II.ÚS 1078/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1078/23 ze dne 2. 5. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky R. M., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem, se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. března 2023, č. j. 9 As 81/2022-44, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2022, č. j. 18 Ad 7/2020-51, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že zasáhlo do jejího práva na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a obsahu napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatelka, příslušnice Armády ČR, utrpěla dne 4. 1. 2009 služební úraz. Následně utrpěla shodný úraz dne 13. 9. 2011. Po těchto úrazech absolvovala v letech 2013 a 2014 operace pravého kolene. Následně dne 19. 3. 2018 utrpěla třetí služební úraz. Stěžovatelka poté 18. 3. 2020 podala služebnímu orgánu I. stupně žádost o náhradu za bolest, za ztížení společenského uplatnění, za ztrátu platu, náhradu škody spočívající v nevyplacení stabilizačního příspěvku a náhradu za účelně vynaložené náklady spojené s léčením. Dané žádosti bylo zčásti vyhověno, ovšem kromě náhrady za bolest za provedené punkce z roku 2013, náhrady za ztížení společenského uplatnění spočívající v trvalých následcích po poranění měkkého kolene vpravo a poúrazovém a pooperačním omezení hybnosti pravého kolenního kloubu a náhrady za účelně vynaložené náklady uhrazené na léčebně rehabilitační péči. Předmětem sporu v projednávané věci je nárok na náhradu škody na zdraví, a to v rozsahu náhrady za bolest ve výši 5 000 Kč ve vztahu k opakovaným punkcím provedeným v roce 2013, za ztížení společenského uplatnění v celkové výši 650 000 Kč a nároku na náhradu za účelně vynaložené náklady uhrazené na léčebně rehabilitační péči ve výši 2 520 Kč ve vztahu ke služebnímu úrazu stěžovatelky ze dne 4. 1. 2009. Žalovaný ministr obrany České republiky rozhodnutím ze dne 16. 7. 2020, č. j. MO 205598/2020-8694, zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí náčelníka Generálního štábu Armády České republiky (dále jen "služební orgán I. stupně") ze dne 29. 5. 2020, č. j. MO 156198/2020-1304, jehož výrokem II. nevyhověl z důvodu promlčení části žádosti stěžovatelky o náhradu škody na zdraví ve výše uvedeném rozsahu. 3. Stěžovatelka se bránila žalobou podanou u městského soudu. Ten shledal žalobu nedůvodnou. Konkrétně městský soud neshledal důvodnou námitku nesprávně stanoveného dne, od kterého počala běžet subjektivní promlčecí lhůta dle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů. Co se týče náhrady za bolest ohledně punkcí pravého kolene, které byly provedeny ve dnech 8. 7. 2013, 29. 7. 2013, 30. 10. 2013 a 18. 11. 2013, stěžovatelka se o vzniku škody dozvěděla ve dnech, kdy byly tyto úkony vykonány. Dvouletá promlčecí lhůta tedy uplynula dne 8. 7. 2015, 29. 7. 2015, 30. 10. 2015 a 18. 11. 2015. Nárok na náhradu za bolest, který byl uplatněn dne 18. 3. 2020, byl tedy v době uplatnění nároku již promlčen. Co se týče promlčení nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, subjektivní promlčecí lhůta běží od okamžiku, kdy lze objektivně provést vyhodnocení ztížení společenského uplatnění. Počátek běhu této lhůty je vázán na vyjádření lékaře. Z revizního posudku MUDr. Zdeňka Šňupárka z Vojenského ústavu soudního lékařství Ústřední vojenské nemocnice Praha (VÚSL ÚVN Praha) ze dne 13. 2. 2020 vyplývá, že ztížení společenského uplatnění bylo hodnoceno na základě lékařské zprávy ze dne 22. 5. 2017. Nejpozději tohoto dne mohla stěžovatelka svůj zdravotní stav vnímat jako ustálený. Ode dne 22. 5. 2017 tedy běžela dvouletá promlčecí lhůta, která marně uplynula dne 22. 5. 2019. Městský soud neshledal rozpor námitky promlčení vznesené žalovaným vedlejším účastníkem s dobrými mravy. Stěžovatelka podle něj neuvedla výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly, proč se teprve v březnu 2020 domáhala nároků vzniklých v souvislosti se služebním úrazem ze dne 4. 1. 2009. Soud neshledal nutným nechat vypracovat znalecký posudek, jelikož v dané věci byla podstatnou otázka promlčení a nikoliv bodové ohodnocení zdravotního stavu stěžovatelky. Městský soud neprovedl ani výslech stěžovatelčina ošetřujícího lékaře MUDr. Jaroslava Konečného, neboť dospěl k závěru, že tento výslech by byl nadbytečný. 4. Proti rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, které však Nejvyšší správní soud nevyhověl. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu újma na zdraví spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká v době, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálí natolik, aby bylo zřejmé, jak se nepříznivé následky projeví v jeho dalším životě, resp. jak výraznou a trvalou změnu jeho společenského, kulturního a rodinného uplatnění budou představovat oproti stavu před úrazem. Podle ní se též poškozený o škodě dozví v době, kdy lze objektivně provést bodové ohodnocení ztížení jeho společenského uplatnění, přičemž posouzení otázky, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil, je závislé na vyjádření lékaře. Pro počátek běhu promlčecí lhůty není rozhodný okamžik reálného vyhotovení lékařského posudku. Ustálení zdravotního stavu je tedy třeba spojovat s momentem, v němž již lze objektivně seznat přetrvávající nepříznivé dopady poškození zdraví na další život poškozeného, aniž by se však muselo jednat o okamžik, k němuž již lze vyloučit vznik případných dalších komplikací dále ztěžujících jeho zdravotní stav. V případě pozdějšího zhoršení ustáleného zdravotního stavu nebo projevu nových následků souvisejících s původním poškozením zdraví v takové intenzitě a takovým způsobem, že původně nebyly, příp. ani nemohly být předvídané, může poškozenému vzniknout z původní škodní události další (nový) nárok na náhradu. Jednalo by se o další dílčí nárok, u nějž by se promlčení posuzovalo jako u nároku se samostatnou promlčecí lhůtou a rozdílným začátkem jejího běhu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3484/2019, ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1593/2015, ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1711/2022). S ohledem na to musel v případě skutkového stavu stěžovatelky žalobu zamítnout a rozhodnutí městského soudu jako věcně správné potvrdit. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s posouzením námitky promlčení Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, když tyto rezignovaly pouze na zopakování závěrů služebních orgánů. Voják si sám u vojenského poskytovatele zdravotních služeb lékařské posudky ani kontroly nezadává, či nesjednává, ale jsou mu stanovovány konkrétním určeným vojenským lékařem a zdravotnickým zařízením vojenského poskytovatele zdravotnických služeb Ministerstva obrany. Služební orgán Armády ČR, městský soud, ani Nejvyšší správní soud tuto závislost stěžovatelky na systému vojenských lékařů neřešil. Pacient vojenského poskytovatele zdravotnických služeb je přímo závislý na odborném posudku kvalifikovaného odborníka v medicíně pod Ministerstvem obrany. Vojenský lékař stěžovatelky, MUDr. Jaroslav Konečný, v jiných posudcích pro stěžovatelku nezahrnul uplatňovanou škodu na zdraví v podobě punkcí a vydal tak nesprávné (neúplné) posudky pro účely odškodnění služebních úrazů stěžovatelky. Celkový průběh léčení stěžovatelky pak byl shrnut ve zprávě - revizi hodnocení bolestného a hodnocení ztížení společenského uplatnění VÚSL ÚVN Praha ze dne 13. 2. 2020 evidované pod č. p. 96/2019 (,,revizní zpráva"). Zpracovatel revizní zprávy a zároveň soudní znalec MUDr. Zdeněk Šňupárek to, že nebyly punkce odškodněny a ohodnoceny, rozeznal až vlastně v roce 2020. Až na základě této revizní zprávy získala stěžovatelka vědomost o škodě, nikoli tedy již lékařskou zprávou od MUDr. Konečného z roku 2017. Až v roce 2020, tedy konkrétně dnem následujícím po vypracování revizní zprávy mohla začít běžet subjektivní promlčecí lhůta, což ostatně z předchozího vyplývá. Stěžovatelka proto nesouhlasí s posouzením této otázky Nejvyšším správním soudem. 6. Stěžovatelka žila v domnění, že punkce v bolestném zahrnuty měla. Služební orgán I. stupně tak uplatnil námitku promlčení proti stěžovatelce vzhledem k uvedeným punkcím jednoznačně v rozporu s dobrými mravy, neboť se jednalo o odborné pochybení vojenského lékaře MUDr. Konečného, ačkoliv tento měl úplnou kvalifikac