II.ÚS 1017/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1017/22 ze dne 19. 7. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky VIMAT s.r.o., IČO: 457 91 384, se sídlem Tomanova 2299/12, Praha 6, zastoupené JUDr. Jiřím Kalousem, advokátem, se sídlem Malá Štupartská 6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2022 č. j. 27 Cdo 3518/2020-122, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2020 č. j. 53 Co 186/2020-99 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. listopadu 2019 č. j. 27 C 24/2018-79, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 13. dubna 2022 navrhla stěžovatelka postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být porušena stěžovatelce ústavně garantovaná práva na spravedlivý proces a přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny a konečně právo na vlastnictví majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které v rámci vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V řízení o ústavní stížnosti není zapotřebí veškerá jednotlivá tvrzení stěžovatelů znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a případně z nich vyvozovat vlastní závěry. 3. Z obsahu stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka domáhala na panu Martinu Jandejskovi (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení peněžní částky 424 207,95 Kč s příslušenstvím z titulu jeho zákonného ručení za závazky obchodní společnosti KeraWood s.r.o., IČO: 290 52 866 (dále jen "dlužnice") ve smyslu § 194 odst. 5 a 6 ve spojení s § 135 odst. 2 obchodního zákoníku. 4. Vedlejší účastník v rozhodné době vykonával a i nadále vykonává funkci jednatele dlužnice. 5. Stěžovatelka u dlužnice v roce 2013 uplatnila nárok na úhradu celkové částky 926 808 Kč, přičemž dílčími právními tituly měly být kupní ceny za opakované dodávky stavebního materiálu realizované stěžovatelkou v postavení prodávajícího u dlužnice v postavení kupující (celkem šlo o 45 dodávek vyúčtovaných samostatnými daňovými doklady). Dlužnice tyto pohledávky stěžovatelce neuhradila a stěžovatelka se proto obrátila na soud s žalobou na úhradu částky 926 808 Kč s příslušenstvím. O dané věci se vedlo před Obvodním soudem pro Prahu 8 řízení pod sp. zn. 30 C 437/2014 a před Městským soudem v Praze jakožto soudem odvolacím řízení pod sp. zn. 72 Co 206/2016 (dále souhrnně jen "původní řízení vedené proti dlužnici"). Stěžovatelka během původního řízení vedeného proti dlužnici část zažalovaných pohledávek s jistinami ve výši 550 110 Kč postoupila na třetí osobu, která pak v prvoinstanční fázi řízení vstoupila do řízení v postavení druhého žalobce. Tato osoba se svými nároky vůči dlužnici neuspěla a její žaloba byla v daném rozsahu pravomocně zamítnuta. Soudy nakonec dlužnici uložily povinnost zaplatit stěžovatelce na jistině peněžní částku ve výši 376 698 Kč s příslušenstvím, která svojí výší odpovídala hodnotě všech nepostoupených dílčích nároků vůči dlužnici. Tuto povinnost však dlužnice nesplnila, a proto proti ní stěžovatelka vede exekuční řízení, které nebylo prozatím skončeno. 6. Skutkový a právní základ nyní posuzované věci spočíval v tom, že dle tvrzení stěžovatelky měl vedlejší účastník v pozici jednatele dlužnice odmítat uhradit stěžovatelčiny existenční a splatné pohledávky za dlužnicí zcela bezdůvodně a v rozporu s péčí řádného hospodáře, v důsledku čehož, jak již bylo popsáno výše, se stěžovatelka musela jejich úhrady domáhat soudně (a posléze i exekučně). Jelikož stěžovatelka v soudním sporu vedeném proti dlužnici uspěla, když se jí podařilo prokázat oprávněnost jejích nároků, vznikly dlužnici (nové) povinnosti zaplatit stěžovatelce vedle jistiny také náklady soudního a exekučního řízení a úroky z prodlení právě v celkové výši 424 207,95 Kč. Tato nová platební povinnost představuje dle tvrzení stěžovatelky pro dlužnici škodu, která vznikla v příčinné souvislosti s porušením péče řádného hospodáře při výkonu jednatelské funkce ze strany vedlejšího účastníka, neboť pokud by vedlejší účastník jménem dlužnice uplatněné pohledávky býval uhradil řádně a včas, danou částku by dlužnice platit vůbec nemusela. Jelikož má vedlejší účastník takto odpovídat dlužnici za škodu, ručí do výše této povinnosti k náhradě škody za závazky dlužnice vůči stěžovatelce, neboť dlužnice nemá být své platební závazky vůči stěžovatelce schopna splnit samostatně ze svých zdrojů. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu proti vedlejšímu účastníkovi zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Stručně řečeno dospěl k závěru, že byť dlužnici škoda v podobě nové povinnosti uhradit stěžovatelce výše popsané částky příslušenství vznikla (viz bod 62 napadeného rozsudku soudu prvního stupně), počínal si vedlejší účastník při odmítnutí úhrady jistiny nároku a následně i při procesní obraně s péčí řádného hospodáře, za žádnou škodu dlužnici neodpovídá a jeho zákonné ručení za závazky dlužnice tak nevzniklo (viz body 66 až 70 napadeného rozsudku soudu prvního stupně). 7. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku I. jako věcně správný postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil a v nákladovém výroku II. jej změnil co do kalkulace výše nákladů řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a také s většinou jeho právních závěrů, přičemž doplnil, že dlužnici ani žádná škoda v důsledku tvrzeného závadného jednání vedlejšího účastníka nevznikla, neboť, jak správně zjistil a konstatoval již soud prvního stupně, celková výše jistin stěžovatelčiných pohledávek uplatněných v původním řízení proti dlužnici činila v souhrnu částku 926 808 Kč a dlužnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce na jistině toliko částku 376 698 Kč. Pro posouzení věci není rozhodné, že stěžovatelka s pohledávkami ve výši, které si ponechala, plně uspěla, neboť všechny původně žalované pohledávky představovaly jeden předmět řízení a procesní obrana dlužnice se během daného řízení nezměnila. Dle odvolacího soudu by ke škodě "paradoxně" došlo tehdy, pokud by vedlejší účastník postupoval tak, jak požadovala stěžovatelka. Pokud by vedlejší účastník býval uhradil jménem dlužnice veškeré stěžovatelkou požadované pohledávky, zaplatil by více, než co nakonec bylo dlužnici uloženo zaplatit soudy (a to i při započtení daného příslušenství ve výši 424 207,95 Kč). 8. Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné, jelikož nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nebylo ani přípustné podle § 237 o. s. ř. 9. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejích práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především popisuje obchodní souvislosti celé věci a uvádí i řadu podrobností týkajících se původního řízení vedeného proti dlužnici. Jde převážně o skutkové okolnosti, jež jsou v poměrech projednávané věci pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížností nerozhodné, a Ústavní soud je proto nebude složitě reprodukovat. Lze jen shrnout, že se stěžovatelka detailně snaží vyložit, proč bylo rozhodnutí vedlejšího účastníka neuhradit jí údajně svědčící pohledávky (objektivně) naprosto neobhajitelné a nemohlo být souladné s imperativem péče řádného hospodáře jednatele. Ve zbytku pak ústavní stížnost představuje především polemiku s výkladem podústavního práva, tj. příslušených ustanovení obchod