II.ÚS 1039/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1039/24 ze dne 29. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované církevní právnické osoby Římskokatolická farnost u kostela sv. Jakuba Staršího Praha - Stodůlky, sídlem Kovářova 21/22, Praha 13 - Stodůlky, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2024 č. j. 28 Cdo 3897/2023-216, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2023 č. j. 72 Co 86/2023-180 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. prosince 2022 č. j. 31 C 371/2021-143, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/4, Praha 2 - Nové Město, hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, a Městské části Praha 5, sídlem náměstí 14. října 1381/4, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v předmětné věci se stěžovatelka podanou žalobou podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), domáhala určení, že první vedlejší účastnice, Česká republika (první žalovaná), je vlastníkem pozemků p. č. 2058, 2059/1, 2062 a vymezené části pozemku p. č. 2063 (v rozsahu parcely pozemkového katastru PK č. 321/1) v k. ú. Jinonice (s příslušností hospodaření pro první vedlejší účastnici) s odůvodněním, že v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných pozemků evidován druhý vedlejší účastník jako druhý žalovaný. Třetí vedlejší účastnici jako třetí žalované byla svěřena správa předmětných pozemků. Podle stěžovatelky skutečným vlastníkem není druhý vedlejší účastník, nýbrž první vedlejší účastnice -Česká republika. Pozemek p. č. 2063 v k. ú. Jinonice je v katastru evidován jako součást zemědělského půdního fondu. Dosud nedošlo ke vkladu vlastnického práva České republiky do katastru nemovitostí a není evidováno právo hospodaření s majetkem státu. 3. V záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že první vedlejší účastnice - Česká republika, je vlastnicí pozemků p. č. 2058, p. č. 2059/1, p. č. 2062 a vymezené části pozemku p. č. 2063 (v rozsahu parcely pozemkového katastru PK č. 321/1) v k. ú. Jinonice s příslušností hospodařit pro Státní pozemkový úřad zamítl (výrok I.), výroky II. - IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. 4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem výše uvedený rozsudek obvodního soudu ve výrocích I., II. a III. potvrdil (výrok I.). Ve výroku IV. (o náhradě nákladů řízení v poměru mezi stěžovatelkou a třetí vedlejší účastnici) rozsudek obvodního soudu změnil jen co do výše nákladů řízení (výrok II.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III. - V.). Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, že v projednávané věci bylo v řízení prokázáno, že podmínky přechodu předmětných pozemků na obec - druhého vedlejšího účastníka ve smyslu § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), byly splněny, včetně stěžovatelkou sporovaného faktického hospodaření obce s dotčeným nemovitým majetkem ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. 5. Rozsudek městského soudu v rozsahu výroku I. napadla stěžovatelka dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II. a III.). Nejvyšší soud se zřetelem na důvody napadeného rozhodnutí městského soudu nepřisvědčil výtce stěžovatelky, že městský soud rezignoval na zkoumání (druhé) podmínky přechodu majetku z vlastnictví státu podle aplikovaného ustanovení spočívající v existenci formálního práva hospodaření a dovodil, že městský soud se odkazované judikatuře nezpronevěřil. Brojí-li stěžovatelka proti hodnotícím závěrům městského soudu o naplnění dvou zákonem stanovených předpokladů (o formálním právu hospodaření či jeho faktické realizaci), Nejvyšší soud konstatoval, že těmito svými výtkami nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku výkladu hmotného či procesního práva, nýbrž polemizuje se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí. V této souvislosti Nejvyšší soud připomněl, že kritika skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jejich správnosti a úplnosti) není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. Z hlediska přípustnosti dovolání je tudíž bez významu i to, mají-li městským soudem přijaté skutkové závěry (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř.) oporu v provedeném dokazování, poněvadž k vadám řízení smí Nejvyšší soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy v předmětné věci ve svých rozhodnutích nevyvodily důsledky z procesní pasivity vedlejších účastníků po poučení o povinnosti doplnit tvrzení a označit důkazy k jejich prokázání a nezohlednily tak neunesení břemene tvrzení vedlejšími účastníky ohledně podmínky formálního hospodaření ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. 7. Nejvyšší soud dezinterpretoval argumentaci stěžovatelky obsaženou v dovolání a účelově se vyhnul posouzení stěžovatelčiny námitky. Rozsudek městského soudu tak nepřezkoumal z hledisek, které stěžovatelka vytýkala. Stěžovatelka v dovolání upozorňovala na to, že přestože § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. stanoví mj. podmínku, aby k předmětným pozemkům "ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části", obecné soudy splnění této podmínky nezkoumaly a vedlejší účastníci k jejímu splnění nic konkrétního netvrdili a ani nedokazovali. 8. Přestože obvodní soud vedlejší účastníky řádně poučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že splnění této podmínky musí být v řízení tvrzeno a prokázáno (má-li být učiněn závěr o přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům), vedlejší účastníci na toto poučení nereagovali. Soudy z procesní pasivity účastníků žádný odpovídající závěr nevyvodily. Podle stěžovatelky tak Nejvyšší soud ani soudy nižších stupňů při rozhodování nezohlednily neunesení břemene tvrzení vedlejšími účastníky, resp. neřídily se principem projednacím a principem koncentrace řízení, nevyvodily z absence potřebných tvrzení vedlejších účastníků patřičný procesní závěr a samy nepřípustně doplnily absentující tvrzení vedlejších účastníků. Tímto postupem obecné soudy porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu. 9. Stěžovatelka dovozuje, že obecné soudy nezohlednily neunesení důkazního břemene vedlejšími účastníky, přičemž pouhé tvrzení účastníka řízení soudy hodnotily jako způsobilý důkazní prostředek. Obvodní soud i městský soud učinily (mj.) závěr o splnění podmínky § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. pouze na základě čestných prohlášení. Stěžovatelka namítala, že je-li dokazováno splnění podmínek § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., tím, že vedlejší účastníci v minulosti písemně prohlásili, že podmínky § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., jsou splněny, jde o důkaz kruhem. Z odůvodnění rozsudků obvodního soudu a městského soudu vyplývá, že ve vztahu k podmínce tzv. formálního hospodaření soudy vycházely pouze z čestných prohlášení. Ty však nejsou schopny ověřit či vyvrátit tvrzenou skutečnost, tedy ve vztahu k tvrzení vedlejších účastníků nedisponují žádnou vypovídací potencí. Neakceptovaly-li obecné soudy právní názor stěžovatelky za situace, kdy vedlejší účastníci tvrdili, že ohledně předmětných pozemků byly splněny všechny kumulativní podmínky § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., nelze toto tvrzení prokazovat jejich čestnými prohlášeními stejného obsahu, obecné