II.ÚS 1053/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1053/24 ze dne 29. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Liběny Jirglové, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, sídlem Rokycanova 809/1c, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2024 č. j. 30 Cdo 3122/2023-261, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se podanou žalobou původně domáhala po vedlejší účastnici jako žalované náhrady škody ve výši 151 738 Kč s příslušenstvím a náhrady nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč, které jí měly vzniknout v důsledku nesprávných úředních postupů spočívajících jednak v nečinnosti exekučního soudu v dílčím řízení o návrhu na zastavení exekuce, jednak v nepřiměřené délce celého exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 41 EXE 1770/2011 a u soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány pod sp. zn. 103 Ex 53869/11, v němž exekučním titulem byl rozhodčí nález ze dne 2. 2. 2011 č. 118/11, vydaný rozhodkyní Ing. Šárkou Skálovou. Podáním ze dne 30. 8. 2022 vzala stěžovatelka žalobu co do částky 151 738 Kč, která představovala náhradu škody, zpět, jelikož uvedená částka byla bývalým "oprávněným" stěžovatelce z exekuce vrácena zpět. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v pořadí prvním rozsudkem ze dne 4. 4. 2017 č. j. 12 C 60/2016-58 žalobu o zaplacení částky 301 738 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). 4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v pořadí prvním rozsudkem ze dne 30. 1. 2018 č. j. 15 Co 518/2017-79 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). 5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 6. 2021 č. j. 30 Cdo 3490/2019-113 výše uvedené rozsudky městského soudu a obvodního soudu zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud obvodnímu soudu uložil, aby znovu mimo jiné posoudil otázku závažnosti nemajetkové újmy způsobené stěžovatelce délkou posuzovaného řízení a tomu odpovídající formu přiměřeného zadostiučinění s akcentem na kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného ve spojení s kritérii chování poškozené a postupu orgánu veřejné moci. 6. V pořadí druhým rozsudkem ze dne 4. 10. 2022 č. j. 12 C 60/2016-210 obvodní soud řízení co do částky 151 738 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení ve výši 39 000 Kč s příslušenstvím (výrok II.), žalobu o zaplacení částky 111 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok IV.). Obvodní soud uzavřel, že zejména s ohledem na délku neodůvodněného průtahu (řízení o zastavení exekuce do doby jejího zastavení) a značný význam řízení pro stěžovatelku, nelze celkovou dobu exekučního řízení hodnotit jako přiměřenou. Došlo tak k porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je nezbytné odškodnit relutární náhradou. Zároveň soud přihlédl ke skutečnosti, že po jejím ukončení byla exekuce dodatečně hodnocena jako "vedená bez řádného exekučního titulu", a stěžovatelka i po jejím skončení byla nucena domáhat se vydání rozhodnutí, které by tuto skutečnost konstatovalo, aby se mohla domoci vrácení vymožených částek. Tento zvýšený význam řízení proto soud ohodnotil 20% navýšením základní částky až na konečných 39 000 Kč. V tomto rozsahu žalobě vyhověl (výrok II.) a ve zbývající části žalobu zamítl (111 000 Kč). 7. Proti výše uvedenému rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 30. 3. 2023 č. j. 36 Co 29/2023-236 rozsudek obvodního soudu ve výroku III. potvrdil, ve výroku IV. ho změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II.). Ohledně požadavku stěžovatelky na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu městský soud dovodil, že obvodní soud správně stanovil celkovou délku posuzované části řízení, kterou stěžovatelka dostatečně jasně vymezila svými skutkovými žalobními tvrzeními, jež korespondují i s požadavkem uplatněným při předběžném projednání nároku u organizační složky vedlejší účastnice. 8. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka v rozsahu jeho výroku I., v části, kterou byl rozsudek obvodního soudu ve výroku III. potvrzen, dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky není přípustné, neboť na vyřešení otázek hmotného práva obsažených v dovolání, které lze subsumovat pod otázku, jak stanovit konec a tím i celkovou délku posuzovaného (exekučního) řízení, napadené rozhodnutí městského soudu ve smyslu § 237 o. s. ř., nezáviselo. Napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky procesního práva (uvedené v bodě 18 rozsudku městského soudu), podle níž měla stěžovatelka (jako výhradní disponent s předmětem řízení) skutková tvrzení o dalším trvání a zastavení posuzovaného (exekučního) řízení, oproti tvrzením uvedeným v žalobě, uplatnit změnou žaloby, což neučinila. Uvedená skutečnost byla důvodem, proč městský soud k dalšímu průběhu posuzovaného řízení nepřihlížel. Stěžovatelka však tuto procesní otázku v dovolání neoznačila. II. Argumentace stěžovatelky 9. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy se v předmětné věci formalisticky odmítly zabývat tím, "zda je spravedlivé přiznat za těžko kvantifikovatelné škody a omezení stěžovatelky jakoukoliv náhradu majetkové škody" a ve věci nemateriální újmy se omezily pouze na dobu, kdy bylo řízení formálně vykazováno jako neskončené, a dalším obdobím se odmítly zabývat s odůvodněním, že stěžovatelka pochybila, když jej měla uplatnit změnou žaloby. Stěžovatelka však vycházela ze staršího rozhodnutí, které pro neskončená řízení stanovilo primární pravidlo o zohlednění stavu věci ke dni soudního rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), s tím, že ve sjednocujícím stanovisku je výslovně uvedeno i to, že doba do rozhodnutí soudu by nemohla být uplatněna jako "další obdobní nečinnosti" pro překážku věci rozsouzené. Odmítnutí dovolání stěžovatelky Nejvyšším soudem "pro skutkovou jasnost" a "absenci dovolacího důvodu", tak stěžovatelka považuje za nepředvídatelné. Podle stěžovatelky není možné se v posuzovaném případě omezit toliko na "konkrétní řízení o zastavení exekuce", ale je nutno ho vnímat primárně jako celek s tím, že do let 2019/2020 nedošlo k rozhodnutí o zastavení nezákonné exekuce. Závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelka měla dále měnit žalobu a doplňovat tvrzení o dalším trvání a následném zastavení exekučního řízení, jsou v rozporu se závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010. 10. Nad rámec uvedeného, jako obiter dictum, stěžovatelka ve vztahu k nákladovým výrokům namítá, že soudy ve výsledku vyhodnotily stěžovatelku jako převážně neúspěšnou a uložily jí povinnost nahradit náklady řízení protistraně, což stěžovatelka považuje za sekundární viktimizaci za to, že si dovolila nároky uplatnit. Za stěžejní stěžovatelka však považuje to, jak s ní celkově bylo jako s poškozenou nezákonnou exekucí zacházeno, když postupem justice bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Probíhající exekucí nadto bylo zasaženo i do stěžovatelčina práva na ochranu obydlí a rodinný majetek. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost