II.ÚS 1038/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1038/24 ze dne 16. 10. 2024 Účelnost nákladů na zastoupení soudního exekutora advokátem ve sporu o náhradu újmy způsobené jeho úřední činností   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Pavla Zdvořáčka, zastoupeného Mgr. Markem Dejmkem, advokátem, sídlem Perlová 68/7, Plzeň 3 - Vnitřní Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2024 č. j. 30 Cdo 3456/2023-503, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2023 č. j. 30 Co 9/2023-456 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. září 2022 č. j. 28 C 261/2018-421, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a a) České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, a b) Mgr. Ing. Jiřího Proška, soudního exekutora, sídlem Dominikánská 13/8, Plzeň 3 - Vnitřní Město, zastoupeného Mgr. Tomášem Zárazem, advokátem, sídlem U Radbuzy 429/4, Plzeň 3 - Jižní Předměstí, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Výroky II a IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2023 č. j. 30 Co 9/2023-456 a výrokem III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. září 2022 č. j. 28 C 261/2018-421 bylo porušeno základní právo stěžovatele na řádný proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2023 č. j. 30 Co 9/2023-456 ve výrocích II a IV a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. září 2022 č. j. 28 C 261/2018-421 ve výroku III se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na náhradu škody zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 28 C 261/2018 se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal na vedlejší účastnici a) zaplacení částky 13 000 000 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Tato škoda měla stěžovateli vzniknout jednak v důsledku průtahů v exekučním řízení vedeném vedlejším účastníkem b) pod sp. zn. 134 EX 17390/11, jehož předmětem byl prodej zástavy - čerpací stanice v Domažlicích v období let 2011 až 2013, jednak kvůli zanedbání dohledu insolvenčního soudu nad činností insolvenčního správce, který měl nezákonně zapsat zástavu do majetkové podstaty dlužníka Zdeňka Šilhánka v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS 11503/2013, a to v období od 8. 10. 2014 do 14. 6. 2019, v důsledku čehož došlo ve znehodnocení zástavy na úkor jeho osoby (jako zástavního věřitele), neboť v letech 2011 a 2013 tato měla údajně hodnotu 18 až 20 mil. Kč, ke dni 8. 10. 2014 hodnotu 12,6 mil. Kč, zpeněžena však byla v roce 2020 jen za 6,3 mil. Kč. 3. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I), stěžovateli uložil zaplatit náhradu nákladů řízení jednak vedlejší účastnici a) ve výši 6 900 Kč (výrok II), jednak vedlejšímu účastníkovi b), který měl v soudním řízení postavení vedlejšího účastníka na straně žalované, ve výši 371 850 Kč (výrok III). Uvedený soud dospěl k závěru, že mezi nezákonnými rozhodnutími - usneseními ze dne 9. 1. 2012 a 23. 7. 2012, vydanými v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 27 INS 13890/2011, kterými byl zjištěn úpadek dlužníka s tím, že bude řešen konkursem (dále jen "první insolvenční řízení"), a tvrzenou škodou není vztah příčinné souvislosti a že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu vedlejšího účastníka b), který měl spočívat v nepřiměřené délce (průtazích) exekučního řízení, a ani Krajského soudu v Plzni, který měl spočívat v nikoliv řádném výkonu dohledu v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSPL 20 INS 11503/2013 (dále jen "druhé insolvenční řízení"). Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení obvodní soud opřel o § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), příslušná ustanovení vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, (dále jen "vyhláška č. 254/2015 Sb.) a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). 4. K odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka b) Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I a II jako věcně správný potvrdil (výrok I), ve výroku III ho změnil jen tak, že výše náhrady činí 526 288 Kč (výrok II), a dále uložil stěžovateli zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnici a) ve výši 900 Kč (výrok III) a vedlejšímu účastníkovi b) ve výši 132 998 Kč (výrok IV). O náhradě nákladů odvolacího řízení městský soud rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., přičemž odmítl stěžovatelovu námitku, že by náklady vedlejšího účastníka b) nebyly účelné, a neshledal ani důvod pro postup podle § 150 o. s. ř. 5. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici a) náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč. II. Stěžovatelova argumentace 6. Stěžovatel poukazuje na to, že exekuční řízení, kterého se účastnil v pozici oprávněného a jehož předmětem byl prodej zástavy, bylo zahájeno v listopadu 2011, vedlejší účastník b) v něm vydal dvě usnesení o ceně, které však Krajský soud v Plzni pro nepřezkoumatelnost a vady zrušil, a až v říjnu 2014 bylo vydáno řádné usnesení, které pak nabylo právní moci. Prodej zástavy v dražbě však nešlo realizovat, neboť insolvenční správce ji pojal do soupisu majetkové podstaty v insolvenčním řízení, což však učinil nezákonně a účelově, protože dlužník nebyl vlastníkem zástavy ani účastníkem exekučního řízení, načež ji se souhlasem insolvenčního soudu přenechal do užívání zástavní dlužnici a povinné v exekuci, tj. obchodní korporaci SILMET Příbram a. s. 7. Podle stěžovatele insolvenční soud rezignoval na svou dohlédací činnost, zvláště když mu byla předložena soudní rozhodnutí, jimiž sice byla jeho žaloba na vyloučení zástavy z majetkové podstaty zamítnuta, současně z nich ale plyne, že tato nebyla pojata do majetkové podstaty po právu. Z majetkové podstaty pak byla vyřazena v pořadí třetím insolvenčním správcem v červnu 2019 a dražba se uskutečnila až v červnu 2020. V mezidobí však došlo k již zmíněnému poklesu hodnoty zástavy. 8. Stěžovatel má za to, že v posuzovaném případě zjištěný skutkový stav je podkladem pro závěr, že při včasnějším provedení dražby by z výtěžku prodeje zástavy uspokojil svou pohledávku zcela nebo ve větším rozsahu, přičemž posouzení věci obecnými soudy označuje za formalistické, vedoucí - v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu [nález ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215)] - k vyprázdnění podstaty práva na náhradu škody zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny. 9. Jako nepřípustně formalistický stěžovatel odmítá konkrétně závěr obvodního soudu, podle kterého exekuční řízení bylo plynulé a dobu 3 let pro vydání usnesení o ceně ovlivnilo odvolání povinné a potřeba dokazování. Obecné soudy totiž podle něho pominuly, že se exekuční věc dvakrát nacházela u odvolacího soudu v důsledku chyb vedlejšího účastníka b) při vydávání usnesení o ceně zástavy, u druhého usnesení vedlejší účastník b) nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu po zrušení prvního usnesení, a že řádné (tj. třetí) rozhodnutí o ceně vydal 18 měsíců poté, co již měl veškeré podklady pro rozhodnutí. 10. Podle stěžovatelova názoru se obecné soudy měly zabývat přiměřeností a účelností jednotlivých kroků vedlejšího účastníka b), konkrétně zda podklady pro vydání řádného rozhodnutí o ceně nebylo možné zajisti