II.ÚS 1060/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1060/23 ze dne 2. 5. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Evelyny Lojdové, advokátky, sídlem Pařížská 67/11, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 1. 2023 sp. zn. 2 T 84/2022 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2023 sp. zn. 7 To 110/2023, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že opatřením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 10. 2022 sp. zn. 20 Nt 1050/2022, byla stěžovatelka ustanovena obhájcem obviněného O. K. Dne 15. 12. 2022, byl tento obviněný trestním příkazem odsouzen a trestní příkaz posléze nabyl právní moci. Stěžovatelka vyúčtovala svoji odměnu na částku 24 442 Kč podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif") a požádala obvodní soud o její proplacení. Obvodní soud usnesením napadeným ústavní stížností stěžovatelce přiznal odměnu ve výši 19 602 Kč. Stěžovatelka proti usnesení obvodního soudu podala stížnost k Městskému soudu v Praze, který ji zamítl. Stěžovatelka poté podala ústavní stížnost, a to z důvodu, že rozhodnutím obecných soudů jí nebyla přiznána odměna za tyto úkony právní služby: nahlížení do spisu policejního orgánu dne 4. 11. 2022, návrh klienta na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu ze dne 11. 11. 2022 a náhrada za promeškaný čas dne 25. 11. 2022. 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodovací praxe obecných soudů v oblasti přiznávání odměny za právní úkony obhájce v trestním řízení je nejednotná a její sjednocení přísluší Ústavnímu soudu, neboť Nejvyšší soud se těmito věcmi nezabývá. Výše odměny je tak dílem náhody (výběru soudního obvodu či soudce). Taková situace je podle stěžovatelky ústavně nepřijatelná. Přestože tedy v dané konkrétní věci jde o bagatelní částku, mají stěžovatelčiny námitky zásadní význam i v dalších řízeních. Podle ní pak základním předmětem posouzení Ústavního soudu má být otázka, který z výše uvedených úkonů (návrh na přiznání bezplatné obhajoby a nahlížení do trestního spisu) je možné považovat za úkony právní služby a v jaké výši za ně přísluší odměna. 4. Konkrétně pokud jde o nahlížení do spisu dne 4. 11. 2022, tak obvodní soud a shodně i Městský soud v Praze uvedly, že se nejedná o samostatný úkon právní služby, ale o pouhou součást převzetí a přípravy obhajoby, tedy součást úkonu, za který stěžovatelce byla přiznána odměna. S touto argumentací stěžovatelka nesouhlasí, protože podle ní obecné soudy nerespektovaly dřívější judikaturu Ústavního soudu (nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3906/17 a sp. zn. III. ÚS 2289/21). U návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obecné soudy shodně uvedly, že se nejedná o úkon právní služby. Tvrzení, že podání tohoto typu nejsou advokátním tarifem honorována, je podle stěžovatelky zcela liché. Absence výslovného uvedení této právní služby v advokátním tarifu není překážkou, neboť advokátní tarif nevymezuje doslovný výčet právních služeb, které advokát smí nebo může poskytovat za úplatu. V § 11 odst. 3 advokátního tarifu je uvedeno, že i za úkony v předchozích odstavcích neuvedené náleží odměna jako za úkony, jímž jsou svou povahou a účelem nejbližší. Návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu je svou povahou a účelem nejbližší podáním a návrhům ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, a proto za něj stěžovatelce náleží příslušná odměna. 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, tudíž nemá povinnost být právně zastoupena jiným advokátem [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. 7. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 8. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů přísluší nezávislým soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich postupem a rozhodováním nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům. 9. Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení tvoří integrální součást soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého (řádného) procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 3523/14 a další). Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde, čímž však nemá být řečeno, že by tato otázka nemohla v některých případech nabýt ústavněprávní dimenze. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, přicházejí v úvahu výjimečně (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2984/09 a IV. ÚS 777/12). 10. Těžištěm ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas s nepřiznáním odměny za úkony, které učinila jako obhájkyně v trestní věci. Ústavní soud však nedospěl k závěru, že by závěry obecných soudů byly z obecného hlediska významné a přesahující danou věc. 11. Celkově se jedná o nepřiznání odměny ve výši 4 840 Kč. S ohledem na výši této částky a okolnosti případu je zřejmé, že se jedná o věc bagatelní, která zpravidla pro nikoliv zcela zásadní faktické (kvantitativní) dopady na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, ústavněprávní roviny nedosahuje (usnesení ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13). Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech opakovaně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). 12. Ústavní stížnost však v tomto ohledu žádnou relevantní argumentaci neobsahuje. Stěžovatelka netvrdí, že by napadenými rozhodnutími byla z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčena na své majetkové pozici (tzv. kvantitativní hledisko). Stejně tak neuvádí (z tzv. kvalitativního hlediska), jakého konkrétního ústavněprávního pochybení značné intenzity se měly oba soudy dopustit, tj. např. extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další), a proč by tak věc měla "přesahovat" z hlediska svého významu její vlastní zájmy