II.ÚS 1041/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1041/26 ze dne 23. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., t. č. ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, zastoupeného Mgr. Michaelou Pelikánovou, advokátkou, sídlem Pod Brentovou 617/9, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2026 č. j. 61 To 177/2026-26 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. ledna 2026 sp. zn. 0 Nt 9501/2026, spojené s návrhem na přednostní projednání věci a s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1, odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1, odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1, odst. 4 a čl. 6 odst. 1, odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 28. 9. 2025 pod sp. zn. 0 Nt 15061/2025 byl stěžovatel vzat do vazby. Naposledy bylo o dalším trvání vazby rozhodnuto usnesením obvodního soudu ze dne 8. 1. 2026 sp. zn. 0 Nt 17044/2025, kdy byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. 3. V záhlaví specifikovaným usnesením obvodního soudu bylo k návrhu Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") podle § 116 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nařízeno pozorování stěžovatele ve zvláštním oddělení nápravného zařízení na dobu dvou měsíců. Obvodní soud konstatoval, že ze spisového materiálu vyplývá důvodné podezření, že stěžovatel se skutečně dopustil trestné činnosti, pro kterou je stíhán, a že současně není pochyb o tom, že trpí určitou formou duševního onemocnění, které bude zapotřebí blíže diagnostikovat a posoudit jeho vliv na trestnou činnost, které se měl údajně dopustit, jakož i na další trvání vazebních důvodů. Poukázal na to, že z vyjádření znalců jednoznačně plyne nemožnost vypracovat znalecký posudek standardní cestou, a to pro nespolupráci stěžovatele, proto jedinou možností, která zbývá k objasnění otázky jeho duševního stavu a posouzení jeho trestní odpovědnosti, zůstává jeho umístění k pozorování do zvláštního oddělení nápravného zařízení. 4. Stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu byla napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") zamítnuta. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti převážně vznáší námitky, které uplatnil již ve stížnosti proti usnesení obvodního soudu. Tvrdí, že mu nebyl zaslán návrh městského státního zastupitelství, proto se k němu nemohl vyjádřit, v čemž spatřuje porušení kontradiktornosti řízení. Dále má za to, že ve věci je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Za nepravdivý označuje závěr znalců (ze kterého soudy vycházely), podle něhož bez jeho pozorování v psychiatrickém zařízení nejsou schopni spolehlivě učinit diagnostické závěry. Zdůrazňuje, že veškerá sdělení o odmítání spolupráce z jeho strany pocházejí toliko od znalkyně MUDr. Gabriely Leblové, stanovisko znalkyně PhDr. Jindřišky Záhorské, Ph.D., není součástí spisu a nemohlo být provedeno k důkazu. To namítal již ve stížnosti proti usnesení obvodního soudu, avšak městský soud se s touto námitkou nijak nevypořádal. Rovněž je toho mínění, že napadená rozhodnutí neposuzují, zda nebylo možno dosáhnout dikce § 116 odst. 1 trestního řádu přibráním jiného znalce, a proč toto mírnější opatření nepřipadá v úvahu. Poukazuje také na to, že ustanovené znalkyně se jej při znaleckém vyšetření dotazovaly, o čem hovořil se svým obhájcem, což je podle něj nepřípustné prolomení důvěrnosti obhajoby. I tuto otázku však soudy pominuly, resp. dostatečně se s ní nevypořádaly, ač znalkyně takovým postupem překračovaly meze svého procesního úkolu a zasahovaly do sféry, která jim nepřísluší, tj. do důvěrné komunikace mezi advokátem a klientem, resp. práva na obhajobu. Rozhodnutí městského soudu označuje za vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné, když městský soud na jedné straně deklaroval, že jeho zařazení do konkrétního vězeňského zařízení není otázkou stížnostního řízení, na druhé straně však konstatoval, že brněnská věznice je vybavena k potřebnému pozorování duševního stavu specializovaným psychiatrickým pracovištěm. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že návrh na jeho pozorování vydalo městské státní zastupitelství, z čehož podle něj plyne, že obžaloba považuje za věcně a místně příslušný městský soud. Městský soud však návrh přeposlal pouhým přípisem obvodnímu soud k vyřízení, čímž podle něj došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce. Nadto podotýká, že usnesení městského soudu neidentifikuje jeho zákonného soudce, nýbrž toliko jeho předsedkyni. Na podporu shora zmíněných argumentů odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva týkající se kontradiktornosti řízení, práva na spravedlivý proces, svévole soudů a odůvodnění soudních rozhodnutí. 6. Součástí ústavní stížnosti je rovněž žádost stěžovatele o přednostní projednání věci a návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s tím, že jsou splněny zákonné podmínky pro takový postup. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel též vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. 9. V nyní posuzované věci stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s nařízením pozorování ve zvláštním oddělení nápravného zařízení, které bylo nařízeno za účelem vyšetření jeho duševního stavu. V ústavní stížnosti přitom opakuje již dříve uplatněné námitky, se kterými se rozhodující soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí řádně a dostatečně vypořádaly. Obvodní soud i městský soud v napadených usneseních vysvětlily, že k vyšetření duševního stavu stěžovatele byla přibrána znalkyně z oboru psychiatrie MUDr. Gabriela Leblová a znalkyně z oboru psychiatrie - klinická psychologie PhDr. Jindřiška Záhorská, Ph.D., avšak stěžovatel se znaleckému vyšetření opakovaně a vědomě odmítl podrobit a nespolupracoval, a to i přes opakované poučení o účelu vyšetření a následcích odmítnutí, tudíž bez pozorování v psychiatrickém zařízení nebylo možno učinit spolehlivé diagnostické závěry ani podat řádný znalecký posudek. 10. Je zřejmé, že za stavu, kdy proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, přičemž stěžovatel prokazatelně sám akcentuje svoje dlouhodobé psychiatrické potíže a pravidelné užívání psychofarmak, ale psychiatrické vyšetření za účelem vypracování znaleckého posudku odmítá (ač byl dostatečně opakovaně poučen o možných následcích své avizované nespolupráce právě v podobě aplikovaného procesního postupu), by bylo možno jen stěží nalézt jiné řešení než nařízení jeho pozorování v psychiatrickém zařízení. 11. Namítá-li stěžovatel, že městský soud se nevypořádal s jeho námitkou, že veškerá sdělení o odmítání spolupráce z jeho strany pocházejí toliko od znalkyně MUDr. Gabriely Leblové a že stanovisko znalkyně PhDr. Jindřišky Záhorské, Ph.D., není součástí spisu, a nemohlo být provedeno k důkazu, nelze mu přisvědčit, neboť městský soud, byť