I.ÚS 999/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 999/08 ze dne 2. 12. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele K. D., zastoupeného Mgr. Vlastimilem Šiplem, advokátem se sídlem Moravské náměstí 15, 602 00 Brno, proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 13, odbor stavební, o přerušení kolaudačního řízení ze dne 10. 6. 2004, č. j. VYS Rep. 385-1599/04-DF-pkř, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2006, č.j. 6 Ca 9/2005-40, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2008, sp. zn. 2 Ans 7/2007-75, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Úřad městské části Praha 13, odbor výstavby (dále jen "stavební úřad"), rozhodnutím ze dne 20. 11. 2000, č.j. VYS.Rep.385-3929/00-DF-Sp, rozhodl o umístění přístavby rodinného domu na pozemku č. par. 948 a č. par. 949, k. ú. Ř., ul. O. 385, P. 5, (dále jen "přístavba", "pozemek") a vydal stavební povolení na přístavbu a stavební úpravy uvedeného rodinného domu. Dne 21. 2. 2002 požádal stěžovatel o kolaudaci přístavby a stavebních úprav provedených na základě shora uvedeného povolení. Stavební úřad oznámil zahájení kolaudačního řízení a nařídil k předloženému návrhu ústní jednání spojené s místním šetřením na den 14. 3. 2002. Podle zápisu z místního šetření, které se konalo uvedeného dne, stěžovatel znemožnil vstup do objektu. Stěžovatel tento postup odůvodnil tím, že provedení venkovní stavby dle ověřené dokumentace lze zjistit a že zaměstnanci stavebního úřadu nejsou schopni prokázat, na základě jakého zákona se dožadují přístupu do jeho objektu. Jelikož stěžovatel nepředložil ani všechny potřebné podklady pro kolaudační rozhodnutí, stavební úřad řízení přerušil a vyzval stěžovatele k předložení potřebných podkladů. Po vyhovění této žádosti stavební úřad oznámil pokračování v kolaudačním řízení a nařídil nové ústní jednání spojené s místním šetřením na den 25. 5. 2004. Podle napadeného rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10. 6. 2004, č. j. VYS.Rep.385-1599/04-DF-pkř, nebyl ani v tomto případě stěžovatelem umožněn vstup do kolaudované stavby. Proto stavební úřad kolaudační řízení znovu přerušil a stanovil lhůtu ke zpřístupnění stavby do 30. 8. 2004. V odůvodnění citovaného rozhodnutí uvedl, že stěžovatel neumožnil vstup do kolaudované stavby, aby mohlo být ověřeno, zda jsou splněny podmínky pro kolaudaci stavby. Prohlásil, že ústní jednání a místní šetření je v kolaudačním řízení povinné. Stavební úřad dne 16. 8. 2004, č. j. VYS.Rep.385-344/04-DF-okř, znovu oznámil pokračování kolaudačního řízení a nařídil ústní jednání spojené s místním šetřením na den 31. 8. 2004. Stěžovatel na toto oznámení reagoval podáním ze dne 27. 8. 2004, v němž uvedl, že do obydlí není dovoleno vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Na místní šetření dne 31. 8. 2004 se nedostavil. Stavební úřad pak dalším rozhodnutím ze dne 15. 6. 2005, č. j. VYS Rep.385-1599/04-DF-pkř, přerušil kolaudační řízení do doby zpřístupnění stavby. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel mezitím, dne 17. 1. 2005, podal žalobu. Tvrdil, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy; v petitu návrhu navrhl zrušení rozhodnutí o přerušení kolaudačního řízení, tj. (jak z obsahu podání plyne) rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10. 6. 2004, č. j. VYS.Rep.385-1599/04-DF-pkř (Poznámka: v podání byl jako žalovaný označen Magistrát hlavního města Prahy, Ing. M. T., ředitel Magistrátu hl. města Prahy). Uvedené podání posoudil Městský soud v Praze jako žalobu proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu § 79 s. ř. s. a napadeným rozsudkem ze dne 28. 11. 2006, č.j. 6 Ca 9/2005-40, ji zamítl. Městský soud tedy posoudil nejednoznačné podání nikoliv jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu - kterou by musel pro opožděnost odmítnout - ale jako žalobu směřující proti nečinnosti správního orgánu s tím, že se žalobce domáhal vydání rozhodnutí o kolaudaci stavby. Městský soud dále vycházel z toho, že stavební úřad je oprávněn v rámci kolaudačního řízení provádět místní šetření a stavebník (stěžovatel) je povinen toto šetření umožnit. Pokud tak neučiní - jak se tomu stalo ve stěžovatelově případě - vystavuje se riziku, že rozhodnutí o kolaudaci stavby nebude možné vydat. V souzené věci se proto o nezákonnou nečinnost správního orgánu nejednalo. Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") rozsudkem ze dne 25. 1. 2008, sp. zn. 2 Ans 7/2007-75, stěžovatelovu kasační stížnost zamítl NSS se v prvé řadě zabýval námitkou stěžovatele, že městský soud posoudil jeho žalobu jako žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Pokud stěžovatel uvedl, že podal žalobu na porušování přirozených základních práv obsažených v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), NSS poukázal na to, že tento typ žaloby ve správním soudnictví neexistuje a není upraven v s. ř. s. Proti činnosti správních orgánů lze brojit pomocí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s., pomocí žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu § 79 násl. s. ř. s a konečně za pomoci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu v intencích § 82 a násl. s. ř. s. Poukázal také na to, že ze stěžovatelova podání nelze dovodit, že by "žalobou na porušování přirozených základních práv obsažených v Listině" mínil ústavní stížnost, což bylo mimo jiné zřejmé i ze stěžovatelova vyjádření, že její podání má teprve v úmyslu. Podle NSS tedy městský soud musel vážit, zda stěžovatelova žaloba je jednou ze tří shora uvedených žalob ve smyslu s. ř. s. Stěžovatel žalobní návrh neupřesnil ani při jednání soudem nařízeném na den 28. 11. 2006, při němž setrval na žalobním tvrzení, aniž by byl žalobu některému ze žalobních typů sám výslovně podřadil. Vzhledem k tomu, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu nepřipadá v daném případě v úvahu, vážil městský soud jen to, zda se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu (čemuž by nasvědčovalo to, že žalobním návrhem stěžovatele bylo mj. zrušení rozhodnutí o přerušení řízení), anebo zda jde o žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel promeškal lhůtu k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (navíc se jednalo o rozhodnutí o přerušení řízení) a vzhledem k obsahu žaloby, posoudil a projednal městský soud podání jako žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Uvedl, že z § 79 odst. 1 s. ř. s. sice plyne, že soud v odůvodněných případech může správnímu orgánu uložit povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé, ale již mu nepřísluší ukládat správnímu orgánu, jakým způsobem má ve věci samé rozhodnout. Městský soud proto neakceptoval stěžovatelův požadavek, aby žalovanému nařídil zrušit rozhodnutí o přerušení kolaudačního řízení. NSS konstatoval, že postup městského soudu byl správný, neboť směřoval k tomu, aby stěžovatelovo podání nebylo odmítnuto, nýbrž aby bylo věcně projednáno. Stejně tak NSS zdůraznil, že pokud by stěžovatel brojil proti rozhodnutí správního orgánu, městský soud posouzením žaloby jako žaloby proti nečinnosti v maximální možné míře správně chránil stěžovatelovo právo na přístup k soudu. Pokud by bylo stěžovatelovo podání posouzeno jako žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, pak by však muselo být odmítnuto nikoliv toliko pro opožděnost, ale především kvůli tomu, že stěžovatel brojil proti rozhodnutí o přerušení řízení, které je úkonem správního orgánu, jímž nedochází k založení, změně, zrušení či závaznému určení práv a povinností účastníka řízení. Takový úkon je vyloučen ze soudního přezkoumání ve správním soudnictví, neboť není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. V dané situace tedy neexistovalo správní rozhodnutí, proti němuž by bylo možné podat správní žalobu. NSS současně připomněl, že odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že podání nesměřovalo proti správnímu orgánu, který rozhodnutí o přerušení řízení vydal, ač jen ten může být žalovaným v řízení o zrušení rozhodnutí (§ 69 s. ř. s. ). NSS dále zdůraznil, že kdyby stavební úřad řízení přerušil neoprávněně, nabízí se jako jediná možnost obrany žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu § 79 a násl. s. ř. s. V souzené věci by však nečinnost nebyla dána skutečností, že bylo vydáno rozhodnutí o přerušení řízení, ani skutečností, že nebylo pokračováno v řízení poté, co by podmínky přerušení odpadly, nýbrž jedině tím, že nebylo vydáno meritorní rozhodnutí v předmětné věci. NSS proto konstatoval, že stěžovatel se fakticky domáhá vydání rozhodnutí o kolaudaci stavby. NSS proto za nepřípadné prohlásil námitky kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., kterými stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, a to prostě proto, že žádné rozhodnutí v dané věci vydáno nebylo, neboť - jak bylo výše uvedeno - za takové rozhodnutí nelze považovat rozhodnutí o přerušení říze