I.ÚS 980/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 980/14 ze dne 18. 6. 2014 N 125/73 SbNU 887 Náležité odůvodnění vazebních rozhodnutí; důvodnost dalšího trvání vazby; osobní slyšení obviněného při rozhodování soudu o vzetí do vazby   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida - ze dne 18. června 2014 sp. zn. I. ÚS 980/14 ve věci ústavní stížnosti V. H. D., zastoupeného JUDr. Radko Reschem, advokátem, se sídlem Podolská 124, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1159/2013-I.-82 ze dne 5. 3. 2014, kterým bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby, a proti zásahu Krajského soudu v Plzni, který nerozhodl o bezodkladném propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, za účasti Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1159/2013-I.-82 ze dne 5. 3. 2014 bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ve vztahu ke stěžovateli ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Předchozí průběh řízení 1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na osobní svobodu a spravedlivý proces. Zároveň navrhl konstatování porušení stejných práv postupem Krajského soudu v Plzni. Přitom odkázal na čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatel byl vzat do vazby dne 9. 6. 2012 z důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu (útěková vazba). Následující rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, respektive o zamítnutí jeho žádostí o propuštění z vazby, byla odůvodněna hrozbou vysokého trestu odnětí svobody osm až dvanáct let a absencí pevných vazeb stěžovatele v České republice. 3. Dne 18. 4. 2013 krajský soud shledal stěžovatele vinným neoprávněným přechováváním prekursoru k výrobě pervitinu, čímž měl spáchat zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody ve výši osmi let a vyhoštění na dobu neurčitou. 4. Dne 1. 7. 2013 Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek ve výroku o trestu a odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody ve výši čtyř roků a trestu vyhoštění na dobu deseti let. 5. Usnesením přijatým v neveřejném zasedání ze dne 22. 1. 2014 Nejvyšší soud oba rozsudky z podnětu dovolání stěžovatele zrušil a věc vrátil k projednání krajskému soudu. Zároveň odmítl dovolání podané státním zástupcem. Nejvyšší soud shledal, že právní kvalifikace skutku je nesprávná, neboť jednání stěžovatele popsané ve výroku o vině má znaky přípravného jednání, a nikoliv dokonaného skutku. Nejvyšší soud neučinil žádné rozhodnutí o vazbě podle § 265l odst. 4 trestního řádu. Toto rozhodnutí bylo odesláno krajskému soudu a stěžovateli dne 20. 2. 2014. 6. Dne 25. 2. 2014 poté, co rozhodnutí i spis byl přijat krajským soudem, tento jej zaslal zpět Nejvyššímu soudu s informací, že nebylo rozhodnuto o vazbě stěžovatele. 7. Dne 3. 3. 2014 Nejvyšší soud obdržel dopis od právního zástupce stěžovatele s dotazem, jak se bude řešit nastalá situace, kdy podle jeho názoru je stěžovatel momentálně zbaven osobní svobody bez právního důvodu. 8. Napadeným usnesením dne 5. 3. 2014 přijatým v neveřejném zasedání Nejvyšší soud rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby podle § 265l odst. 4 trestního řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu (vazba útěková). Toto rozhodnutí bylo odůvodněno následovně: "Obviněný D. V. H. je stíhán pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný se zdržuje na území České republiky, byl zaměstnán u svých rodičů, je svobodný a bezdětný. Protože Nejvyšší soud zrušil k dovolání obviněného D. V. H. výrok o trestu, který mu byl uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2013 sp. zn. 11 To 83/2013, rozhodl o vazbě obviněného. Shledal přitom, že i v tomto stadiu řízení trvají důvody vazby podle § 67 písm. a) tr. ř., neboť obviněný není vázán k pobytu na území České republiky a je dána důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, přičemž obviněnému hrozí vysoký trest, neboť na zločin, pro který je stíhán, stanoví trestní zákoník trest odnětí svobody na osm až dvanáct let nebo trest propadnutí majetku. Dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že spáchal skutek, pro který je stíhán a v době rozhodování nelze se zřetelem na povahu a závažnost trestné činnosti dosáhnout účelu vazby jiným opatřením. Jsou proto dány důvody útěkové vazby podle § 67 písm. a) tr. ř." 9. Dne 7. 4. 2014 byl stěžovatel krajským soudem shledán vinným trestným činem přípravy zločinu nedovolené výroby a jiného nakládaní s omamnými a psychotropními látkami a s jedy a byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody a vyhoštění na dobu deseti let. II. Argumentace stran 10. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud ani Krajský soud v Plzni nepostupovaly v souladu s čl. 8 Listiny, neboť byl rozhodnutím Nejvyššího soudu zbaven svobody, a to jinak než z důvodu a způsobem, které stanoví zákon. Krajský soud v Plzni naproti tomu nerozhodl o jeho bezodkladném propuštění na svobodu, ačkoli zjistil, že neexistuje právní důvod k tomu, aby dále vykonával trest odnětí svobody. Rovněž má za to, že byl zkrácen na právu na spravedlivý proces, protože Nejvyšší soud neposoudil řádně důvody jeho vzetí do vazby a své rozhodnutí se ani nepokusil přiměřeným způsobem odůvodnit. 11. Podle stěžovatele Nejvyšší soud opomenul rozhodnout o jeho vazbě dne 22. 1. 2014 zároveň s dovoláním. Přitom o něm nemohl rozhodnout až následně, jak se stalo, neboť podle dikce § 265l odst. 4 trestního řádu Nejvyšší soud tak může učinit pouze zároveň s rozhodnutím o zrušení trestu odnětí svobody, což stěžovatel chápe ve smyslu pouze ve stejnou dobu. Rozhodnout o vazbě později mu již nepříslušelo. Pokud tedy Nejvyšší soud napadené usnesení přijal až více než měsíc po rozhodnutí o dovolání, rozhodoval v rozporu se zákonem. 12. Proti obsahu napadeného usnesení stěžovatel namítá, že není dostatečně odůvodněné, neboť není nijak konkretizováno ve vztahu k jeho osobě. Dle něj nemůže stačit povrchní odkaz na důvody, které byly uváděny před dvěma lety. Dále dle stěžovatele není pravda, že mu nadále hrozí vysoký trest odnětí svobody. Vykonal totiž již téměř polovinu Nejvyšším soudem zrušeného čtyřletého trestu. Z odůvodnění není zřejmé, v čem konkrétně je spatřována obava, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat. Ve výkonu trestu se údajně stěžovatel choval vzorně, a pokud by trest nebyl zrušen, mohl již brzy žádat o podmíněné propuštění. 13. Krajský soud dle stěžovatele chyboval v tom, že měl ihned nařídit jeho propuštění, a nikoliv kontaktovat Nejvyšší soud a odeslat mu spis k novému rozhodnutí. 14. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že v rámci dovolání náleží rozhodnutí o vazbě výlučně Nejvyššímu soudu, a proto neměl žádnou zákonnou možnost, jak zjevně protiprávní stav napravit, než spis opětovně postoupit Nejvyššímu soudu. 15. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že dne 9. 1. 2014 v příslušném informačním systému (eLustrace) zjišťoval, zda je stěžovatel zbaven osobní svobody, a zjistil, že nikoliv. Dle citovaného vyjádření je to poprvé, co došlo k tomu, že tato informace byla mylná. Soud neměl tedy důvod pochybovat o správnosti této informace, a proto dne 22. 1. 2014 nerozhodoval o vazbě stěžovatele, neboť se domníval, že není ve výkonu trestu odnětí svobody. Když byl na skutečnost, že stěžovatel je ve výkonu trestu, následně upozorněn krajským soudem, tak o vazbě neprodleně rozhodl podle § 265l odst. 4 trestního řádu. Dle jeho názoru je k takovému rozhodnutí výlučně oprávněný Nejvyšší soud, a proto bylo jeho povinností za nastalé situace tak i učinit. Nejvyšší soud považuje za nesprávný názor stěžovatele, že mu již následně nepříslušelo takové rozhodnutí přijmout, neboť dovolací řízení nebylo ukončeno dnem 22. 1. 2014. 16. Stěžovatel ve své replice trvá na své stížnosti. III. Hodnocení Ústavního soudu 17. Ústavní soud považuje za nutné rozdělit přezkum zbavení svobody stěžovatele na dvě období. A to na období od rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání (22. 1. 2014) do napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 5. 3. 2014 a na období po tomto rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby. A. Období 22. 1. 2014 až 5. 3. 2014 18. Dne 22. 1. 2014 se stěžovatel nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody na základě pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 83/2013-917 ze dne 1. 7. 2013. Tento rozsudek byl však usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1159-2013-53 ze dne 22.