II.ÚS 1011/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1011/21 ze dne 29. 11. 2021 N 206/109 SbNU 220 Povinnost provozovatele vozidla k náhradě škody v podobě invalidního důchodu vypláceného v zahraničí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Maňáska, IČO 16313151, se sídlem Firemní 747/17, Brno, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem Veveří 57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2021 č. j. 25 Cdo 617/2019-125, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. listopadu 2018 č. j. 20 Co 352/2018-100 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. července 2018 č. j. 34 C 231/2017-75, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu, dosavadní průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu se podává, že Sociálna poisťovňa, která nyní vystupuje jako vedlejší účastnice (dále též jako "žalobkyně"), se žalobou podanou původně u Okresního soudu v Uherském Hradišti a později postoupenou k Městskému soudu v Brně domáhala po stěžovateli náhrady škody ve výši 16 694,60 euro. Vedlejší účastnice je veřejnoprávní institucí, jejímž předmětem činnosti je výkon sociálního pojištění, mimo jiné i výplata dávek invalidního důchodu. 3. Městský soud v Brně napadeným rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici částku 8 449,17 euro do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu ve výši 8 246,43 euro zamítl (výrok II) a žádnému účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 4. Vyšel ze zjištění, že dne 9. 2. 2011 kolem 00.40 hodin v katastru obce B. došlo na blíže specifikovaném místě na silnici k dopravní nehodě způsobené zaměstnancem stěžovatele, jenž jako řidič nákladního motorového vozidla, jehož vlastníkem byl stěžovatel, při jízdě ve stoupání po silnici přejel v táhlé pravotočivé zatáčce s vozidlem do protisměru, kde se střetl s návěsem řízeným Pavlem B. (jedná se o pseudonym) a následně s protijedoucím nákladním vozidlem. Zaměstnanec stěžovatele při nehodě zemřel. Pavel B. utrpěl těžká zranění (pohmožděninu srdce, levé plíce, krvácení do hrudní dutiny a devastující poranění ruky) a stal se trvale invalidním. Vedlejší účastnice mu v době od 8. 2. 2012 do 31. 12. 2016 vyplácela dávky invalidního důchodu v celkové výši 16 694,60 euro. Soud prvního stupně posoudil věc jako věc s cizím prvkem s tím, že pravomoc českých soudů se odvíjí od čl. 2 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť stěžovatel má své obvyklé místo pobytu v České republice. Rozhodným právem je hmotné právo Slovenské republiky s odkazem na čl. 85 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen "nařízení o koordinaci systémů sociálního zabezpečení"), s ohledem na sídlo žalobkyně coby plátce dávek důchodového pojištění, které se nachází na území Slovenské republiky. Rozhodl pak podle § 238 odst. 1 zákona č. 461/2003 Z. z. o sociálnom poistení, ve spojení s § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Zb., občiansky zákonník, tak, že žalobkyně má vůči stěžovateli právo na náhradu škody, která jí vznikla výplatou dávek v důsledku zaviněného protiprávního jednání jeho zaměstnance ve výši uvedené ve vyhovujícím výroku. Zamítavý výrok byl odůvodněn částečným promlčením žalobního nároku. 5. K odvolání stěžovatele proti výrokům I a III rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 11. 2018 č. j. 20 Co 352/2018-100 rozsudek Městského soudu v Brně potvrdil v napadených výrocích (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jako souladný s ustálenou judikaturou zhodnotil jeho postup, pokud vycházel i z obsahu trestního spisu týkajícího se zmíněné dopravní nehody, a potvrdil i jeho právní závěry ve věci samé. Zdůraznil přitom zejména čl. 85 odst. 1 písm. b) nařízení o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Poněvadž Sociálna poisťovňa má přímý nárok vůči třetí straně podle slovenského práva, Česká republika je povinna tento nárok uznat a aplikovat daný hmotněprávní předpis Slovenské republiky. 6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 1. 2021 č. j. 25 Cdo 617/2019-125 odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna. 8. Namítá, že nebylo možno uzavřít otázku zavinění nehody jeho zaměstnancem pouze z obsahu trestního spisu. Žalobkyně dle něj neprokázala, že by jeho zaměstnanec porušil § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Navíc ani Pavel B. nepředcházel nehodě (brzděním nebo uhýbáním). Obrana stěžovatele je v tomto směru v podstatě vyloučena pro zásadní informační deficit. 9. Dále má za to, že nárok je v rozporu s dobrými mravy, neboť stěžovatel je jako český občan znevýhodněn proti slovenskému občanovi z toho důvodu, že v České republice se nelze proti nastalé situaci jakkoli pojistit a absentuje zde zákonný rámec ke splnění povinností stěžovatelem. Stěžovatel dodává, že všechny pojišťovny, na které se obrátil s žádostí o pojištění či připojištění zahrnující výše uvedený nárok, odpověděly, že takový produkt nenabízejí. S nárokem žalobkyně totiž nepočítá český zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o pojištění odpovědnosti"). S odkazem na ustanovení § 6 odst. 4 uvedeného zákona Česká pojišťovna odmítla hradit regres sociálních či jiných pojišťoven, které se netýkají nákladů léčení hrazených z veřejného zdravotního pojištění a dávek vyplacených z nemocenského pojištění. Dle stěžovatele Česká republika nedostatečně implementovala nařízení o koordinaci systémů sociálního zabezpečení do českého právního řádu, přičemž se domnívá, že by v takovém případě neměl být zavázán k úhradě nákladů, které platné vnitrostátní právo nezná a splnění uvedené povinnosti mu neumožňuje. Pro splnění jemu uložené povinnosti podle jeho názoru chybí zákonný rámec. Tuto skutečnost označuje jako překážku pro aplikaci nařízení a jeho dopad na jeho osobu. Nařízení a směrnice představují předně závazek pro členské státy, aby dosáhly souladu vnitrostátního práva. V důsledku nedostatečné implementace komunitárního předpisu do vnitrostátního práva nemůže být stěžovateli uložena obecnými soudy povinnost, kterou platné vnitrostátní právo nezná. Za dané situace se mu pozice provozovatele vozidla jeví jako neúnosná. Namítá, že v této souvislosti bylo zasaženo do jeho ústavních práv zaručených Listinou základních práv a svobod, a navrhl, aby jako účastníci řízení vystupovaly Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky a Senát Parlamentu České republiky, neboť rozhodnutí Ústavního soudu "by mohlo jít k tíži celé České republice". 10. Má za to, že s ohledem na českou právní úpravu není pasivně legitimován ve sporu. II. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení, procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti 11. Městský soud v Brně, Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, popřípadě zamítnuta, neboť není důvodná. 12. Sociálna poisťovňa, pobočka Topoľčany, se postavení vedlejšího účastníka vzdala. 13. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Při té příležitosti si ověřil, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a řádně vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 14. Návrhu stěžovatele, aby jako účastníci řízení vystupovaly Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky a Senát Parlamentu České republiky, Ústavní soud nemohl vyhovět. Stěžovatel ústavní stížn