II.ÚS 1022/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1022/21 ze dne 11. 10. 2021 N 176/108 SbNU 145 K náležitostem výzvy k prokázání totožnosti dle § 63 odst. 2 písm. l) zákona o policii   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti P. B., zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2021 č. j. 1 As 426/2019-32 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2019 č. j. 11 A 17/2019-53, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2021 č. j. 1 As 426/2019-32 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2019 č. j. 11 A 17/2019-53 bylo porušeno základní právo stěžovatele pokojně se shromažďovat dle čl. 19 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jeho právo na ochranu soukromí a na informační sebeurčení dle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků Městského soudu v Praze (dále také "městský soud") a Nejvyššího správního soudu, protože jimi mělo být porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v důsledku toho i jeho právo na ochranu soukromí a na informační sebeurčení podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny. 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaných spisů Městského soudu v Praze sp. zn. 11 A 17/2019 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 426/2019 zjistil následující. Stěžovatel v červnu 2018 cestoval do obce Louka u Litvínova za účelem účasti na několikadenní společenské akci. Ihned po svém příjezdu do obce byl stěžovatel v prostorách vlakového nádraží hlídkou Policie České republiky (dále jen "policie") vyzván, aby prokázal svou totožnost (konkrétní formulace výzvy není z materiálů dostupných Ústavnímu soudu zřejmá). Stěžovatel výzvě vyhověl a současně se ptal na její důvody. Policie svůj postup odůvodnila odkazem na ustanovení § 63 odst. 2 písm. l) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, (dále jen "zákon o policii"). Toto ustanovení opravňuje policistu vyzvat osobu k prokázání totožnosti "při plnění jiného úkolu, je-li to nezbytné k ochraně bezpečnosti osob a majetku, veřejného pořádku nebo pro předcházení trestné činnosti". Jeden z policistů provádějících ztotožnění kromě odkazu na zmíněné ustanovení dále uvedl, že "je to k zabezpečení bezpečnosti veřejného pořádku, bezpečnosti osob a majetku", že není povinen stěžovateli sdělovat, jaký úkol v dané chvíli policie plní, a že se stěžovatel může případně se stížností obrátit na nadřízené (viz záznam zásahu založený ve vyžádaném spise Městského soudu v Praze). Stěžovatel právě popsaný zásah policie považoval za nezákonný, a proto se s žalobou na určení nezákonnosti výzvy k prokázání totožnosti a na ochranu před případně trvající nezákonnou evidencí zjištěných údajů týkajících se jeho osoby obrátil na městský soud. 3. Městský soud napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl, a to především na základě vyjádření žalovaného Ministerstva vnitra. Ministerstvo konkretizovalo důvody ztotožnění stěžovatele. Uvedlo, že onou akcí, jíž se stěžovatel přijel do obce Louka u Litvínova účastnit, byla akce Klimakemp 2018. Tato akce navazovala na obdobnou akci konanou o rok dříve, během níž docházelo k protiprávnímu jednání ze strany některých účastníků - blokování důlních zařízení v hnědouhelném dole Bílina. Nadto organizátor akce, zapsaný spolek Limity jsme my, v rámci pozvánky na akci Klimakemp 2018 na svém webu otevřeně uváděl, že podobné aktivity spočívající v občanské neposlušnosti budou součástí akce i v roce 2018. Městský soud ve svém rozhodnutí uvedl, že zákonnost zásahu policie je třeba hodnotit v kontextu těchto skutečností a že si jich měl být stěžovatel vědom, a musel tedy být srozuměn s tím, že vůči němu může dojít k omezujícímu zásahu. To vše, ačkoliv se tvrzeně účastnil uvedené akce toliko s cílem navštívit v rámci ní organizované přednášky a řádně oznámenou demonstraci. Jelikož městský soud dospěl k závěru, že výzva k prokázání totožnosti nebyla nezákonná, konstatoval dále, že nezákonná nemůže být ani evidence zjištěných údajů. Městský soud shledal, že policie svůj postup vůči stěžovateli odůvodnila zcela v souladu se zákonem, neboť uvedla konkrétní ustanovení právního předpisu, na jehož základě úkon prováděla, což bylo přiměřené vzniklé situaci. 4. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Ve svém rozhodnutí v podstatě zopakoval argumentaci městského soudu stran rizikovosti akce Klimakemp 2018 s ohledem na průběh jejího předchozího ročníku. Otázce zákonnosti evidence zjištěných údajů ani otázce (ne)dostatečnosti sdělení důvodů postupu policie se Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí nevěnoval. II. Argumentace účastníků řízení 5. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a jeho právo na ochranu soukromí a na informační sebeurčení podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny. V ústavní stížnosti v prvé řadě tvrdí, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je nepřezkoumatelné, neboť nevypořádává všechny jeho námitky. Nereflektována podle stěžovatele zůstala jeho výtka, že městský soud označil za postačující, jestliže policie výzvu k prokázání totožnosti odůvodnila odkazem na zákonné ustanovení, aniž uvedla konkrétní věcné důvody pod toto ustanovení podřaditelné. Nadto Nejvyšší správní soud nevypořádal ani stěžovatelovu námitku, že zásah policie nebyl nezbytný [srov. § 63 odst. 2 písm. l) zákona o policii, citovaný v bodě 2 tohoto nálezu]. 6. Dále stěžovatel uvádí, že důvodnost kontroly totožnosti jakéhokoliv účastníka akce nemůže být dána tím, že někteří účastníci jejího předchozího ročníku se dopustili přestupku. Nadto pokud už policie vycházela ze zkušeností z předchozího ročníku akce, měla vycházet i ze skutečnosti, že všichni pachatelé tehdejších přestupků byli bez komplikací zadrženi. V tomto kontextu se preventivní kontrola totožnosti blíže neurčeného okruhu osob jeví zcela zbytečná (nikoliv nezbytná). Podle stěžovatele jediným faktickým důsledkem zjišťování totožnosti účastníků akce Klimakemp 2018 byla jejich psychologická disciplinace ze strany policie; stát těmto účastníkům prostřednictvím svého represivního aparátu dal symbolicky najevo, že má průběh akce pod kontrolou, a svým zásahem je stigmatizoval. 7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily soudy, jejichž rozhodnutí byla ústavní stížností napadena. Městský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku, aniž se k věci dále vyjádřil. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření nejprve zrekapituloval skutkové okolnosti případu, přičemž zdůraznil, že nesdílí benevolentní pohled stěžovatele na přestupkovou činnost, ke které docházelo na akci Klimakemp 2017, a že se od této činnosti organizátoři akce Klimakemp 2018 nedistancovali, ale nadále se k ní hlásili a účastníky k ní opět vyzývali. Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že ačkoliv nijak nezpochybňuje legálnost a jistý společenský přesah akcí Klimakemp jako celku a nepřehlíží ani historický význam tzv. přímých akcí, pokud jde o vývoj a prosazování ochrany určitých lidských práv, nelze nebrat v potaz také rizika, která byla s tímto druhem akce bezprostředně spjata, jakož ani zákonné povinnosti policie, které jí vůči takovému ohrožení chráněných hodnot ukládají v rámci jí svěřených pravomocí vystupovat. Nejvyšší správní soud připomněl, že účastníci akce, jejichž totožnost byla zjišťována, nemuseli být potenciálními pachateli přestupkové činnosti, ale třeba i jen případnými svědky protiprávního jednání. Závěrem svého vyjádření Nejvyšší správní soud dodal, že ačkoliv hlídka policie při zásahu vůči stěžovateli neuvedla konkrétní věcné důvody svého postupu, sdělila mu, že se může obrátit na její nadřízené, což však stěžovatel neučinil. 8. K vyjádření bylo vyzváno i Ministerstvo vnitra jako žalovaný správní orgán; to se však k věci nevyjádřilo, čímž se vzdalo postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti. III. Hodnocení Ústavního soudu 9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a contrario], neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonn