II.ÚS 104/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 104/25 ze dne 19. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného JUDr. Martinem Horčicem, advokátem, sídlem Politických vězňů 27, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2024 č. j. 5 Tdo 815/2024-1006, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2024 sp. zn. 5 To 115/2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. dubna 2024 č. j. 43 T 12/2024-952, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že ačkoliv si byl jako jednatel obchodní společnosti X, vědom skutečnosti, že tato obchodní korporace má neuhrazené závazky vůči svým věřitelům konkretizované ve výroku rozsudku, přičemž celková výše dluhů bez příslušenství činila nejméně 554 483,37 Kč, jako jednatel obchodní společnosti X, uzavřel s obchodní společností Y, zastoupenou jeho dcerou S. C., která byla současně druhou jednatelkou obchodní společnosti X, smlouvu o převodu dopravního prostředku (návěsu), jehož hodnota ke dni prodeje činila minimálně 462 283 Kč, přičemž v rámci prodeje kupující společnost převzala i závazek uhradit za předmětný návěs dlužnou částku 235 600,40 Kč obchodní společnosti Tereos TTD, a. s. Svým jednáním tak stěžovatel vyvedl z obchodní společnosti X, po odečtení dluhu vůči společnosti Tereos TTD, a. s., majetek v hodnotě 226 682,60 Kč, který mohl sloužit k uspokojení stávajících věřitelů obchodní společnosti X, čímž majetek v této výši odklonil z dosahu věřitelů této společnosti. Za to mu byl uložen podle § 222 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech, a to i na základě plné moci, na dobu tří let. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu rozsudek obvodního soudu v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu sám rozhodl o vině stěžovatele přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za který mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku byl současně stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech, a to i na základě plné moci, na dobu tří let. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že stěžovatel založil své dovolání na stěžejní námitce o nesprávnosti závěru znaleckého posudku o obvyklé ceně návěsu v době jeho prodeje. Zdůraznil, že správnost závěrů znaleckého posudku je otázkou skutkových zjištění s tím, že v řízení o dovolání není možné, nejde-li o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, přezkoumávat skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud po přezkoumání věci uzavřel, že ve věci nejde o žádný zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. že stěžovatel ani žádný takový zjevný rozpor v dovolání nenamítal, nýbrž pouze dezinterpretoval vyjádření znalce v hlavním líčení. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení uvádí, že celé trestní stíhání je založeno na znaleckém posudku o ceně návěsu, který byl podle něj vypracován ledabyle. Namítá, že znalec cenu v posudku uvedenou nestanovil ke dni skutku, ale k době před zavedením restrikcí způsobených nemocí COVID-19 a k době po obnovení trhu. Poukazuje na to, že sám znalec při výpovědi u hlavního líčení připustil, že za jím určenou cenu nebylo možno v danou dobu v důsledku výjimečné situace (COVID-19) prodej realizovat a že návěs byl v té době prodejný za cca 50 % ceny v posudku stanovené. Rozhodující soudy však podle stěžovatele tuto skutečnost pominuly a nerespektovaly tak zásadu in dubio pro reo. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, s výjimkou návrhu na zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku obvodního soudu. Toto rozhodnutí bylo již zrušeno shora označeným rozsudkem městského soudu, přičemž z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru n