II.ÚS 1044/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1044/26 ze dne 22. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Libora Kokeše a Jana Kokeše, oba zastoupeni Mgr. Petrem Novotným, advokátem, sídlem Křižíkova 52/48c, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2865/2025-91 ze dne 11. února 2026, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 83/2025-71 ze dne 17. června 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 28 C 124/2024-56 ze dne 14. března 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich základní práva dle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. 2. Každý ze stěžovatelů se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 937 921,50 Kč s příslušenstvím, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v činnosti notáře při sepsání veřejné listiny o právním úkonu. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelů zamítl (výrok I a II). Každý ze stěžovatelů měl vedlejší účastnici nahradit náklady řízení ve výši 1 800 Kč (výrok III a IV). 4. Na základě odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze ("odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil výroky I a II rozsudku obvodního soudu. Dále ve výroku III a IV rozsudek obvodního soudu změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí částku 900 Kč. Konečně rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení. 5. Stěžovatelé podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. II. Argumentace stěžovatelů 6. Námitky stěžovatelů lze rozdělit do dvou okruhů. První okruh námitek směřuje proti posouzení existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou. 7. Druhý okruh námitek se týká toho, že stěžovatelé nesouhlasí s postupem Nejvyššího soudu, který jejich dovolání odmítl jako nepřípustné. Podle nich Nejvyšší soud postupoval příliš formalisticky, když se nevypořádal s tvrzeným extrémním rozporem mezi odůvodněním odvolacího soudu a obsahem spisu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku odvolacího soudu a výroku I a II rozsudku obvodního soudu je zároveň Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný. 9. Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti ve vztahu k výroku III a IV rozsudku obvodního soudu. Tyto výroky totiž odvolací soud napadeným rozsudkem změnil. Nelze proto rušit výroky, které již byly změnou odklizeny. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007). Žádné takové ústavněprávní vady v projednávané věci Ústavní soud neshledal. 12. Stěžovatelé spatřují zásah do práva na spravedlivý proces, potažmo práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné správy či nesprávným úředním postupem v přepjatém formalistickém posouzení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou. 13. Ústavní soud se s takovým hodnocením napadených rozhodnutí neztotožňuje. Obecné soudy přesvědčivě popsaly způsoby, jakými se stěžovatelé mohli domáhat splnění svých nároků vůči primárnímu dlužníkovi (zejm. body 25 a 26 rozsudku obvodního soudu a body 18 až 22 rozsudku odvolacího soudu). Později sepsaný notářský zápis tak nemohl být zásadní a podstatnou příčinou, proč se stěžovatelé nedomohli svého práva. 14. Navíc podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na kterou obecné soudy správně poukázaly a kterou Ústavní soud z hlediska ústavněprávních kritérií aproboval, má stát v rámci odpovědnosti za škodu postavení tzv. posledního dlužníka (bod 27 rozsudku obvodního soudu, bod 22 rozsudku odvolacího soudu). Tento princip znamená, že odpovědnost státu za škodu nastupuje až subsidiárně, tedy v situaci, kdy se stane nemožným vypořádání primárního vztahu (smluvního či deliktního) mezi dotčenými soukromými subjekty. Teprve poté, co nelze dosáhnout nápravy u primárního dlužníka, lze uvažovat o tom, že "škoda" byla skutečně ustavena a stát za ni odpovídá (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1978/14 ze dne 26. června 2014, bod 10). Ústavní soud nevidí důvod, a stěžovatelé jej ani netvrdí, proč by se měl od těchto závěrů v nynější věci odklonit. 15. Formalisticky v dané věci nepostupoval ani Nejvyšší soud, který shledal dovolání nepřípustným. Jasně stěžovatelům vysvětlil, že na privativní novaci, kterou učinili předmětem dovolací otázky, napadená rozhodnutí nespočívala. Neústavnost postupu Nejvyššího soudu nemůže založit pouhá skutečnost, že samotné posouzení nepřípustnosti je obsaženo v jediném odstavci. Podstatné je, zda Nejvyšší soud srozumitelně a přesvědčivě svůj závěr zdůvodnil. To se v daném případě stalo. Na tomto postupu tak neshledává Ústavní soud nic neústavního. 16. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. dubna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu