II.ÚS 1079/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1079/25 ze dne 11. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Viktorie Hoškové, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem, sídlem Sokolovská 438/45, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3195/2024-283 ze dne 30. 12. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 80/2024-238 ze dne 22. 5. 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 35 C 29/2019-200 ze dne 26. 10. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily její základní práva zaručená především v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatelka a její matka, která během soudního řízení zemřela, se původní žalobou proti hlavnímu městu Praze domáhaly určení, že jsou spoluvlastnicemi dvou pozemků vymezených geometrických plánem z roku 2018 o celkové výměře 509 m2´("sporné pozemky"). Jde o zahradu a nádvoří (včetně malých přístaveb), které sousedí s domem, který původní žalobkyně zdědily a ve kterém rodina dlouhodobě bydlí. Pozemek žalobkyň, na kterém se jejich dům postaven, má celkovou výměru 141 m2. Pozemky se nacházejí ve specifické lokalitě v Praze na Hradčanech, přímo v komplexu zahrad na Petříně. Žalobkyně v žalobě tvrdily, že vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržely. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 ("nalézací soud") v návaznosti na dřívější kasační rozsudek Nejvyššího soudu (č. j. 22 Cdo 3635/2021-143 ze dne 23. 2. 2023) ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 26. 10. 2023 stěžovatelčinu určovací žalobu zamítl. Městský soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka vlastnické právo ke sporným pozemkům mimořádně nevydržela, neboť se držby ujala v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 občanského zákoníku. Nejvyšší soud následně ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. 4. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka namítá, že soudy vyložily podmínky mimořádného vydržení nepřiměřeně, čímž porušily základní práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví a soukromého a rodinného života. Soudy protiústavně dovodily, že stěžovatelka a její předchůdci měli nepoctivý úmysl, jelikož rozloha vydržovaných nemovitostí byla nepoměrně větší než jejich rodinného pozemku; odkázaly přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 ze dne 10. 5. 2023, který poprvé vyjadřuje premisu, že dřívější judikaturu z doby před 1. 1. 2014 týkající se řádného vydržení pozemku s nadměrnou výměrou podle zákona č. 40/1964 Sb., lze benevolentnějším způsobem použít rovněž na vydržení mimořádné. Takový požadavek je ovšem příliš vágní a vede k formalismu v rozhodování, neboť soudy v jeho důsledku posuzují mimořádné vydržení stejně jako vydržení řádné. K mimořádnému vydržení stačí držba "v nikoliv nepoctivém úmyslu", což znamená, že pouhá nedbalost ani omyl nejsou pro ně překážkou. Výklad, který po nabyvateli vyžaduje opatrnost a péči průměrně rozumného člověka v situaci, kdy zároveň může jednat v omylu nebo nedbale, je vnitřně rozporuplný. Měla-li by být stěžovatelka opatrná a pečlivá ve smyslu § 4 odst. 1 o. z., nemohla by zároveň jednat nedbale ani v omylu. Výměra vydržované nemovitosti sama o sobě nepostačí k vyloučení mimořádného vydržení. Soudy svévolně nevzaly v potaz okolnosti svědčící ve prospěch absence nepoctivého úmyslu: Sporné nemovitosti jsou součástí rodinného dědictví. Prarodiče stěžovatelky je užívali již od 50. let 20. století, stěžovatelka a její matka pokračovaly v užívání přilehlé zahrady - podle vystavěného plotu - celý jejich život. Na sporných nemovitostech se nachází stavby sloužící k užívání společně s pozemkem a domem stěžovatelky: kotelna, kůlna, žumpa, plotová vrata. Tyto objekty přitom byly v dědickém řízení označeny jako součást pozůstalosti. Hlavní město nedbalo svých povinností více než 70 let; neoprávněnost užívání cizího pozemku by mělo namítat již v roce 