I.ÚS 962/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 962/14 ze dne 19. 8. 2014 N 155/74 SbNU 323 Přístup Nejvyššího soudu při posuzování dovolacích námitek   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) - ze dne 19. srpna 2014 sp. zn. I. ÚS 962/14 ve věci ústavní stížnosti Václava Lhotského, zastoupeného JUDr. Václavem Markem, advokátem, se sídlem Nad Lávkou 5, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013 č. j. 21 Cdo 3791/2013-279, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2013 č. j. 64 Co 320/2010-245 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 4. 2010 č. j. 8 C 61/2006-181, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově žalobě, kterou se domáhal určení neúčinnosti právních úkonů týkajících se převodu blíže specifikovaných nemovitostí, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a Pavla Vožeha a Marie Wartenweiler jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013 č. j. 21 Cdo 3791/2013-279 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013 č. j. 21 Cdo 3791/2013-279 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecných soudů, a to usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"). K podstatě sporu uvedl v návrhu tyto informace: Stěžovatel tvrdil, že paní Jana Hasmuková získala v r. 1999 z titulu dědictví vlastnictví ke konkrétnímu domu v katastrálním území Chodov. Tento dům byl odstraněn (demolován) a paní Hasmuková uzavřela smlouvu o dílo se stěžovatelem (v postavení dodavatele), který podle této smlouvy postavil na stejném místě nový dům. Účastníkem stavebního řízení byla paní Hasmuková a rovněž tak jenom ona byla účastníkem smlouvy o dílo na straně objednatele a jí byla také stavba dne 31. 7. 2001 předána. Po téměř dvou letech - dne 10. 3. 2003 - se s oběma žalovanými (sc. vedlejšími účastníky v řízení o ústavní stížnosti), kteří jsou jejími sourozenci, dostavila k notáři a všichni tři před ním učinili prohlášení, že se na demolici původního i výstavbě nového domu podíleli společně, a že se tudíž originárním způsobem stali spoluvlastníky takto nově zhotovené věci, a to v poměru Jana Hasmuková 1/5, Pavel Vožeh 3/4 a Maria Wartenweiler 1/20. Na základě tohoto prohlášení pak dosáhli zápisu svého vlastnictví k domu č. p. XX. Návazně na to dne 7. 4. 2004 Jana Hasmuková opět formou notářského zápisu darovala 87/100 své stavební parcely č. X1 o výměře 243 m2 a přilehlé zahrady č. X2 o výměře 293 m2 vedlejšímu účastníkovi a 1/20 těchto pozemků vedlejší účastnici. Třetím notářským zápisem ze dne 18. 6. 2004 paní Hasmuková darovala vedlejšímu účastníkovi 12/100 domu č. p. XX, takže ve výsledku v době podání určovací žaloby byla vlastníkem 8/100, vedlejší účastník 87/100 a vedlejší účastnice 1/20 všech uvedených nemovitostí. Po podání žaloby pak v r. 2008 ještě převedla svůj zbylý podíl na těchto nemovitostech na svého vnuka Václava Hasmuka. Postup paní Hasmukové a vedlejších účastníků byl podle přesvědčení stěžovatele účelový a jeho cílem bylo zastřít darování a zejména znemožnit stěžovateli, aby se exekučně domohl úhrady své pohledávky z titulu nedoplatku ceny díla, o kterou se s paní Hasmukovou dosud soudí. O úmyslu paní Hasmukové a vedlejších účastníků zkrátit věřitele svědčí časový odstup jejich prohlášení od dokončení a předání stavby, skutečnost, že toto prohlášení bylo učiněno až v průběhu soudního sporu, a to v době, kdy se tento spor vedený v prvním stupni u obvodního soudu pod zn. sp. 23 C 10/2002 vyvíjel příznivě pro stěžovatele, tak i to, že paní Hasmuková až do března 2003 ve vztahu ke svým smluvním partnerům (včetně např. zhotovitele stavební dokumentace), úřadům a konec konců i soudu ve věci o zaplacení ceny díla vystupovala jako jediný stavebník. Stěžovatel proto podal proti vedlejším účastníkům žalobu, podle níž se domáhal určení neúčinnosti právních úkonů, jimiž nabyli spoluvlastnických práv k domu č. p. XX a souvisejícím pozemkům. Obvodní soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 28. 4. 2010 č. j. 8 C 61/2006-181 s odůvodněním, že žalovaní nevěděli o tom, že jejich sestra žalobci dluží a že by mohlo dojít ke zkrácení věřitele. Ve druhém stupni se věcí zabýval městský soud a rozhodl rozsudkem ze dne 7. 2. 2013 č. j. 64 Co 320/2010-245 tak, že úkony, jimiž došlo k převodům pozemků, a úkony týkající se vedlejší účastnice jsou vůči žalobci neúčinné, zatímco úkon, jímž vedlejší účastník nabyl 3/4 budovy, nikoliv. Své rozhodnutí v potvrzující části odůvodnil tak, že vedlejší účastník se podílel na financování stavby, neboť na účet paní Hasmukové, z něhož byly prováděny platby na stavbu domu, postupně zaslal celkem 292 555,82 švýcarských franků, což odpovídá jeho většinovému podílu na budově č. p. XX. Prohlášení stavebníka Jany Hasmukové a vedlejších účastníků sepsané formou notářského zápisu ze dne 10. 3. 2003 uznal za platné a konstatoval, že stavebník může k nově postavěné stavbě uzavřít dohodu s dalšími osobami o vlastnickém právu, nehledě na to, že odpůrčí žalobu lze uplatnit pouze ve vztahu k platným právním úkonům. Proti výroku rozsudku městského soudu, pokud jím byla potvrzena zamítavá část výroku obvodního soudu, podal stěžovatel dovolání. Toto dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 12. 2013 č. j. 21 Cdo 3791/2013-279 odmítl. Odmítnutí mimořádného opravného prostředku stěžovatele stručně odůvodnil tak, že v dovolání byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. 2. Stěžovatelova stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, pokud jím bylo odmítnuto jeho dovolání, a do výroků rozhodnutí obou soudů v nalézacím řízní, pokud jím byla stěžovatelova žaloba zamítnuta. Stěžovatel v postupu dovolacího soudu spatřuje odmítnutí práva (denegatio iustitiae) a tím porušení svého základního práva zaručeného ústavním pořádkem. Nejvyšší soud s odkazem na § 243f odst. 3 o. s. ř. blíže nevyložil, proč má za to, že dovolatel ve svém dovolání uplatnil jiný důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. V závorce pouze uvedl, že stěžovatel zpochybňuje skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud a předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o opodstatněnosti nároku. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právě z toho důvodu však bylo dovolání podáno. Stěžovatel v dovolání poukazoval na dvě právní otázky, které podle jeho mínění nalézací soud vyřešil nesprávně. První je, kdy a za jakých předpokladů může stavebník nově postavené stavby uzavřít dohodu o vlastnickém právu. Stěžovatel (dovolatel) má za to, že není vyloučeno, aby stavebník a další osoby (investoři), které se finančně podílely na postavení stavby (vytvoření věci), učinili platné a účinné prohlášení o nabytí vlastnictví ke stavbě originárním způsobem. Může se to ale týkat jen věci, která je jako nově vytvořená teprve zapisována do katastru nemovitostí. Tam, kde je již po nějakou dobu, v daném případě šlo o dobu v řádu let, jako vlastník zapsána konkrétní osoba, a kde tedy šlo nikoli o originární zápis vzniklého vlastnického práva, ale o jeho změnu, již takový postup lege artis není. Pokud by to možné bylo, pak by vznikaly neřešitelné situace v případě, že by investor učinil příslušné prohlášení až potom, co prvně zapsaný vlastník v mezidobí už nemovitost převedl na třetí osobu. V daném případě městský soud takový postup jako možný shledal a žalobě zčásti nevyhověl. Stěžovatel zde nekonstruoval žádný jiný skutkový stav lišící se od toho, který byl zjištěn v řízení; jeho polemika s nalézacím soudem je v ryze právní rovině. Stejná situace tu je i ohledně druhého právního problému, totiž zda prohlášení tří osob o společném vytvoření věci, zde postavení budovy, může být shledáno ohledně dvou z nich platné a účinné a ohledně třetí nikoliv. K tomuto prohlášení došlo, je založeno ve spise a nalézací soudy jím provedly důkaz. Stěžovatel má za to, že takové prohlášení platné a účinné nebylo a být nemůže, už jen proto, že prohlášení stanovuje spoluvlastnické podíly na věci a pokud u jednoho z účastníků je jeho prohlášení o investici nepravdivé a neúčinné, nedošlo ke stanovení podílů na celku ani u ostatních osob, když podíl vydělený pro tu třetí nemůže zůstat bez vlastníka. Pokud tedy v posuzované věci soud shledal úkon druhé žalované vůči žalobci za neplatný a neúčinný, nemohl ponechat jako platný