II.ÚS 1037/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1037/23 ze dne 7. 6. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaej) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů a/ A. J., b/ K. D.-J., c/ E. J. a d/ J. J., všech právně zastoupených Mgr. Zuzanou Vondráčkovou, advokátkou, sídlem Revoluční 762/13, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2023 č. j. 25 Cdo 3237/2022-444, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022 č. j. 55 Co 130/2022-415 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 12. 2021 č. j. 11 C 209/2011-391, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Fakultní Nemocnice Bulovka, sídlem Budínova 2, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 6. 2016 č. j. 11 C 209/2011-193 bylo vyhověno jejich žalobě, jíž se proti žalované Fakultní nemocnici na Bulovce (dále jen "žalovaná" či "nemocnice") domáhali zaplacení částky 240 000 Kč (resp. v případě stěžovatele d/ částky 175 000 Kč) z titulu náhrady škody způsobené v souvislosti s úmrtím pana B. J., osoby blízké stěžovatelům, když odpovědnost za škodu měla být dána porušením prevenční povinnosti ze strany nemocnice (pan J. opustil oddělení, na němž byl hospitalizován a později v areálu nemocnice zemřel). Tento rozsudek byl k odvolání žalované usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2016 č. j. 55 Co 334/2016-220 zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že je ve věci nezbytné vypracovat znalecký posudek. 3. Po doplnění dokazování bylo následně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 9. 2018 č. j. 11 C 209/2011-277 žalobě opětovně vyhověno. Tento rozsudek byl poté po odvolání žalované potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019 č. j. 55 Co 407/2018-310. 4. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020 č. j. 25 Cdo 3245/2019-345 byly oba shora uvedené vyhovující rozsudky zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to s odůvodněním, že soudy se dostatečně nezabývaly existencí skutečností zakládajících případné porušení prevenční povinnosti vedlejšího účastníka. 5. Následně byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 12. 2021 č. j. 11 C 209/2011-391 žaloba (poté, co předmětem dalšího řízení bylo doplnění dokazování o výslechy účastníků a svědka) zamítnuta, přičemž rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022 č. j. 55 Co 130/2022-415 byl tento rozsudek potvrzen (změněn byl pouze výrok o náhradě nákladů řízení). 6. Dovolání stěžovatelů proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2023 č. j. 25 Cdo 3237/2022-444 odmítnuto. 7. Podrobnější rekapitulace napadených rozhodnutí není třeba, neboť jejich obsah je účastníkům znám, stejně jako průběh jim předcházejícího řízení. 8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že se obecné soudy dopustily porušení jejich ústavně zaručených práv v podobě nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, jakož i absence hodnocení důkazů, včetně pominutí dalších skutečností, které v řízení vyšly najevo. Pokud jde o rozsudek nalézacího soudu, z jeho odůvodnění není podle stěžovatelů vůbec jasné (a tím méně přezkoumatelné), které důkazy vzal soud za podklad pro své rozhodnutí, jak tyto důkazy hodnotil a jaké skutkové závěry na základě těchto jednotlivých důkazů učinil. Stěžovatelé mají za to, že soudy všech stupňů věc nesprávně právně posoudily, když konstatovaly, že nemocnice neporušila svou prevenční povinnost s tím, že neměla právo pana J. jakkoli omezovat v pohybu. V obecné rovině podle stěžovatelů nikoli, nicméně v tomto konkrétním případě byly dány specifické okolnosti, kdy jednak (a) mělo být zdravotnickému personálu známo, že pan J. jeví známky duševní poruchy, pro kterou může být nebezpečný sobě nebo svému okolí, jednak (b) byly zdravotnickému personálu prokazatelně známy okolnosti svědčící o tom, že v případě pana J. nedošlo k běžnému nahodilému vzdálení se z oddělení, ale že jde o mimořádnou událost a je třeba po panu J. pátrat. Nemocnice však na tyto okolnosti nikterak nereagovala, čímž podle přesvědčení stěžovatelů porušila prevenční povinnost zakotvenou v tehdy platném § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Z pohledu stěžovatelů přitom byla příčinná souvislost dána, když není pochyb o tom, že pan J. nikdy neopustil areál nemocnice, přičemž nejméně ještě ráno a dopoledne se pohyboval ve veřejných prostorech. Pokud by tedy zdravotnický personál včas reagoval a uvědomil ostrahu, popř. rodinu, jak mu ukládá interní předpis, mohl být pan J. objeven dříve, než se dostal do hůře přístupných částí areálu, kde následně zemřel. Závěry obecných soudů ohledně toho, že ze strany nemocnice nedošlo k porušení prevenční povinnosti zakládající odpovědnost za škodu, jsou podle přesvědčení stěžovatelů v příkrém rozporu se skutečnostmi, které vyšly v řízení najevo, stejně tak jako závěr o tom, že mezi porušením prevenční povinnosti nemocnice a úmrtím pana J. nebyla dána příčinná souvislost. 9. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě. 10. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 11. Ústavní soud též ustáleně judikuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ, jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. 12. V nyní posuzované věci stěžovatelé uplatňují námitky v zásadě výhradně jen proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, z něj vyvozovaných skutkových zjištění a formulovaných právních závěrů. Jakkoli se stěžovatelé věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení základního práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a v důsledku i práva na ochranu soukromého a rodinného života (čl. 32 odst. 1 Listiny), představuje jimi použitá argumentace ve skutečnosti převážně polemiku se skutkovými závěry obecných soudů. 13. Ve věci bylo obecnými soudy rozhodováno opakovaně, a to od roku 2016, když k předmětné události, z níž stěžovatelé dovozují své nároky na náhradu nemajetkové újmy, došlo již v roce 2009. 14. V dané věci rozhodoval v poslední instanci Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné. Ten již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018). 15. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 2