II.ÚS 1006/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1006/23 ze dne 15. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti BUFFLER s. r. o., sídlem Krátká 224, Velké Březno, zastoupené Mgr. Štěpánem Jaklem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023 č. j. 23 Cdo 3198/2022-404, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. května 2022 č. j. 11 Co 66/2022-329 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. září 2021 č. j. 34 C 139/2017-280, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Tomáše Stratila, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a že porušen byl i čl. 90 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") uložil stěžovatelce, aby zaplatila vedlejšímu účastníkovi částku 204 900 Kč s příslušenstvím oproti povinnosti vedlejšího účastníka vydat jí blíže specifikované vozidlo a dále jí uložil zaplatit náhradu nákladů řízení, a to vedlejšímu účastníkovi ve výši 133 793 Kč a České republice - okresnímu soudu ve výši 4 103 Kč. Okresní soud vyšel z toho, že stěžovatelka (jako prodávající) uzavřela s vedlejším účastníkem (jako kupujícím) dne 15. 1. 2015 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej blíže specifikovaného vozidla. Vedlejšímu účastníkovi bylo vozidlo dodáno dne 17. 4. 2015. Dopisem ze dne 1. 9. 2016 vedlejší účastník od kupní smlouvy odstoupil. Podle okresního soudu byly splněny podmínky pro odstoupení od smlouvy podle § 2001 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vzhledem k opakovanému výskytu stejné vady (§ 2169 odst. 2 občanského zákoníku) po záruční opravě, jež existovala již v době prodeje a kterou vedlejší účastník v záruční době reklamoval. Z tohoto důvodu rozhodl o vrácení již poskytnutých vzájemných plnění. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil povinnosti nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 31 650,20 Kč. 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 422 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že dovolání proti rozhodnutí ve věci samé není zčásti přípustné podle § 237 o. s. ř., zčásti trpí vadami, a směřuje-li proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, pak že není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy neprovedly všechny jí navržené důkazy, zejména důkaz revizním znaleckým posudkem, v důsledku čehož nebyl skutkový stav zjištěn úplně. Dále argumentuje tím, že soud je oprávněn odmítnout důkaz pouze tehdy, je-li jisté, že není přínosný a konečně tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou nesrozumitelná a nepřezkoumatelná, neboť není zřejmé, zda ke svému "vnitřnímu přesvědčení" (míněno v souvislosti s výsledkem hodnocení důkazů) dospěly důvodně, resp. že myšlenkové postupy obecných soudů nejsou jasné, srozumitelné a v souladu s principy logického uvažování. 6. V návaznosti na uvedené stěžovatelka specifikuje jednotlivé reklamované vady, z nichž se nejvíce reklamací týkalo převodovky, přičemž zjištění právě těchto vad, pro které vedlejší účastník odstoupil od smlouvy, považuje za zásadní. Má za to, že byly způsobeny chybným používáním vozidla, zejména agresivním řazením [(a) převážným použitím převodu "H"] Nadto soudy nižších stupňů nerozlišovaly mezi pojmy řazení, převodovka a variátorová soustava, v důsledku čehož dospěly k chybnému závěru o opakovaném výskytu vad. 7. Současně stěžovatelka prezentuje obsah znaleckého posudku vypracovaného soudním znalcem (dále jen "znalec"), přičemž polemizuje se závěrem, že příčinou poruchy táhel řazení byla porucha variátoru, kterou vozidlo trpělo již v době předání vedlejšímu účastníkovi, a nikoliv neodborné zacházení vedlejšího účastníka vyloučené znalcem. 8. Podle stěžovatelky znalec neměl dostatečnou odbornost a navrhla proto vypracování revizního znaleckého posudku [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14 (N 54/76 SbNU 747)]; soud však tomuto návrhu ("nepochopitelně") nevyhověl. 9. Stěžovatelka dále uvádí, že znalec při svém výslechu nepravdivě uvedl, že po provedené prohlídce vozidla v Terezíně komunikoval s jejími zaměstnanci, úplně pravdivá nebyla ani svědecká výpověď Stanislav Stratila (otce vedlejšího účastníka), neboť jmenovaný přišel do kontaktu se znalcem již při první prohlídce v Olomouci, i když uvedl, že prohlídce nebyl přítomen; namítá také, že soud nepřihlédl k výpovědi svědka Michala Vajgla, jejího technika. 10. Stěžovatelka konečně shrnuje, že v soudním řízení nebylo zodpovězeno, v čem spočívala vada variátoru při koupi vozidla, která způsobila nefunkčnost celého řadícího zařízení, a tedy ani to, zda byla reklamace oprávněná (a potažmo odstoupení od smlouvy po právu), a namítá, že jím vznesené námitky proti znaleckému posudku nebyly vypořádány. 11. Krajskému soudu pak stěžovatelka vytýká, že se věcí v podstatě nezabýval a převzal argumentaci okresního soudu, jehož postup má kolidovat s právním názorem Nejvyššího soudu obsaženým v rozsudku ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4118/2010. Dodává, že je třeba zohlednit užívání vozidla vedlejším účastníkem, a proto nelze nárokovat jeho plnou (kupní) cenu, a upozorňuje, že vozidlo bylo reklamováno několikrát, vždy však z jiného důvodu, přičemž soud dostatečně jednotlivé reklamace "nerozebral", a nemohl tak dospět k závěru o "mnohosti vad". III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 14. Úvodem je třeba konstatovat, že stěžovatelka se domáhá (i) zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání pro nepřípustnost (a zčásti pro vady), žádné konkrétní námitky však vůči tomuto rozhodnutí nevznáší, což (bez dalšího) činí ústavní stížnost v této části zjevně neopodstatněnou (a Ústavní soud z tohoto usnesení vychází). 15. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, stěžovatelka namítá tzv. nepřezkoumatelnost úvah těchto soudu při hodnocení provedených důkazů a současně vyjadřuje nesouhlas s výsledkem takového hodnocení, tedy s jejich skutkovými závěry. 16. V prvé řadě nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovatelčině výtce tzv. nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, neboť z jeji