I.ÚS 904/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 904/14 ze dne 25. 11. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Marianem Babicem, advokátem, se sídlem Růžová 256/14, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1149/2013-25 ze dne 6. 11. 2013, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 55 To 59/2013-829 ze dne 4. 4. 2013 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku č. j. 2 T 48/2011-791 ze dne 4. 12. 2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Předchozí průběh řízení Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí citovaných v záhlaví, neboť má za to, že skutkové závěry obecných soudů nemají podklad v provedeném dokazování, že došlo k porušení jeho práva zajišťovat a předkládat důkazy a že bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Přitom odkázal na čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání dílem nedokonaného a dílem dokonaného zločinu podvodu dle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu 5 let, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 19 T 7/2011-1804 ze dne 15. 3. 2012. Trestná činnost spočívala v podstatě v tom, že stěžovatel v době od 17. 5. 2010 do 19. 5. 2010 navštívil postupně jedenáct kadeřnictví, kde vždy kontaktoval odpovědnou osobu a informoval ji, že zdarma zajišťuje prezentaci na internetu. Poté odpovědné osobě (poškozené) předložil k podpisu písemnost označenou "čl. Obsah internetové prezentace a udělení souhlasu ke zpracování dle této smlouvy". Zamlčel přitom, že se jedná o třetí stranu smlouvy, v níž je na straně první mimo jiné uveden závazek uhradit platbu za správu předmětu smlouvy ve výši 1.653.450 Kč s DPH 20 %. Následně zaslal poškozeným poštou dopis s vyrozuměním o registraci a o tom, že prezentace a její správa budou zpoplatněny dle smluvních podmínek. K dopisu přiložil fakturu na částku 3.450 Kč a dále fakturu na částku 150.000 Kč s upozorněním, že pokud nedojde k úhradě faktur, bude jejich plnění vymáháno právní cestou. V jednom případě obdržela poškozená rovnou písemnost, jíž byla vyzvána k vyjádření se k žalobě podané stěžovatelem; poté obdržela rozhodčí nález s tím, že má uhradit stěžovateli částku 5.700 Kč. Okresní soud v Šumperku vycházel zejména z výpovědí jedenácti poškozených, manžela jedné z poškozených, výpovědí znalců Kriminalistického ústavu Praha a jejich znaleckého posudku. Tyto důkazy považoval za vzájemně souladné. Soud neuvěřil výpovědi stěžovatele, protože s těmito důkazy nekorespondovala. Stěžovatel uváděl, že poškozeným byla předložena celá smlouva (tj. všechny tři její strany), poškozené si měly možnost celou smlouvu prostudovat, a pokud ji následně podepsaly, nemůže jednání stěžovatele spočívající ve vymáhání nároků z takové smlouvy naplňovat znaky trestného činu podvodu. Na základě stěžovatelem podaného odvolání Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, napadeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu. Nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku, výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3,5 roku. Ve výroku o vině zůstal prvostupňový rozsudek nezměněn. Odvolací soud se ztotožnil s tím, jak prvostupňový soud hodnotil důkazy. Za podstatné považoval, že všechny poškozené shodně uvedly, že na listině byly toliko údaje o jejich kadeřnictví, o žádné další listině nehovořily a že je fakticky vyloučeno, aby se poškozené vědomě zavázaly k platbě, kterou po nich stěžovatel požadoval. S ohledem na výpovědi poškozených, výpovědi znalců Kriminalistického ústavu Praha a jejich znalecký posudek není podle odvolacího soudu sebemenších pochybností, že obžalovaný poškozeným nepředložil první stranu smlouvy, ve které byl uveden mj. závazek poškozených uhradit platbu za správu předmětné smlouvy. Důkazní návrhy stěžovatele vyhodnotil odvolací soud jako nadbytečné, jelikož skutkový stav považoval za prokázaný bez důvodných pochybností. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (deformaci důkazů) a nezjistil ani žádný opomenutý důkaz. Obecné soudy podle něj dostatečně vysvětlily, proč bylo provádění dalších důkazů nadbytečné. Nejvyšší soud dále zjistil, že obviněný skutečně neměl v řízení obhájce v období od zahájení trestního stíhání, tj. ode dne 5. 11. 2010 až do okamžiku ustanovení obhájce JUDr. Antonína Vaška opatřením soudu ze dne 18. 11. 2010, tato prodleva byla však způsobena překážkami spíše administrativního charakteru a nemohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním. Jejím jediným praktickým dopadem zůstala skutečnost, že obviněný podal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání bez konzultace s obhájcem. S ohledem na další průběh trestního řízení, kdy již byl obviněný po celou dobu obhájcem zastoupen, a rovněž při vědomí výsledku trestního řízení, nelze v této okolnosti spatřovat takové porušení práva obviněného na obhajobu, které by mohlo zakládat uplatněný dovolací důvod, potažmo porušení práva na spravedlivý proces. Rozhodujícím tak zůstává, že orgány činné v trestním řízení v mezidobí, kdy obviněný neměl obhájce, neprováděly žádné úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí, u nichž by absence právního zastoupení obhájcem mohla mít pro obviněného jakýkoliv negativní důsledek. Dále Nejvyšší soud uvedl, že k vydání rozhodnutí o nároku na bezplatnou obhajobu mohlo dojít až v okamžiku, kdy stěžovatel důvodnost návrhu osvědčil. II. Argumentace stěžovatele Podle stěžovatele je skutkový závěr obecných soudů o tom, že předkládal poškozeným pouze jednu (třetí) stranu smlouvy, v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, konkrétně znaleckými posudky. Z nich má naopak plynout, že smlouva měla už v době podepisování strany tři. Stěžovatel také opakovaně poukazoval na to, že poškozené ve svých výpovědích shodně uvedly, že na listu papíru, který jim měl stěžovatel předložit, byly uvedeny pouze informace o jejich firmě a otevírací době; žádný jiný text tam údajně nebyl. Rovněž po předložení třetích stran smluv většina poškozených konstatovala, že podpisy na třetích stranách smluv jsou jejich, avšak současně se obsah těchto stran neshoduje s "papírem", který podepisovaly. Znalecké posudky ovšem manipulaci s třetí stranou smluv nezjistily. Proto měly být podle stěžovatele výpovědi poškozených hodnoceny jako účelové a nepravdivé; měly je jen zbavit odpovědnosti za to, že (snad bez náležité pozornosti) podepsaly smlouvu a následně odmítly plnit závazky z ní plynoucí. Dalšího porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele se dopustil odvolací soud, který stěžovateli neumožnil realizovat jeho právo zajišťovat a předkládat důkazy na svou obhajobu. Neumožnil mu vyhotovení dalšího znaleckého posudku k vyřešení otázky, zda stěžovatel předkládal jednotlivým poškozeným kompletní smlouvu o zajištění internetové prezentace, nebo pouze její poslední stranu. Nepřečetl k důkazu úřední záznamy o vysvětlení, které poškozené podávaly před zahájením trestního stíhání, jejichž obsah je podle stěžovatele v rozporu s výpověďmi v přípravném řízení i hlavním líčení. Tím, že odvolací soud uvedeným návrhům nevyhověl a ani se s nimi argumentačně nevypořádal, zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Právo stěžovatele na spravedlivý proces bylo porušeno také tím, že v počátku trestního řízení mu nebylo orgány činnými v trestním řízení umožněno plnohodnotně realizovat právo na obhajobu. Stěžovatel nebyl v trestním řízení zpočátku zastoupen vůbec, přestože se jednalo o případ nutné obhajoby. Následně mu sice obhájce ustanoven byl, nicméně orgány činné v trestním řízení ignorovaly žádost stěžovatele o přiznání bezplatné obhajoby, o které bylo rozhodnuto až po více než třech měsících od jejího podání. III. Hodnocení Ústavního soudu Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel jako oprávněná osoba [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] podal ústavní stížnost poté, co bylo odmítnuto jeho dovolání [§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario]. Ze spisu Ústavní soud zjistil, že napadené usnesení o odmítnutí dovolání