II.ÚS 1067/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1067/21 ze dne 5. 10. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. Č., právně zastoupené JUDr. Klárou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Španělská 6, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. 12. 2020 č. j. 0 P 62/2019-781 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2021 č. j. 101 Co 45/2021-879, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Dne 22. 4. 2021 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 90 Ústavy, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 a čl. 5 Úmluvy o právech dítěte, čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi a čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že s vedlejším účastníkem jsou rodiči nezletilého syna a že rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. 12. 2017 č. j. 11 Nc 9/201-257 byla schválena dohoda rodičů o úpravě poměrů nezletilého. Nezletilý byl svěřen do péče otce a stěžovatelce bylo stanoveno výživné ve výši 4 000 Kč. Rodiče se dohodli, že je stěžovatelka oprávněna se stýkat s nezletilým v každém lichém týdnu v roce od čtvrtka, kdy si vyzvedne nezletilého ve školském zařízení (pokud nebyl nezletilý ve školce, stěžovatelka si jej měla vyzvednout v 17.00 hod v bydlišti otce) do neděle do 11.00 hod a každý sudý týden od středy od 17.00 hod do pátku do 17.00 hod, pokud nebude ten den nezletilý ve školce. Dále byl upraven styk s nezletilým v době letních školních prázdnin a vánočních svátků. Stěžovatelka podala dne 12. 3. 2019 Okresnímu soudu v Nymburce návrh na změnu úpravy poměrů nezletilého, kdy navrhovala, aby byl nezletilý svěřen do střídavé péče rodičů a byla stanovena vyživovací povinnost oběma rodičům v částce 5 000 Kč. Stěžovatelka svůj návrh podala z důvodu, že od doby rozhodnutí soudu o svěření nezletilého do péče otce uběhl již více než 1 rok a nebyly zde (nadále) důvody pro to, aby byl nezletilý pouze v péči otce. Zásadní změnu poměrů stěžovatelka shledávala ve věku nezletilého (plynutí času) a dále ve skutečnosti, že závěry znaleckého posudku vypracovaného znalkyní v oboru psychiatrie ve spolupráci se soudní znalkyní v oboru psychologie, na základě kterého stěžovatelka uzavřela s otcem dohodu o úpravě poměrů nezletilého, nejsou správné. Stěžovatelka nesouhlasila s tehdejším rozsudkem soudu vzhledem k tomu, že závěry znaleckého posudku z oboru klinické psychologie dětí a dospělých a oboru psychiatrie ji značně znevýhodňovaly, neboť znalkyně dospěla ke špatnému vyhodnocení osobnosti stěžovatelky. Z tohoto důvodu přistoupila na uzavření dohody o úpravě poměrů k nezletilému ze dne 1. 12. 2017, i přestože s ní nesouhlasila, neboť se bála, že pokud by soud vycházel ze závěru předmětného znaleckého posudku, mohla by nezletilého vidět ještě méně. 3. Okresní soud v Nymburce návrh stěžovatelky zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že s nástupem nezletilého do školy a do budoucna bude vznikat spousta stresových situací, a to nejenom pro nezletilého, ale i pro oba rodiče. Dle soudu prvního stupně bylo třeba co nejvíce stabilizovat jeho poměry a prostředí, ve kterém vyrůstá, přičemž otec je ten, kdo nezletilému dokáže tuto stabilitu, a především čitelnosti prostředí zajistit ve větší míře, než je tomu u stěžovatelky. Stěžovatelka proti rozsudku podala odvolání, v němž znovu navrhovala střídavou péči obou rodičů. Uvedla, že na základě závěrů původního znaleckého posudku, kdy jí diagnostikovali smíšenou poruchu osobnosti, začala docházet na psychoterapii, přičemž lékařka dospěla k závěru, že stěžovatelka žádnou poruchou netrpí, což dle ní potvrdili i další znalci. U stěžovatelky znalkyně neshledala žádné závažné důvody, které by jí z péče vylučovaly. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 9. 2020 č. j. 101 Co 208/2020-710, řízení zastavil, neboť stěžovatelka vzala odvolání během jednání u odvolacího soudu zpět. Jediným důvodem, proč vzala stěžovatelka své odvolání zpět, byla skutečnost, že během jednání byl proveden výslech nezletilého, který sdělil, že je s aktuálním uspořádáním péče spokojen. 4. Otec posléze podal Okresnímu soudu v Nymburce návrh na zvýšení výživného. Stěžovatelka následně podala Okresnímu soudu v Nymburce návrh na změnu úpravy styku s nezletilým. Navrhla rozšíření stávajícího styku s nezletilým v liché týdny, kdy by si vyzvedla nezletilého ve středu v 17:00 hodin a předala by jej zpět v neděli v 17:00 hodin. Okresní soud v Nymburce ústavní stížností napadeným rozsudkem zvýšil výživné, které je stěžovatelka povinna hradit na výživu nezletilého, a to z částky 4 000 Kč měsíčně na částku 6 000 Kč, určil dluh na výživném ve výši 6 000 Kč a změnil rozsudek Okresního soudu v Nymburce č. j. 11 Nc 9/2017-257 tak, že stěžovatelka v lichém týdnu předá nezletilého otci v 17:00 hodin namísto v 11:00 hodin. Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že po zjištění, že ve věci došlo ke změně poměrů účastníků, která je založena především dobou, od posledního rozhodnutí ve věci uplynula delší doba (3 roky), jakož i nástupem nezletilého do základní školy, je na místě částečně vyhovět návrhu matky. Takovéto rozšíření styku se soudu jevilo jako dostatečné. Ohledně návrhu na zvýšení výživného soud vycházel především z možností a schopností stěžovatelky, potřeb nezletilého s přihlédnutím k poměrům otce. 5. Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že se stanovisko nezletilého nezměnilo od doby posledního výslechu u odvolacího soudu a ohledně výživného konstatoval, že potřeby nezletilého se již samotným plynutím času zvýšily a stěžovatelce vzrostly příjmy, na kterých se má nezletilý právo podílet. 6. Stěžovatelka namítá, že v dané věci neexistuje žádný objektivní a relevantní důvod pro to, aby stěžovatelce nebylo vyhověno, tj. aby zde nemohlo dojít k rozšíření styku s nezletilým o pouhé 2 dny a 12 hodin měsíčně, a dále zároveň není důvod, aby bylo stanoveno stěžovatelce výživné ve vyšší částce než 5 500 Kč. Stěžovatelka chápe důvody zvýšení původní částky výživného, nicméně vzhledem k potřebám nezletilého a faktickému podílu na výchově a starosti o nezletilého, kdy se stěžovatelka podílí i na potřebách nezletilého nad rámec výživného, jí navrhovaná výše výživného přijde zcela adekvátní. Stěžovatelka také zpochybňuje ve věci provedené znalecké posudky. 7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě. 8. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry opatrovnických soudů. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů. Stěžovatelka nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž opatrovnické soudy založily svá rozhodnutí. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny pravomocného rozhodnutí těchto soudů. 9. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k problematice úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí z ústavněprávní perspektivy. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obe