1976 při uzavírání smlouvy o prodeji domu, případně po ukončení stavebního řízení v roce 1978 či kdykoliv později, neboť se nemovitosti nacházejí na frekventovaném místě. Případ Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 byl skutkově srovnatelný, avšak Nejvyšší soud dospěl k opačnému závěru. Právo na rodinný život má i svou majetkovou stránku, a proto má být ochrana vlastnictví nabývaného vydržením zajištěna, jde-li o předmět, k němuž vydržitel zachovává úzkou emoční (rodinnou) vazbu. Omezit právo na rodinný život lze pouze z důvodů upravených v čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudy se podle stěžovatelky řádně nevypořádaly ani s dalšími jejími námitkami. Skutečnost, že původní žalobkyně uzavřely v květnu 2022 s hlavním městem nájemní smlouvu ke sporným nemovitostem, nemůže prokazovat nepoctivý úmysl; smlouva byla uzavřena výlučně z důvodu pravomocného rozsudku odvolacího soudu. Nepoctivý úmysl neprokazovala ani projektová dokumentace z roku 2008. Soudy rovněž v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu odmítly aplikovat § 995 odst. 1 větu první o. z., ze kterého lze vycházet, i když vlastník zapsaný v katastru nemovitostí žalobu nepodá. Nepodalo-li žalobu hlavní město, jde to k jeho tíži. Nalézací soud neoznačil žádné důkazy, na základě kterých dovodil, že matka stěžovatelky jednala lstivě při vypracování znaleckých posudků pro pozůstalostní řízení. 5. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem. 6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem mu dává pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se závěry civilních soudů o nesplnění podmínek mimořádného vydržení podle § 1095 občanského zákoníku. Jádrem sporu je výklad pojmu "nepoctivý úmysl" a hodnocení skutkových závěrů učiněných v tomto ohledu. Ústavní soud dospěl k závěru, že civilní soudy svůj závěr o nesplnění zákonných podmínek mimořádného vydržení odůvodnily ústavně souladně. 8. Nejvyšší soud stěžovatelce přesvědčivě vysvětlil, že odvolací soud její případ rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu týkající se mimořádného vydržení, konkrétně rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 2307/2022. Z právě uvedeného rozhodnutí vyplývá, že existence nepoctivého úmyslu nabyvatele je dána tehdy, je-li z okolností případu zjevné, že by průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musel bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl. Jak Nejvyšší soud přímo uvedl: "Jestliže byl tedy poměr výměry nabytého pozemku s pozemkem, jehož držby se držitel bez právního důvodu chopil (sousedním pozemkem) tak velký, že držiteli muselo být nepochybně jasné, že drží více, než nabyl (výměra takto drženého pozemku dosahovala zpravidla výrazně více než 50 % výměry pozemku koupeného či jinak nabytého), pak, nebyly-li tu okolnosti výrazně svědčící v jeho prospěch (např. sporný pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele, šlo o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem, jeho výměra nebyla ve smlouvě uvedena) jde o držbu nabytou v nepoctivém úmyslu." 9. Právě zmíněná obecná východiska hodnocení existence nepoctivého úmyslu v rámci mimořádného vydržení sousedního pozemku Ústavní soud již v minulosti nepovažoval za neústavní (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 812/24 ze dne 19. 6. 2024). Ani v nyní projednávaném případě Ústavní soud nedospěl k závěru, že by výklad zákonného pojmu "nepoctivý úmysl" ze strany Nejvyššího soudu vybočoval z mezí ústavního rámce. 10. Namítá-li stěžovatelka, že požadavek "opatrnosti a péče průměrně rozumného člověka" vnitřně odporuje minimalistickému zákonnému standardu "poctivosti" držitele ve smyslu "nikoliv nepoctivého úmyslu", pomíjí podstatu judikatury Nejvyššího soudu, který perspektivu průměrně rozumného člověka užívá ve vztahu ke kritériu nepoměru výměry nabytého pozemku a pozemku drženého. Tzv. pravidlo 50 % zavádí toliko předpoklad, po