II.ÚS 1059/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1059/25 ze dne 4. 2. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Zůzy, sídlem Kodaňská 61/45, Praha 10 - Vršovice, správce konkurzní podstaty úpadce VELTEX spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Hanou Kordovou Marvanovou, advokátkou, sídlem Holšická 1458, Praha 21 - Újezd nad Lesy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2025 č. j. 30 Cdo 2894/2024-1187, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2024 č. j. 16 Co 27/2024-1164 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 12 C 329/2015-1114, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel se jako správce konkurzní podstaty v záhlaví uvedené obchodní společnosti VELTEX spol. s r. o. (dále jen "společnost VELTEX") domáhal po státu zaplacení 358 483 061 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za nezákonné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2008 č. j. 13 Cmo 239/2008-250 (zrušené Nejvyšším soudem v dovolacím řízení). Škoda měla společnosti VELTEX vzniknout po zrušení rozhodnutí vrchního soudu vyvedením podnikového výrobního areálu společnosti VELTEX z konkurzní podstaty, čímž došlo ke zkrácení věřitelů. Ještě před prohlášením konkurzu na majetek společnosti VELTEX v roce 2005 byla na její majetek vedena exekuce. Soudní exekutor rozhodl o dražbě areálu, vydražitelem se stala společnost ESOLUS s. r. o. Ta se posléze vylučovací žalobou domáhala vynětí uvedeného areálu z konkurzní podstaty. Vrchní soud v uvedeném, nezákonném rozhodnutí potvrdil vyhovění žalobě. V době do vydání zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu společnost ESOLUS s. r. o. převedla areál na třetí osobu. Vrchní soud poté vylučovací žalobu zamítl, neboť společnost ESOLUS s. r. o. k ní ztratila aktivní věcnou legitimaci. 3. Obvodní soud po opakovaném rozhodování nakonec žalobu stěžovatele na náhradu škody nyní napadeným rozsudkem zamítl. Městský soud pak k odvolání stěžovatele v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu, avšak změnil důvody zamítnutí žaloby. Podle městského soudu chyběla příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím vrchního soudu a tvrzenou škodou. Nejvyšší soud tehdy vrchnímu soudu vytknul, že nepoužil zákon o veřejných dražbách. Nyní proto bylo třeba zkoumat, zda by společnost ESOLUS s. r. o. byla v pokračujícím řízení o své vylučovací žalobě bez pochybení vrchního soudu úspěšná, tedy zda byla právoplatným vlastníkem areálu na základě dříve provedené dražby. 4. Městský soud shledal, že tomu tak bylo. Rozhodný byl okamžik právní moci usnesení o příklepu, tedy kdy bylo doručeno společnosti VELTEX, protože obrana stěžovatele tehdy spočívala v tom, že společnost ESOLUS s. r. o. měla uhradit nejvyšší podání po stanovené lhůtě. Podle městského soudu usnesení o příklepu převzala za společnost VELTEX její účetní v sídle společnosti na adrese Moskevská v Praze a připojila ke svému podpisu razítko společnosti. Pracovník soudního exekutora nemohl mít pochybnosti o jejím oprávnění přijímat za společnost písemnosti; pohybovala se v sídle společnosti a měla její razítko. Soudní exekutor ani tehdy nepochybil, nařídil-li prodej jednotlivých nemovitých věcí, přestože poté nařídil prodej podniku. Prodej podniku totiž později zrušil a způsob provedení exekuce je na soudním exekutorovi podle účelnosti a rychlosti. Provedení dražby nic nebránilo. 5. Nejvyšší soud konečně napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. Městský soud podle Nejvyššího soudu rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou. Neporušil zásadu dvojinstančnosti řízení, prováděl-li sám dokazování v odvolacím řízení: postupoval v souladu § 213 odst. 4 a § 219 občanského soudního řádu. Občanské soudní řízení není povinně dvojinstanční, ani podle ústavního pořádku. Povinností odvolacího soudu není při rozsáhlejším dokazování prvostupňový rozsudek zrušit, § 213 odst. 4 občanského soudního řádu vyjadřuje jen meze doplňování dokazování, neurčuje, kdo je má činit. Rozhodnutí městského soudu ani nebylo překvapivé. V souladu s ustálenou judikaturou jsou také závěry o doručování právnické osobě a pořadí rozhodování soudního exekutora o způsobu provedení exekuce. Městský soud se s námitkami stěžovatele vypořádal, odkazy stěžovatele na jinou judikaturu nejsou přiléhavé. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel shrnuje průběh dosavadního a dalších souvisejících řízení a tvrdí, že se dosud nikdo nezabýval podstatou vzniku škody a rozsáhlého poškození věřitelů. Zdůrazňuje, že se dříve neúspěšně domáhal náhrady škody po soudním exekutorovi a společnosti ESOLUS s. r. o. Ani v nynější věci nebylo provedeno plné dokazování, jde o selhání systému. Výklad § 213 odst. 4 občanského soudního řádu provedený Nejvyšším soudem neobstojí, protože se jím prakticky eliminuje právo na odvolání. Nadto takový výklad odporuje judikatuře Nejvyššího soudu, že rozsáhlost dokazování nevyjadřuje počet důkazů, nýbrž rozsah skutečností významných pro posouzení věci, ohledně kterých je třeba za odvolacího řízení doplnit dokazování. Při provedení plného dokazování by soudy přišly na to, že majetek byl účelově převáděn mezi obchodní společnosti jednoho koncernu, takže všechny transakce byly účelové a nemají požívat právní ochrany. 7. Do toho byl také zainteresován soudní exekutor, protože jeho odměna podle smlouvy závisela na rychlosti exekuce a prodeji věcí pod cenou, v zájmu obohacení celého uvedeného koncernu. I exekuce byla provedena za nestandardních okolností, dražba proběhla v podstatě tajně. Obecné soudy se v nynější věci namísto toho zabývaly hypotetickými právními otázkami a stěžovatel musel unést nesplnitelné důkazní břemeno. Již v nezákonném rozhodnutí vrchní soud konstatoval, že exekuce byla provedena nezákonně, takže nelze najednou tvrdit, že by posuzovaná vylučovací žaloba byla úspěšná. 8. Prodeji podniku v exekuci bránila překážka podle § 16 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů. Proto ostatně měly být také písemnosti doručovány tehdejšímu správci podniku Ing. Balíčkovi. Soudy se nezabývaly tím, zda byla řádně doručena dražební vyhláška. Stěžovatel dále tvrdí, že účetní společnosti VELTEX už v době doručování rozhodnutí o příklepu pro společnost nepracovala, na dané adrese už ve skutečnosti sídlil jiný subjekt. I z jiných řízení mělo být soudnímu exekutorovi jasné, že se má doručovat přímo jednateli společnosti. Konečně stěžovatel tvrdí, že obecné soudy v celé věci rezignovaly na základní principy náhrady škody za pochybení státu: vinou nezákonného rozhodnutí předmětný majetek zmizel, otevřely se tím dveře svévoli, chaosu a ztrátě důvěry v orgány veřejné moci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, je proto zásadně věcí soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze u tzv. kvalifikovaných vad. 11. V nynější věci Ústavní soud žádné kvalifikované vady neshledal. Obecné soudy se ústavně konformním způsobem vypořádaly se všemi relevantními námitkami stěžovatele. Soustředily se na podstatu věci, čímž byla stěžovatelem tvrzená škoda, která měla vzniknout v souvislosti s nezákonným rozhodnutím vrchního soudu. Závěry obecných soudů jsou logické a, jak je patrné z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, rovněž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů. 12. V jednotlivostech je třeba dodat, že stěžovatelem zastávaný výklad § 213 odst. 4 občanského