II.ÚS 1074/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1074/26 ze dne 6. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Petra Horáka, insolvenčního správce, sídlem Na Střelnici 343/48, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2026 č. j. KSLB 57 INS 12765/2025, 29 NSČR 32/2026-B-19, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2026 č. j. KSLB 57 INS 12765/2025, 5 VSPH 27/2026-B-13 a výroku XI. větě druhé usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. prosince 2025 č. j. KSLB 57 INS 12765/2025-B-8, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Jakuba Pýchy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud" nebo "insolvenční soud") v záhlaví uvedeným usnesením (mimo jiné) schválil oddlužení vedlejšího účastníka (dlužníka) plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (výrok III.) a přiznal stěžovateli (insolvenčnímu správci) zálohu na odměnu za přezkoumané přihlášky pohledávek, stanovil její výši a způsob čerpání (výrok XI.). 3. Proti výroku XI. usnesení insolvenčního soudu podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením odvolání proti usnesení insolvenčního soudu odmítl. Vrchní soud dospěl k závěru, že usnesení, jímž insolvenční soud rozhoduje o tom, zda insolvenčnímu správci schválí zálohu na odměnu a hotové výdaje, je i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 10. 2024 rozhodnutím, které vydává při výkonu dohlédací činnosti [§ 10 písm. b) ve spojení s § 11 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů], proti němuž není odvolání přípustné. Insolvenční zákon totiž nestanoví jinak (§ 91 insolvenčního zákona), a to včetně té části uvedeného rozhodnutí, kterým insolvenční soud určuje lhůtu, pořadí a zdroje k uspokojení této zálohy. Tento závěr se plně uplatní i v projednávané věci. Vrchní soud proto postupoval podle § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a odvolání insolvenčního správce s odkazem na jeho nepřípustnost odmítl. 4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jako (objektivně) nepřípustné, odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele zaplatit soudní poplatek (výrok II.). Nejvyšší soud poukázal na to, že podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. není dovolání podle § 237 přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. Žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. je přitom možné podat (mimo jiné) proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání; v tomto směru obsahuje napadené usnesení vrchního soudu správné poučení o nepřípustnosti dovolání. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud ho omezil ve zdrojích uspokojení soudem přiznané zálohy na odměnu za přezkoumané přihlášky a v pořadí, ve kterém tak může učinit, s tím, že mu výrokem XI. usnesení sice přiznal zálohu na odměnu za přezkoumané přihlášky, avšak zároveň mu uložil, že tuto zálohu může čerpat z prostředků majetkové podstaty až po úplném uspokojení pohledávek podle § 398 odst. 4 insolvenčního zákona, tedy až poté, kdy budou plně uspokojeny všechny ostatní pohledávky zahrnuté do insolvenčního řízení, tj. veškeré přihlášené pohledávky včetně pohledávek a podřízených a ostatních pohledávek za majetkovou podstatou a jim na roveň postavených. Stěžovatel poukazuje na to, že Ústavní soud se několikrát vyjadřoval k odměnám exekutorů či advokátů, i když šlo o bagatelní nárok, a i v těchto případech zasáhl proti nezákonným rozhodnutím obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že stížnost přesahuje jeho individuální nárok, neboť má přesah do stovek insolvenčních řízení zahájených po 1. 11. 2024, ve kterých insolvenční správci uplatňují své nároky na odměnu (část odměny) příslušející za přezkoumání přihlášek. Nejvyšší soud je povolán ke sjednocování judikatury. V případě stěžovatele na tento požadavek rezignoval, přestože předmět řízení je v současnosti předmětem mnoha soudních řízení, když není na jisto postaveno v jaké výši a kdy a z jakých prostředků má být odměna insolvenčního správce za přezkum přihlášených pohledávek uhrazena. 6. Pohledávky za majetkovou podstatou, mezi které patří i odměna a hotové výdaje insolvenčního správce (na prvním místě), jsou zákonodárcem privilegovány z důvodu zajištění řádné správy insolvenčního řízení. Podle stěžovatele si lze jen stěží představit, že by někdo funkci insolvenčního správce vykonával bez nároku na odměnu, zejména pak za situace, kdy je na něj přenesena státem část veřejnoprávních povinností. Jde-li o odměnu insolvenčního správce za přezkoumané přihlášky, je v současnosti rozhodovací praxe nejednotná. Podle stěžovatele není žádoucí, aby byly totožné případy rozhodovány rozdílně. Insolvenční správce je tak v nejistotě, který soud, potažmo který senát má jeho insolvenční případ na starosti, neboť podle toho může očekávat, jak soud ve věci odměny za přihlášky rozhodne. Zároveň je podle stěžovatele absurdní, aby byl insolvenční správce odkázán se svým nárokem až na 37. a 38. splátku v řízení, tedy za více jak tři roky poté, kdy svou práci vykonal (přezkoumal přihlášky), a navíc, aby byl v takové situaci odkázán na dobrovolnost úhrady ze strany dlužníka. Je nemyslitelné, aby insolvenční správce byl odkázán se svou odměnou na kontrolovanou osobu (dlužníka). Odměna insolvenčního správce by měla časově navazovat na vykonanou činnost. Skutečnost, že se Nejvyšší soud odmítl dovoláním stěžovatele zabývat, znamená odmítnutí spravedlnosti (denegatio institiae), neboť rezignoval na účel svého poslání, kterým je sjednocování judikatury. Nejvyšší soud dále rezignoval na jakékoliv odůvodnění svého rozhodnutí o odmítnutí dovolání, když z odůvodnění není seznatelné, jakými úvahami se řídil v otázce ne/přípustnosti dovolání, když podle stěžovatele bylo dovolání přípustné s ohledem na § 238 o. s. ř., neboť v dovolání byly předloženy otázky v soudní praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas, oprávněnou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. 8. Stěžovatel je advokát, a proto v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 [(č. 90/2015 Sb., ST 42/79 SbNU 637); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz] nemusí být podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastoupen jiným advokátem. 9. Ústavní stížnost proti usnesení vrchního soudu je nepřípustná (viz sub 15). Ústavní stížnost proti výroku XI. větě druhé usnesení krajského soudu je podaná po lhůtě zákonem stanovené pro její podání (viz sub 16). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti