II.ÚS 1040/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1040/23 ze dne 25. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Miroslava Přibyla, zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2023 č. j. 30 Cdo 2952/2022-119, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2021 č. j. 36 Co 331/2021-99 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. června 2021 č. j. 45 C 7/2020-67, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na náhradu újmy způsobené nesprávným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal na vedlejší účastnici zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu [§ 13 a 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.")], která mu vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 19 C 142/2011 (dále jen "původní řízení"). 3. Napadeným rozsudkem obvodní soud stěžovatelovu žalobu zamítl a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč. Dospěl k závěru, že v původním řízení nedošlo k žádným zbytečným průtahům, a jde-li o jeho celkovou délku, na ní se odrazilo, že šlo o věc skutkově, hmotně právně i procesně složitou, v níž rozhodovaly všechny instance soustavy obecných soudů. 4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč. Uvedený soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že původní řízení bylo složité po skutkové, procesní i hmotněprávní stránce, a naopak se neztotožnil s odvolací námitkou, že postup Krajského soudu v Hradci Králové byl stižen nedůvodnými průtahy, přičemž poukázal na úkony, které tento soud musel učinit. Důvodnou neshledal ani námitku procesního pochybení, spočívajícího v tom, že soudy nižších stupňů o věci jednaly, i když nebyly příslušné, což odůvodnil tím, že otázka věcné příslušnosti byla definitivně řešena až rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018 č. j. 31 Cdo 4831/2017-441, a především že toto kasační rozhodnutí nemělo na celkovou délku významný vliv, neboť krátce poté bylo ukončeno mimosoudní dohodou, k čemuž přispělo i právní stanovisko obsažené v uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu. 5. Proti tomuto rozsudku městského soudu brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Uvedený soud dospěl k závěru, že dovolání proti rozhodnutí ve věci samé zčásti není přípustné podle § 237 o. s. ř. a zčásti že je vadné, a jde-li o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, pak že není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. II. Stěžovatelova argumentace 6. Stěžovatel rekapituluje průběh původního řízení, v němž se insolvenční správce obchodní společnosti PROFIMONT, a. s., domáhal na stěžovateli jako generálním řediteli a předsedovi představenstva vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 374 157 Kč s příslušenstvím. Z této rekapitulace plyne, že po více jak 7 letech se spor ocitnul na samém počátku poté, co Nejvyšší soud, i když odmítl všechny dovolací námitky žalobce jako nedůvodné, svým rozsudkem zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů, protože nebyly věcně příslušnými. Z tohoto důvodu stěžovatel, podle svých slov, akceptoval návrh žalobce na uzavření dohody o narovnání, v níž se vzdal podstatné části nároku na náhradu nákladů řízení, ač byl plně v právu. 7. Podle stěžovatele je nepřijatelné, aby se řízení, které se ho podstatným způsobem dotýkalo, ocitlo po více než sedmi letech na samotném počátku z formálních důvodů, které žádný z účastníků ani nenamítal. Za referenční rámec ústavního přezkumu stěžovatel považuje čl. 36 odst. 3 Listiny v tom smyslu, jak jej interpretuje judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551). Z něho vyvozuje, že je možný jen takový výklad zákona č. 82/1998 Sb., který do centra své pozornosti staví stěžovatele, přičemž závěr o neexistenci neodůvodněných průtahů nelze opřít pouze o tvrzení, že v řízení bylo postupováno plynule a věc byla složitá. V posuzované věci bylo původní řízení vráceno na samotný začátek z formálních důvodů. V této souvislosti stěžovatel s poukazem na bod 41 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 31. 1. 2006 ve věci Yurtayev proti Ukrajině, stížnost č. 11336/02, odmítá, že by věc byla složitá, s tím, že šlo o řešení zcela obvyklé situace tzv. souběhu funkcí, ze kterého právní problém vytvořily orgány soudní moci. 8. Přehlédnout podle stěžovatele nelze ani to, že v původním řízení zrušil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně proto, že nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, které se v řízení před soudem prvního stupně dovolával. Skutečnost, že v dané věci rozhodoval velký senát, nemůže jít k jeho tíži, neboť v otázce výkladu hmotného práva dal dovolací soud za pravdu odvolacímu soudu a do své rozhodovací praxe promítl závazný nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 190/15 (N 171/82 SbNU 657), jak mu ukládá čl. 89 odst. 2 Ústavy. Nález byl vyhlášen ještě před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby. Aktivoval-li Nejvyšší soud velký senát po více než jednom roce, který pak jen stvrdil judikaturu Ústavního soudu, nelze z toho vyvozovat, že šlo o věc právně složitou. 9. Zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů Nejvyšším soudem z důvodu věcné nepříslušnosti, kterou nikdo nenamítal, označuje stěžovatel za právní formalismus, popírající účel občanského soudního řízení. Stalo-li se řízení po 7 letech zbytečným, nelze dospět k závěru, že k žádným průtahům nedošlo. Odmítá argument městského soudu, že kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu přispělo k ukončení sporu, s tím, že v okamžiku zahájení řízení byl seniorem, jehož jediným příjmem byl starobní důchod, přičemž čelil žalobě o zaplacení vysoké částky, kterou neměl jak vydělat, a proto pociťoval velkou nejistotu a strach. Poukazuje na povinnost státu organizovat činnost soudů tak, aby k průtahům nedocházelo, což zahrnuje také stanovení procesních pravidel a jejich aplikaci, aby se účastníci řízení v přiměřené lhůtě dočkali vydání meritorního rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že se stal obětí samoúčelných procesních pravidel a střetu náhledu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu na přípustnost tzv. souběhu funkcí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pra