II.ÚS 1030/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1030/25 ze dne 30. 7. 2025 Nárok na náhradu za užívání pozemku na bažantnici   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jána Osuského, zastoupeného Mgr. Robertem Holfeuerem, advokátem, sídlem Purkyňova 2740/45, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2025 č. j. 28 Cdo 3266/2024-625 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. května 2024 č. j. 13 Co 171/2023-597, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2025 č. j. 28 Cdo 3266/2024-625 a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. května 2024 č. j. 13 Co 171/2023-597 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2025 č. j. 28 Cdo 3266/2024-625 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. května 2024 č. j. 13 Co 171/2023-597 se proto ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, vyžádaného soudního spisu a napadených rozhodnutí se podává, že v posuzované věci se stěžovatel jako žalobce domáhal proti žalovanému Lesy České republiky, s. p., identifikační číslo osoby 421 96 451, sídlem v Hradci Králové, Nový Hradec Králové, Přemyslova 1106/19 (dále jen "žalovaný"), náhrady ve výši 469 150 Kč (z titulu bezdůvodného obohacení) za bezesmluvní užívání jím vlastněného pozemku p. č. X v k. ú a obci M. (dále též jen "pozemek" či "předmětný pozemek") žalovaným. Soudy v předmětné věci vyšly ze zjištění, že předmětný pozemek jako pozemek honební je součástí honitby, jejímž držitelem je žalovaný a nachází se v oploceném a bránou uzavřeném areálu tzv. Rumunské bažantnice. Z užívání pozemku byl stěžovatel vyloučen. 3. Rozsudkem ze dne 30. 7. 2019 č. j. 4 C 352/2016-272 Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli 187 660 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Doplňujícím usnesením ze dne 18. 11. 2019 č. j. 4 C 352/2016-289 rozhodl o nákladech řízení vzniklých státu. 4. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 12. 8. 2020 č. j. 13 Co 260/2019-340 rozsudek okresního soudu zrušil a řízení zastavil (výrok I.). Současně rozhodl o postoupení věci Městskému úřadu Židlochovice (výrok II.) a nákladech řízení (výroky III. a IV.). Na rozdíl od okresního soudu dospěl krajský soud k závěru, že k projednání věci není dána pravomoc soudů, neboť stěžovateli za přičlenění pozemku k honitbě v držbě žalovaného přísluší náhrada podle § 30 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o myslivosti"), k jejímuž určení je (v případě, že se vlastník pozemku a držitel honitby na výši náhrady nedohodnou) příslušný orgán státní správy myslivosti. 5. Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 3. 2021 č. j. 28 Cdo 185/2021-383 výše uvedené usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že v posuzované věci se stěžovatel nedomáhá náhrady za přičlenění svého pozemku k honitbě podle § 30 zákona o myslivosti, nýbrž vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout žalovanému intenzivním užíváním pozemku ve vlastnictví stěžovatele v uzavřeném areálu (v jehož důsledku mělo stěžovateli zůstat toliko tzv. holé vlastnictví). Přitom mimo jiné konstatoval, že držitel honitby je oprávněn se na pozemcích pohybovat a vykonávat mysliveckou činnost, nelze však dovodit, že by byl bez dalšího (toliko na základě skutečnosti, že je držitelem uznané honitby) oprávněn omezit vlastníky pozemků, kteří nejsou členy honebního společenstva, například zamezením přístupu na jejich pozemky anebo realizací stavby na jejich pozemcích. Lze v této souvislosti poukázat také na ustanovení § 9 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., jež umožňuje, aby na žádost uživatele honitby orgán státní správy myslivosti zakázal vstup do honitby, výslovně však stanoví, že se takové opatření nevztahuje na hospodářskou činnost vlastníka honebních pozemků. Ze samotného zákona č. 449/2001 Sb. neplyne ani právo držitele honitby chopit se detence pozemku třetí osoby například jejím ohrazením. Na uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že zákon č. 449/2001 Sb. předpokládá ohrazení honitby, která je oborou [srov. § 2 písm. j) zákona], neboť tento požadavek veřejného práva neznamená, že tak lze učinit bez odpovídajícího soukromoprávního titulu. Ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb. neposkytuje podklad pro přiznání bezdůvodného obohacení a není kompenzací za užívání honebního pozemku nad rámec jeho přičlenění k honitbě, doprovázené dalšími (intenzivnějšími) zásahy do vlastnického práva ze strany držitele honitby. Z těchto důvodů nemůže obstát rozhodnutí krajského soudu, jímž rozhodl o zastavení řízení a postoupení věci orgánu státní správy myslivosti k rozhodnutí o náhradě podle § 30 odst. 2 zákona o myslivosti, která nemůže kompenzovat stěžovatelem takto uplatňovaný nárok a kterou stěžovatel ani nežádá. K projednání a rozhodnutí věci je dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení [§ 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. 6. V pořadí druhým rozsudkem ze dne 28. 3. 2023 č. j. 4 C 352/2016-566 okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli 389 950 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu, kterou se stěžovatel domáhal proti žalovanému zaplacení částky 79 200 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II.) a výroky III. až V. rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedeného dokazování okresní soud zjistil, že stěžovatel je vlastníkem pozemku p. č. X v k. ú. M., jehož součástí je účelová komunikace. Pozemek se nachází v uzavřeném areálu, který je využíván žalovaným. Vlastníkem pozemků, které sousedí s předmětným pozemkem, je Česká republika, a žalovaný má k nim právo hospodaření. Jde o honebními pozemky a držitelem honitby je žalovaný. Na předmětném pozemku se v období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2015 a rovněž od 1. 10. 2019 do 30. 9. 2021 nacházela účelová komunikace, a to v uzavřeném prostoru, která nebyla veřejně přístupná. Na základě zjištěného skutkového stavu za použití judikatury Nejvyššího soudu okresní soud dovodil, že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení. Při určení výše peněžité náhrady podle § 2999 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), která odpovídá obvyklému nájemnému, vyšel soud ze závěrů znaleckého (revizního) posudku, vypracovaného znalcem Ing. Zdeňkem Rousem dne 30. 12. 2021, kterým znalec stanovil výši obvyklého nájemného z pozemku p. č. X v k. ú. M. za období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2015 ve výši 186 950 Kč a posudku vypracovaného týmž znalcem dne 15. 11. 2022, jímž stanovil výši obvyklého nájemného z předmětného pozemku za období od 1. 10. 2019 do 30. 9. 2021 ve výši 203 000 Kč. 7. Proti výrokům I., III., IV. a V. rozsudku okresního soudu podal žalovaný odvolání. Krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalovaném zaplacení částky 389 950 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výroky II. a III.). Krajský soud se neztotožnil se závěry okresního soudu. Poukázal na to, že v řízení bylo prokázáno, že pozemek pronajatelný není. Znalec Ing. Zdeněk Rous potvrdil, že na trhu se obdobné pozemky nepronajímají. Pozemek je specifický tím, že jde o pozemek honební a nachází se v uzavřeném areálu, který není veřejně přístupný. Pozemek s ohledem na konkrétní specifika nyní projednávané věci není způsobilý k pronájmu za jakkoli nízké nájemné, tedy pozemek nebylo možno v rozhodném období pronajmout. Z toho dovodil, že užívací právo mělo nulovou hodnotu, což má za následek, že žalovanému užíváním tohoto pozemku bezdůvodné obohacení na úkor stěžovatele nevzniklo, a proto mu nemůže být ani uložena povinnost vydat peněžitou náhradu. Nárok stěžovatele na zaplacení peněžité náhrady podle § 2999 odst. 1 občanského zákoníku za užívání předmětného pozemku (za období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2015 a za období od 1. 10. 2019 do 30. 9. 2021) není důvodný. Okresní soud proto měl žalobu zamítnout i v částce 389 950 Kč s přísluš