I.ÚS 924/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 924/24 ze dne 31. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Marie Kopalové, zastoupené Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., advokátem se sídlem Na Zbořenci 276/14, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2024 č. j. 33 Cdo 2087/2023-367, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2022 č. j. 47 Co 109/2022-277 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 6. 5. 2022 č. j. 7 C 213/2019-232, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně jako účastníků řízení a společnosti ČSOB stavební spořitelna, a.s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5, jako vedlejší účastnice, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o zásahu do svých základních práv garantovaných čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrzeného zásahu se obecné soudy měly dopustit zejména tím, že nesprávně objasnily skutkový stav kvůli nevypracování revizního znaleckého posudku, opomenutí některých důkazů a porušení zásady bezprostřednosti. Ústavní soud se se stěžovatelkou neztotožnil a její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. 2. Z napadených rozhodnutí, ústavní stížnosti a k ní přiložených listin Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka před obecnými soudy domáhala nahrazení nálezu finančního arbitra sp. zn. FA/SU/1548/2016. Nález měl být nahrazen tak, aby bylo určeno, že stěžovatelce vznikl ke dni 31. 8. 2016 vůči vedlejší účastnici nárok na vyplacení úvěru ze dvou stavebních spoření. Předmětem sporu bylo právě datum vzniku nároku, jež bylo určující pro ukončení stěžovatelce poskytnutého meziúvěru a jeho převedení do řádného úvěru ze stavebního spoření. Aby k tomu mohlo dojít, musela stěžovatelka na základě smluv splnit čtyři kritéria. Klíčový pro daný spor byl rozhodný okamžik splnění kritéria požadujícího dosažení určité výše tzv. hodnotícího čísla, které stěžovatelka považovala za splněné ke dni 30. 6. 2016 u jedné smlouvy a ke dni 31. 8. 2016 u druhé smlouvy. Finanční arbitr v uvedeném nálezu však ani u jedné ze smluv nepovažoval k těmto datům podmínku za splněnou, protože hodnotící čísla ani u jedné ze smluv nedosahovala hodnoty požadované žalovanou. Mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, resp. finančním arbitrem vznikl spor o způsob výpočtu hodnotícího čísla. 3. Okresní soud v Jičíně žalobu stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl, přičemž vycházel především ze znaleckého posudku vypracovaného v rámci jiného řízení mezi týmiž účastnicemi, které však souviselo s projednávanou věcí. Znalecký posudek ve shodě s nálezem finančního arbitra potvrdil, že ke stěžovatelkou tvrzenému datu stěžovatelka minimální výše hodnotícího čísla nedosáhla, a zároveň konstatoval správnost výpočtu daného kritéria vedlejší účastnicí, zatímco stěžovatelčin způsob výpočtu byl chybný. Okresní soud vycházel z toho, že způsob výpočtu je odbornou otázkou, probíhá plně automatizovaně na základě vzorce uvedeného v obchodních podmínkách stěžovatelky. Stejný způsob výpočtu přitom využila vedlejší účastnice a poté i finanční arbitr a znalkyně, všichni došli ke stejnému výsledku. Okresní soud tedy uzavřel, že požadovaného hodnotícího čísla dosáhla stěžovatelka u jedné smlouvy až ke dni 31. 12. 2016 a u druhé smlouvy ke dni 31. 3. 2017. Nemohl proto jejímu návrhu vyhovět. 4. U Krajského soudu v Hradci Králové stěžovatelka zpochybňovala závěry zmíněného znaleckého rozsudku zejména pro jejich vnitřní rozpornost a odlišnost od jejích vlastních výpočtů. Znalecký posudek rovněž dle stěžovatelky vycházel z neúplných podkladů. Krajský soud se s námitkami stěžovatelky neztotožnil, úvahy znaleckého posudku i okresního soudu podpořil a rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem potvrdil. 5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost, jelikož v dovolání stěžovatelka pouze rozporovala zjištěný skutkový stav či namítala vady řízení, čímž nelze založit přípustnost dovolání. Pro úplnost dodal, že okresní soud znalecký posudek zpracovaný mimo nynější řízení s povahou důkazu listinou provedl při jednání dne 27. 4. 2022, což je postačující postup. 6. Základem argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti (ve znění jejího doplnění doručeného Ústavnímu soudu dne 30. 7. 2024) je tvrzené porušení zásady bezprostřednosti, kterého se měl dopustit okresní soud, když připustil jako důkaz znalecký posudek z jiného řízení a nekriticky jej převzal. Stěžovatelka navíc rozporuje pořadí, ve kterém v těchto souvisejících řízeních okresní soud rozhodl. Znalecký posudek je dle stěžovatelky vnitřně rozporný, kvůli čemuž měla být znalkyně vyslechnuta, případně měl okresní soud nařídit vypracování jiného znaleckého posudku. Okresní soud rovněž pominul, že znalecký posudek by měl mít stejnou důkazní váhu jako ostatní důkazy, např. výpočty předložené stěžovatelkou, které obecné soudy při rozhodování nezohlednily. Napadená rozhodnutí dle stěžovatelky rovněž neobstojí z hlediska požadavku na úplné, přesvědčivé a logické odůvodnění. Obecné soudy totiž dle ní neprovedly samostatnou úvahu ohledně hodnotícího čísla a nekriticky přijaly závěry znaleckého posudku. Dle stěžovatelky obecné soudy též pominuly, že přezkum nálezu finančního arbitra má být úplný a neomezovat se na pouhé zopakování výroku s odkazem na výpočet znalkyně. Dále stěžovatelka poukazuje na nadměrnou složitost výpočtu hodnotícího čísla a na to, že znalkyně původně vycházela z nesprávných výpočtových parametrů. Pokud k ověření výpočtů hodnotícího čísla obecné soudy samy potřebovaly znalecký posudek, nelze ani na stěžovatelku klást požadavek správnosti a přesnosti výpočtů. 7. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou, přípustnou, splňující veškeré požadované náležitosti a podanou oprávněnou stěžovatelkou, která je řádně zastoupena advokátem, po vyčerpání zákonných procesních prostředků ochrany práv, které měla stěžovatelka k dispozici. 8. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná. 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv další instancí systému obecného soudnictví. Z toho vyplývá, že jeho zásah do činnosti orgánů veřejné moci připadá v úvahu pouze tehdy, kdy případně zjištěné pochybení dosahuje intenzity protiústavnosti. V případě čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny se musí jednat o excesy způsobilé ovlivnit celkový výsledek řízení (např. nález sp. zn. I. ÚS 1083/16 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2235/16). Z uvedených ustanovení Listiny vyplývají dílčí garance vedení řízení, z nichž se nynější stěžovatelka dovolává zejména ochrany proti opomenutým důkazům, práva na odůvodnění rozhodnutí a dodržení zásady bezprostřednosti. Ústavní soud předesílá, že s veškerou judikaturou, na kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje, se lze v obecné rovině ztotožnit, ale napadená rozhodnutí s ní nejsou nijak v rozporu. 10. Za opomenutý důkaz se považuje situace, kdy účastník řízení navrhne provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh je bez přiléhavého odůvodnění zamítnut, nebo zcela opomenut (např. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1055/21). Může jít i o úvahu soudu nenařídit vypracování revizního znaleckého posudku. Soudy však nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka řízení, musejí však vysvětlit, proč takovému návrhu nevyhověly (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 2610/11 a II. ÚS 2067/14 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3210/22). Nesouhlas účastníka řízení tedy sám o sobě nezakládá povinnost soudu nařídit vypracování revizního znaleckého posudku (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2221/22). Co se týče návrhu stěžovatelky na vypracování revizního znaleckého posudku, okresní soud výše uvedené obecné požadavky naplnil tím, že se návrhem stěžovatelky adekvátně zabýval (viz body 29 až 30 jeho rozsudku). Stěžovatelka dle okresního soudu požadovala, aby nový znalecký posudek zodpověděl na otázky, které již považoval za přesvědčivě zodpovězené, což potvrdil i krajský soud (viz bod 17 jeho rozsudku). Ústavní soud rovněž nepřisvědčil tvrzení, že se obecné soudy nezabývaly tabulkou s výpočty stěžovatelky. Okresní soud se s výpočty stěžovatelky vypořádal (viz body 21 a 28 jeho rozsudku) a na základě stanoviska znalkyně vyhodnotil, že tyto výpočty byly nesprávné. 11. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že závěry ze znaleckých posudků nemohou obecné soudy přebírat bez bližšího zhodnocení jejich přesvědčivosti, správnosti východisek či zasazení do kontextu ostatních důkazů (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1054/13 či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3539/2023, přiměřeně též nález sp. zn. I. ÚS 1785/21). Napadená rozhodnutí však v tomto duchu