II.ÚS 1009/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1009/23 ze dne 13. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky ISALIS v.o.s., IČ: 05720834, se sídlem Jankovcova 1518/2, Praha 7, zastoupené Mgr. Ondřejem Koláčkem, advokátem se sídlem Jankovcova 1518/2, Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2023 č. j. 57 T 3/2020-27124 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2023 č. j. 2 To 10/2023-27211, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Obchodní společnosti A se postavení vedlejšího účastníka řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 12. dubna 2023 navrhla stěžovatelka postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do ústavních principů legality výkonu státní moci (vázanosti zákonem) a proporcionality ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále do ústavně garantovaných práv stěžovatelky a obchodní společnosti A na vlastnictví majetku a jeho ochranu dle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva podnikat a provozovat podnikatelskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny. 2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). 3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává následující. Stěžovatelka je insolvenční správkyní dlužníka B (dále jen "dlužník"). Společnost A je zajištěným věřitelem dlužníka (dále jen "zajištěný věřitel"). V trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 3/2020 byl proti J. K. (v postavení jednoho z obžalovaných) vydán odsuzující rozsudek, dle kterého měl J. K. trestnou činností spočívající ve spáchání zvláště závažného zločinu podvodu a v pokračujícím zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti v kauze tzv. robotových obchodů WSM na forexovém trhu způsobit nejméně 7 801 poškozeným osobám (dále jen "poškození") škodu v celkové výši přibližně 2,25 mld. Kč a přitom se zároveň obohatit o částku v souhrnné výši necelé 2 mld. Kč (pro zjednodušení zaokrouhleno a přepočteno do české měny). 4. Společný zmocněnec poškozených podal u Městského soudu v Praze postupem dle § 79g trestního řádu in eventum dle §47 trestního řádu návrh na zajištění peněžních prostředků ve výši 115 mil. Kč na dvou bankovních účtech, které měly být vedeny pro stěžovatelku. Městský soud v Praze tomuto návrhu napadeným rozhodnutím dvěma výroky vyhověl, specifikované peněžní prostředky na obou účtech zajistil, neboť (mimo jiné) uzavřel, že zajištěné prostředky získal dlužník v rámci insolvenčního řízení zpeněžením 100% obchodního podílu ve spol. C, který sice náležel dlužníkovi (dále též jen "obchodní podíl"), avšak ten jej původně nabyl za prostředky pocházející z popsané trestné činnosti J. K. Městský soud Praze napadené usnesení opřel o § 79a a § 79g trestního řádu a odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. června 2021 sp. zn. II. ÚS 2954/20, z něhož má vyplývat, že účelem insolvenčního řízení není upokojování věřitelů úpadce z prostředků získaných pácháním trestné činnosti. Podpůrně městský soud odkázal rovněž na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 701/16 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 42/2019. V závěru odůvodnění vyslovil předpoklad, že po právní moci napadeného usnesení bude v samostatném veřejném zasedání rozhodovat o ochranném opatření zabrání věci dle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, resp. zabrání náhradní hodnoty dle § 102 trestního zákoníku. 5. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil v prvním výroku týkajícím se zajištění částky 4,6 mil. Kč na jednom z bankovních účtů, jelikož vyšlo najevo, že daný účet jednak není veden pro stěžovatelku, jednak se na něm zajištěné peněžní prostředky již fakticky nenacházejí. Druhý výrok týkající se zajištění částky 110,4 mil. Kč Vrchní soud v Praze pro jeho věcnou správnost potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí však dospěl na rozdíl od Městského soudu v Praze co do dalšího procesního postupu k závěru, že namísto rozhodování o zabrání věci v režimu trestněprávním, bude na místě spíše postup dle insolvenčního zákona, a to v závislosti na tom, zdali si poškození (v případě právní moci odsuzujícího rozsudku vůči J. K. a dalším obžalovaným) přihlásí za podmínek stanovených insolvenčním zákonem do dlužníkova insolvenčního řízení pohledávky na náhradu škody, nemajetkové újmy, či vydání bezdůvodného obohacení způsobené danou trestnou činností (viz zejm. § 167 odst. 2 a § 173 insolvenčního zákona). 6. Stěžovatelka se v poměrně rozsáhlé ústavní stížnosti dovolává výše zmíněných ústavních principů a garancí, přičemž namítá především disproporci napadených rozhodnutí, jejich nesystematičnost, nelogičnost a soudní svévoli, jelikož daná rozhodnutí považuje za prima facie neúčelná a v důsledku zcela zbytečná. Argumentaci stěžovatelky lze shrnout do teze, že budoucí uspokojení zajištěného věřitele formou vyplacení zajištěných peněžních prostředků nelze objektivně z žádného důvodu krátit, proto ani (dočasné) zajištění peněžních prostředků nemůže být jakkoli důvodné. Právní názor soudu prvního stupně připouštějící případný pozdější trestněprávní postih zajištěných peněžních prostředků má být především v rozporu s ustanoveními § 140b insolvenčního zákona ve spojení s § 170 písm. d) téhož zákona, dle nichž se v insolvenčním řízení neuspokojují mimosmluvní sankce, mezi něž zabrání věci (či náhradní hodnoty) očividně náleží. Právní názor odvolacího soudu o eventuální možnosti uspokojování nároků poškozených postupem dle insolvenčního zákona pak má být zjevně nesprávný již z důvodu pořadí zajištění a výše pohledávek zajištěného věřitele, když jakékoli upřednostnění poškozených před zajištěným věřitelem má být při respektování zásad právního státu nemyslitelné. Slovy stěžovatelky nemůže být akceptovatelné "...předběhnout prodávajícího, který za předmět koupě nedostal zaplacenou kupní cenu a je od počátku transakce kryt zástavním právem." Napadená rozhodnutí mají v jejich důsledku rezultovat v neústavní zásah do práv stěžovatelky vlastnit majetek a svobodně podnikat, neboť se jimi oddaluje vyplacení jí náležející odměny za výkon funkce insolvenční správkyně dlužníka a tím i schopnost s touto odměnou následně volně disponovat. Do týchž práv mají napadená rozhodnutí zasahovat i u zajištěného věřitele, jelikož nebýt jich, už i on by mohl se zajištěnými peněženími prostředky v rámci jeho podnikatelské činnosti pracovat; přitom u zajištěného věřitele je s přihlédnutím k současné ceně peněz (úrovni úrokových sazeb) další trvání zajištění daných prostředků velmi intenzivním zásahem do jeho majetkové sféry, který mu sám o sobě způsobuje újmu v řádu vyšších jednotek milionů korun ročně (a může pro něj být až likvidační). 7. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze jí zákon jiný opravný prostředek neposkytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími a dalšími písemnostmi, které stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Přitom se Ústavní soud předně soustředil na námitky směřující proti dopadům do základních práv a svobod stěžovatelky - jakožto navrhovatelky - neboť ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby či v zájmu ochrany veřejného zájmu nelze podat (tzv. actio popularis není dle platné právní úpravy v řízení před Ústavním soudem přípustná). Nicméně i přesto lze pro úplnost konstatovat, že vypořádání stěžovatelkou předestřené argumentace týkající se údajných zásahů do práv či zájmů zajištěného věřitele by patrně nebylo příliš odlišné od tohoto usnesení a vedlo by k obdobnému výsledku. 9. Úkolem Ústavního soudu je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud v