak svým postupem překročil meze své pravomoci dovolacího přezkumu a porušil tak zejména čl. 91 odst. 2 ve spojení s čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Na základě této argumentace stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu a napadený rozsudek městského soudu. Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 90 Ústavy: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 91 odst. 2 Ústavy: Působnost a organizaci soudů stanoví zákon. Čl.95 odsdt. 1 Ústavy: Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. II. Z předložených listinných podkladů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti: Obvodní soud rozsudkem ze dne 29.9.2011, č.j. 24 C 284/2006-366, zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným nájemcem konkrétního bytu, protože dovodil, že stěžovateli sice vzniklo právo osobního užívání předmětného bytu, ale že stěžovatel v září 1994, kdy se z bytu odstěhoval v souvislosti s navázáním známosti s jinou ženou, nejpozději však po rozvodu manželství v roce 1995, kdy již bylo zřejmé, že společnou domácnost v bytě neobnoví, trvale opustil společnou domácnost, v důsledku čehož právo nájmu bytu přešlo na jeho rozvedenou manželku a dceru, které s ním v té době žily ve společné domácnosti a neměly vlastní byt. Dodal, že vzhledem k přechodu nájmu bytu v roce 1995 jsou veškeré pozdější úkony stěžovatele týkající se předmětného bytu (zejména nájemní smlouva z 25. září 2002 a výpověď z 3. led