II.ÚS 1072/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1072/25 ze dne 23. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky K. Š., t. č. ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, zastoupené Mgr. Monikou Hotovou, advokátkou, sídlem Žampachova 1729/12, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. ledna 2025 č. j. 4 To 242/2024-528 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 0 Dt 13/2021-512, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1, odst. 2, čl. 10 odst. 1, odst. 2, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základných práv a svobod, a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že proti stěžovatelce bylo původně vedeno trestní řízení pro podezření z přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Z následného vyšetření duševního stavu stěžovatelky však vyplynulo, že v době, kdy mělo dojít ke spáchání daného trestného činu, byly její schopnosti rozpoznat protiprávnost svého jednání a jednání ovládnout vymizelé. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 5. 2020 č. j. 43 Nt 3813/2019-141 bylo proto stěžovatelce uloženo ochranné léčení psychiatrické ve formě ústavní. K uložení ochranného léčení bylo přistoupeno zejména s odkazem na závěry znaleckého zkoumání zdravotního stavu stěžovatelky, podle kterých stěžovatelka trpí paranoidní schizofrenií a její pobyt na svobodě je nebezpečný. Následně Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 17. 5. 2021 č. j. 4 Nt 26013/2021-93, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2021 č. j. 61 To 333/201-211, rozhodl o přeměně ochranného léčení na zabezpečovací detenci, jejíž výkon stěžovatelka zahájila dne 1. 7. 2021. Naposledy (před vydáním napadených rozhodnutí) bylo o dalším trvání zabezpečovací detence rozhodnuto usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 11. 10. 2023 č. j. 0 Dt 13/2021-285, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 11. 2023 č. j. 4 To 163/2023-303, proti kterým stěžovatelka podala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 349/24 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 3. Dne 19. 6. 2024 stěžovatelka podala další návrh na propuštění ze zabezpečovací detence. Městský soud v záhlaví specifikovaným usnesením podle § 357 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a § 100 odst. 5 trestního zákoníku rozhodl, že stěžovatelce uložená zabezpečovací detence dále trvá. Současně podle § 355 trestního řádu a § 100 odst. 6 trestního zákoníku zamítl návrh na dodatečnou změnu zabezpečovací detence na ústavní ochranné léčení. Po posouzení věci konstatoval, že u stěžovatelky je namístě pokračovat ve výkonu zabezpečovací detence a že v současné době zmírnění ochranného opatření na ochranné léčení v ústavní formě nepřipadá v úvahu. Zdůraznil, že podle odborné komise detenčního ústavu i závěrů vypracovaných znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, je jednoznačná shoda na nutnosti dalšího trvání zabezpečovací detence. Stěžovatelka dlouhodobě odmítá plnit stanovený program zabezpečovací detence a neúčastní se ani povinných aktivit. Je přesvědčena, že netrpí žádnou psychotickou chorobou, ačkoliv se na její diagnostice shoduje jak odborná komise detenčního ústavu, tak i již dva soudem přibraní znalci. Rovněž popírá spáchání jakéhokoli protispolečenské jednání. Její jednání je ovlivněno zejména paranoidními perzekučními bludy, které jsou hlavním příznakem diagnostikované duševní choroby. Dodal, že odborná komise také pravidelně upozorňuje na její stupňující se agresivní jednání, kdy vulgárně verbálně napadá personál detenčního ústavu. 4. Stížnost stěžovatelky proti posledně zmíněnému usnesení městského soudu krajský soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Mimo jiné konstatoval, že nebezpečnost stěžovatelky pro společnost nejenže nepominula, ale ani se nezeslabila, přestože její pobyt v zabezpečovací detenci je přezkoumáván v opakovaných intervalech a její argumentaci nepřisvědčil ani Ústavní soud. Zdůraznil, že nelze pominout ani její chování v době, kdy bylo vůči ní rozhodováno v mírnějších režimech (ochranné léčení v ambulantní i ústavní formě), kdy se prokazatelně vždy chovala odmítavě ke všem snahám o její léčbu, přičemž všechny možnosti a způsoby léčení byly již vyčerpány. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně namítá, že obecné soudy nedostatečně a formalisticky zhodnotily důkazy ve vztahu k nutnosti dalšího trvání zabezpečovací detence. Má za to, že se omezily na hodnocení jejího současného přístupu v zabezpečovací detenci a její chorobu, aniž by přihlédly k zásahům do jejích dalších práv, a to práva na zachování lidské důstojnosti, práva na práci a práva na rodinný a soukromý život. Soudy se podle jejího mínění odchýlily od hodnocení závažnosti protiprávního jednání, kterého se měla dříve dopustit. Nedostatečně zhodnotily, proč by v jejím případě ochrana společnosti měla vyžadovat další trvání zabezpečovací detence a čím konkrétně může být pro společnost nebezpečná. Znovu poukazuje na to, že v zabezpečovací detenci absentuje individuální péče, její fyzický stav se zhoršuje. Podmínky zabezpečovací detence hodnotí "až jako nelidské, ponižující", nerespektující lidskou důstojnost. Uvádí, že mají zakázáno umývat si ruce teplou vodou (to lze pouze při koupeli) a zakrývat se dekou v době od ranního ustlání lůžka až do večerky. Dodává, že před umístěním do zabezpečovací detence se živila jako osoba samostatně výdělečně činná, kdy dělala turistickou průvodkyni ve španělském jazyce, avšak nyní její vzdělání i zkušenosti degradují. Měla v úmyslu získat magisterský titul na vysoké škole, což je jí výkonem zabezpečovací detence znemožněno. Tvrdí rovněž, že její neochota podrobit se psychodiagnostickému vyšetření nemůže být překážkou pro zjištění objektivního stavu, neboť nelze vyloučit, že by tímto vyšetřením bylo zpochybněno dosavadní stanovisko k výkonu zabezpečovací detence. S ohledem na to, že v řízení nebyly přesvědčivě zjištěny okolnosti, pro které by mělo být nadále nezbytné omezit její svobodu formou zabezpečovací detence, bylo podle ní na místě volit mírnější formu zásahu. Zdůrazňuje, že oprávněnost zabezpečovací detence nemůže být zdůvodněna toliko jejím negativním postojem a nedostatečným náhledem na chorobu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z