II.ÚS 1010/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1010/26 ze dne 29. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Vučkou, advokátem, sídlem U Havlíčkových sadů 1526/7, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1066/2025-456 ze dne 14. ledna 2026, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 155/2025 ze dne 27. května 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 1 T 56/2024-330 ze dne 23. ledna 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku v souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Stěžovateli byla uložena též povinnost nahradit škodu zdravotním pojišťovnám. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že poté, co jej poškozený revizor M. L. vykázal z přepravy MHD, se po vystoupení z autobusu snažil poškozeného natlačit zpátky do autobusu tak, že jej udeřil do hrudníku, až poškozený zavrávoral, a když se poškozenému podařilo vytlačit jej z autobusu na zastávku, uchopil jeho levou ruku a zkroutil mu ji tak, že si poškozený klekl. Druhý z revizorů S. S. ho uklidňoval, ale stěžovatel se i tomuto poškozenému pokusil zalomit prsty levé ruky. Tímto jednáním poškozenému M. L. způsobil zranění odpovídající ublížení na zdraví, poškozenému S. S. způsobil zranění menší intenzity. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné. 4. Stěžovatel usnesení městského soudu napadl dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. 5. Stěžovatel podrobně popisuje svou verzi skutkových událostí, přičemž tvrdí, že v této podobě jsou zachyceny na videozáznamu z autobusu, z něhož byl poškozenými revizory vyváděn, neboť neměl platnou jízdenku. Uvádí, že jej revizor svévolně a bezdůvodně omezil na osobní svobodě, když jej chytil za popruh batohu, přestože stěžovatel klidně stál před autobusem a zjevně neprchal ani prchat nemohl. Z toho dovozuje, že byl oprávněn tomuto jednání čelit v mezích nutné obrany, neboť revizor byl útočníkem a on obráncem. Revizor podle něj i nadále v útoku pokračoval. 6. Obvodnímu soudu stěžovatel vytýká, že prvotní chycení batohu revizorem zcela přehlédl, resp. zatajil, městský soud pak podle něj pochybil tím, že neřešil, v jaké fázi k tomuto chycení batohu došlo, a uvedenou chybu obvodního soudu nenapravil. Odmítá argumentaci Nejvyššího soudu, podle které jednání revizora není možno považovat za útok, jakož i konstatování Nejvyššího soudu, že revizor je oprávněn zadržet cestujícího bez platné jízdenky, který se pokusí uprchnout, a v této souvislosti opakuje, že on nikam neprchal a choval se klidně. Má za to, že postup Nejvyššího soudu představuje zásah do práva na spravedlivý proces, neboť byl nucen čelit jinému skutkovému a právnímu stavu. Tvrdí, že při popisu dalšího průběhu incidentu městský soud deformoval provedené důkazy. Jako problematický označuje právní názor obsažený v usnesení sp. zn. 6 Tdo 262/2022 ze dne 12. dubna 2022, na které Nejvyšší soud v nyní posuzované věci odkazoval, jakož i způsob protokolace videonahrávky a svědeckých výpovědí. 7. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. 8. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde. 9. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo tvrzení o jednání v nutné obraně primárně na základě toho, že přidržení stěžovatele za popruh batohu, ke kterému přistoupil jeden z poškozených revizorů, představuje bagatelní jednání, jež nemůže zakládat důvod pro použití nutné obrany, zvláště když z ničeho nevyplývalo, že by snad poškozený revizor měl takové jednání stupňovat (srov. bod 22 usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel se proti tomuto právnímu názoru (vyplývajícímu též z usnesení sp. zn. 6 Tdo 262/2022 ze dne 12. dubna 2022, na které Nejvyšší soud v nyní posuzované věci odkazoval) důrazně ohrazuje, nicméně přehlíží při tom podstatu nutné obrany ve smyslu § 29 trestního zákoníku. 10. Nutná obrana (v trestněprávním smyslu) totiž spočívá v tom, že se obránce při odvracení útoku dopouští činu jinak trestného, tedy uskutečňuje jednání, jež by za normálních okolností muselo být považováno za trestný čin. Jde tedy o případy relativně intenzivnější obrany, která - logicky - může nastoupit až při existenci nikoli bagatelního útoku. Stěžovatel se tedy mýlí, pokud uvedený právní názor interpretuje tak, že osoba vystavená takovému bagatelnímu jednání nemůže nijak čelit, tedy že je musí strpět. Čelit mu totiž může, avšak nikoli jednáním, které naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu. 11. Ústavní soud nepovažuje popsaný výklad podmínek nutné obrany za svévolný či excesivně omezující právo jedince čelit protiprávnímu jednání jiné osoby. V posuzovaném případě stěžovatel reagoval na jednání minimální intenzity (přidržení popruhu batohu) jednáním značně intenzivním a způsobujícím trestněprávně relevantní následek v podobě ublížení na zdraví a výtržnosti. Jestliže tak obecné soudy odmítly posuzovat jeho jednání coby přípustnou nutnou obranu, nespatřuje v tom Ústavní soud protiústavní aplikaci zákonné právní úpravy, resp. stěžovatelem tvrzené porušení práva na spravedlivý proces či jiného jeho ústavně zaručeného práva. 12. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelově námitce, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo v důsledku toho, že jednotlivé stupně obecných soudů přistupovaly odlišně k jeho námitce založené na tvrzené existenci podmínek nutné obrany. Je běžné, že jednotlivé články soudní soustavy zaujímají více či méně odlišné stanovisko k určité námitce prezentované v rámci opravných prostředků. Z žádného zákonného ustanovení ani z žádného aspektu práva na spravedlivý proces nevyplývá, že by nadřízený soud měl při posuzování určité námitky pouze dvě možnosti, tedy buď bez výhrad akceptovat názor soudu nižšího stupně, anebo akceptovat opozitní názor prezentovaný v opravném prostředku. S principy spravedlivého procesu tedy nijak nekoliduje, odmítne-li nadřízený soud danou námitku z jiného důvodu, než z kterého ji odmítl soud nižšího stupně. 13. V posuzované věci navíc nemůže být řeč o tom, že by městský soud a Nejvyšší soud přistupovaly ke stěžovatelově námitce založené na tvrzeném jednání v nutné obraně podstatně odlišným způsobem. Městský soud konstatoval, že poškozený revizor na stěžovatele nijak neútočil a že otázka, zda tento revizor chytil stěžovatele za popruh batohu, je nepodstatná (srov. bod 8 napadeného usnesení městského soudu). Nejvyšší soud pak - jak již bylo uvedeno - dospěl k závěru, že zmíněné chytnutí za popruh batohu nelze považovat za útok ve smyslu § 29 trestního zákoníku o nutné obraně. Tento závěr ale ve své podstatě také vede k tomu, že zmíněné jednání revizora není pro posouzení věci podstatné, resp. že revizor na stěžovatele nezaútočil. Nejvyšší soud tak v podstatě jinými slovy vyjádřil stejný postoj, který k uvedené námitce zaujal městský soud. 14. Jako neopodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud stěžovatelovu námitku směřující ke způsobu protokolace videonahrávky a svědeckých výpovědí. Stěžovatelem uváděné nedostatky nemají pro posouzení věci (tedy ústavněprávního souladu napadených rozhodnu