II.ÚS 1067/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1067/22 ze dne 20. 3. 2024 N 50/123 SbNU 92 Vztah kompenzace za zákonná břemena týkající se vodních děl podle vodního zákona a soukromoprávních ujednání dle občanského zákoníku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Vodovody a kanalizace Chrudim, a. s., se sídlem Novoměstská 626, Chrudim, zastoupené Mgr. Martinem Proňkem, advokátem, se sídlem Horní 6, Havlíčkův Brod, proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. března 2022 č. j. 108 C 25/2021-30, za účasti Okresního soudu v Chrudimi jako účastníka řízení a Lesů České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Ústavní stížnost se zamítá. II. Vedlejšímu účastníkovi se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížnost domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Chrudimi, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva, a to konkrétně práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelka je vlastníkem vodojemu, vedlejší účastník (Lesy České republiky) je státní podnik, jehož účelem je především obhospodařování většiny lesů, které jsou majetkem státu. Z obsahu spisové dokumentace Ústavní soud zjistil, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem byla dne 9. 10. 2008 uzavřena nájemní smlouva (dále jen "smlouva"). Na jejím základě se vedlejší účastník zavázal na dobu 5 let přenechat stěžovatelce do užívání pozemky, na kterých se nacházely vodojemy zbudované před rokem 2002 ve vlastnictví stěžovatelky, za účelem užívání vodojemů, jejich opravy a údržby. Za to se stěžovatelka zavázala platit nájemné ve výši 5 652 Kč za rok (bez DPH). Na základě smluvního dodatku č. 1 ze dne 29. 7. 2013 došlo k prodloužení nájemního vztahu o dalších 5 let, tedy do 8. 10. 2018. 3. Žalobou ze dne 5. 11. 2021 se vedlejší účastník domáhal vydání platebního rozkazu, jímž by měl soud uložit stěžovatelce povinnost uhradit vedlejšímu účastníku částku ve výši 8 441 Kč s příslušenstvím. Důvodnost svého nároku spatřoval vedlejší účastník v tom, že stěžovatelka po uplynutí sjednané doby (tj. po 8. 10. 2018) předmět nájmu nadále užívala, přičemž žádná ze smluvních stran nedala předem najevo vůli nájem ukončit, a proto byla nájemní smlouva ve smyslu § 2230 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský zákoník") znovu uzavřena. 4. Okresní soud v Chrudimi vydal platební rozkaz ze dne 1. 12. 2021 č. j. 108 C 25/2021--15, jímž žalobě v plném rozsahu vyhověl. Vůči tomuto platebnímu rozkazu podala stěžovatelka dne 13. 12. 2021 odpor, ve kterém zcela popřela existenci nároku vedlejšího účastníka. Namítala, že nájemní smlouva jakožto právní titul žalované částky již netrvá, neboť svou vůli nepokračovat v nájemním vztahu vedlejšímu účastníku sdělila v dopisech ze dne 30. 3. 2020 a 3. 6. 2020. V důsledku novely zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, došlo s účinností od dne 1. 1. 2014 ke včlenění § 59a, který výslovně upravuje problematiku náhrad, tudíž nájemní vztah se tak pro stěžovatelku stal nadbytečným. 5. Následně vydal Okresní soud v Chrudimi rozsudek ze dne 10. 3. 2022 č. j. 108 C 25/2021-30, jímž stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku ve výši 8 441 Kč s příslušenstvím (výrok I) a zároveň stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení (výrok II). Konstatoval, že smluvní strany neučinily žádný projev vůle, kterým by měl být nájemní vztah ukončen, čímž došlo v souladu s § 2230 odst. 1 občanského zákoníku ke konkludentnímu uzavření nové nájemní smlouvy za původně sjednaných podmínek. K námitce stěžovatelky ohledně novely vodního zákona konstatoval, že v důsledku omisivního úkonu a fikce uzavření nové nájemní smlouvy projevily strany vůli postupovat v souladu s § 59a vodního zákona, nicméně náhradu se rozhodly realizovat formou nájemného. II. Argumentace v ústavní stížnosti a vyjádření k ní 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká okresnímu soudu, že se nezabýval její argumentací k aplikaci § 59a vodního zákona. Okresní soud v rozporu se zjištěnými skutečnostmi dospěl k závěru, že si strany ujednaly náhradu ve smyslu § 59a vodního zákona formou nájmu. Takový záměr stěžovatelka vylučuje. Nadto právo vedlejšího účastníka na náhradu dle § 59a vodního zákona je již promlčeno, neboť se o náhradu vedlejší účastník ve stanovené lhůtě nepřihlásil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že vzhledem k neuzavření dalšího dodatku o prodloužení došlo k ukončení nájemního vztahu uplynutím doby, přičemž z ničeho neplyne její záměr pokračovat v nájemním vztahu. Zdůrazňuje, že § 2230 odst. 1 občanského zákoníku předpokládá faktické užívání ze strany nájemce - v případě vodojemů ale není z podstaty věci možné dovozovat faktické užívání toliko ze skutečnosti, že se vodojem na pozemku nachází. Poukazuje na § 59a vodního zákona, dle kterého je vlastník vodních děl oprávněn mít tyto stavby na pozemcích ve vlastnictví jiných osob. Z tohoto důvodu nemusela mít stěžovatelka dle svého přesvědčení s vedlejším účastníkem uzavřenou nájemní smlouvu. 7. Okresní soud v Chrudimi ve svém vyjádření k ústavní stížnosti shrnul, že stěžovatelka a vedlejší účastník uzavřením smlouvy podřadili své nároky pod občanskoprávní úpravu institutu nájmu, tudíž by v daném režimu měly být jejich vztahy regulovány. Právní režim zřízený § 59a vodního zákona by dle přesvědčení Okresního soudu v Chrudimi nastoupil v případě, pokud by některá ze stran smlouvy dala ve smyslu § 2230 odst. 2 občanského zákoníku v přiměřené době předem najevo, že nájem skončí nebo dříve nájem vypověděla. 8. K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřil vedlejší účastník. Předně poukázal na skutečnost, že předmětem sporu je bagatelní částka, což Ústavní soud zpravidla vede k odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, přičemž vedlejší účastník zdůraznil, že mimořádné okolnosti zakládající výjimku z tohoto pravidla v posuzované věci nespatřuje. Dále uvedl, že byly splněny veškeré předpoklady pro aplikaci § 2230 odst. 1 občanského zákoníku, proto došlo k opětovnému uzavření smlouvy. K § 59a vodního zákona pouze stručně poznamenal, že náhrada dle daného ustanovení a nájemné dle smlouvy představují zcela odlišné nároky. III. Hodnocení ústavní stížnosti 9. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí okresního soudu, vůči kterému se stěžovatelka nemohla bránit žádnými opravnými prostředky. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. 10. Ústavní soud se dále zabýval tím, zda jsou splněny všechny předpoklady pro meritorní posouzení ústavní stížnosti. V této souvislosti se musel vypořádat se skutečností, že předmětem řízení před obecným soudem byl spor o zaplacení částky ve výši 8 441 Kč s příslušenstvím, tedy částky, kterou lze označit za bagatelní. Tato skutečnost sama o sobě zpravidla vede k odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 200/18 ze dne 17. 4. 2018; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1744/18 ze dne 2. 10. 2018). Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) právní hranice bagatelnosti (jak směrem nahoru, tak pod hranici stanovenou zákonodárcem) však nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci. Pokud se tedy věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou, je možné - za splnění níže uvedených judikatorních výjimek - připustit bagatelní věc k meritornímu přezkumu před Ústavním soudem. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů projednávaných před obecnými soudy. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou