II.ÚS 101/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 101/26 ze dne 15. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Hadače, zastoupeného Mgr. Jakubem Houžvicem, advokátem, sídlem Štefánikova 1347, Mladá Boleslav, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2025 č. j. 18 Co 380/2025-113, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, a společnosti Družstevní Bydlení s.r.o., sídlem Příkop 843/4, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11, čl. 12 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je dle rozsudku pro uznání Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 9. 2023 č. j. 21 C 184/2023-21 povinen vyklidit v jeho výroku blíže označené nemovitosti. Pro vymožení této povinnosti k vyklizení je vedena exekuce. 3. Okresní soud usnesením ze dne 28. července 2025 č. j. 50 EXE 1090/2024-95 rozhodl, že exekuce vedená soudním exekutorem JUDr. Janem Krejstou, Exekutorský úřad Brno, pod sp. zn. 159 EX 01142/24, se odkládá do právní moci rozhodnutí okresního soudu sp. zn. 23 C 43/2025 (výrok I.), že návrh stěžovatele, kterým se domáhal odkladu exekuce do právní moci rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 18. 7. 2025, se zamítá (výrok II.) a že návrh stěžovatele ze dne 18. 7. 2025, kterým se domáhal zastavení exekuce, se zamítá (výrok III.). 4. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl výrok I. usnesení okresního soudu změněn tak, že daná exekuce se do právní moci rozhodnutí ve věci vedené před okresním soudem pod sp. zn. 23 C 43/2025 neodkládá. II. Vznesená argumentace 5. Stěžovatel vysvětluje, že podal žalobu, kterou se domáhá určení, že je vlastníkem daných nemovitostí, ve které zpochybňuje kupní smlouvu, na základě které měl jejich vlastnictví pozbýt, s tím, že ji uzavřel ve finanční tísni. Proto podal návrh na odklad a zastavení exekuce, přičemž s požadovaným odkladem a nutností nejprve posoudit platnost prodeje soud prvého stupně souhlasil. Krajský soud však dospěl k závěru, že jestliže byla vedlejší účastnice jako vlastník zapsaný v katastru nemovitostí úspěšná s žalobou o vyklizení, pak rozhodnutí o této žalobě vytváří překážku věci rozhodnuté ve vztahu k žalobě o určení vlastnického práva k dotčeným nemovitostem. Přitom poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012 sp. zn. 22 Cdo 2695/2010 s tím, že obstálo i v přezkumu před Ústavním soudem (usnesení ze dne 14. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4780/12). Krajský soud tak měl za nepravděpodobné, že v souvislosti s řízením vedeným před soudem prvního stupně pod sp. zn. 23 C 43/2025 bude vedená exekuce zastavena, a proto neshledal ani důvod k jejímu odkladu. 6. Stěžovatel však má za to, že novější judikatura představovaná rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014 sp. zn. 31 Cdo 2740/2012 či ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 22 Cdo 5/2014 zastává odlišnou pozici, totiž že spor o vyklizení konečným způsobem otázku vlastnictví neřeší. Nadto judikát 22 Cdo 2695/2010 by na věc neměl dopadat i proto, že vyklizení bylo opřeno o ukončení nájemní smlouvy nikoliv o otázku vlastnictví nemovitosti. Právní závěry krajského soudu tak nejsou přiléhavé. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné opravné prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19 [N 160/101 SbNU 117] bod 28, či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20 [N 225/103 SbNU 301] bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. 9. Ústavní soud má za to, že krajský soud se v projednávané věci libovůle nedopustil, neboť své rozhodnutí o neodložení exekuce podložil konkrétními právními úvahami stran nepravděpodobnosti toho, že by mohlo dojít k jejímu zastavení, které v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vyložil. 10. Pokud jde o otázku, zda judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2695/2010, který krajský soud při svých úvahách použil, je aktuální a na věc přiléhavý, Ústavní soud konstatuje, že z napadeného rozhodnutí plyne (a stěžovatel to v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje), že právě na požadavku na aplikaci tohoto judikátu bylo založeno odvolání vedlejší účastnice, které bylo stěžovateli zasláno k vyjádření, avšak stěžovatel tuto možnost vyjádření nijak nevyužil (viz bod 9 a 10 napadeného usnesení). Ústavní stížnost přitom nemá být prostředkem, kterým by stěžovatelé dostávali další možnost obhajovat svá práva pouze v důsledku svého vlastního opomenutí (nečinnosti) v řádném řízení před obecnými soudy, které jsou k ochraně jejich práv povolány a do jejichž pravomoci posouzení právních námitek, jaké nyní vznáší stěžovatel, spadá. Akceptací námitek konstruovaných až v řízení o ústavní stížnosti by se Ústavní soud stával postupně další soudní instancí, před kterou by stěžovatelé v podstatě "doháněli" to, co v předchozím řízení vlastním zaviněním zanedbali, což jistě neodpovídá úloze Ústavního soudu. Námitky obsažené v ústavní stížnosti, které nebyly uplatněny v předcházejícím řízení způsobem, který by umožnil soudu je obsahově posoudit, ač z okolností věci je patrno, že tomuto uplatnění nic nebránilo, jsou materiálně nepřípustné (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 377/20 bod 22 až 24). 11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. dubna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu