II.ÚS 1082/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1082/22 ze dne 31. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele O. M., zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Gazdou, advokátem se sídlem Sedmdesátá 7055, Zlín, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 1. 2022, č. j. 4 T 168/2021-307, a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 15. 2. 2022, č. j. 6 To 52/2022-331, za účasti Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 4. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušení v záhlaví uvedených usnesení Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro důvodné podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu opilství dle § 360 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve znění pozdějších předpisů, v rámci kterého se měl mimo jiné dopustit činu jinak trestného jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví dle § 145 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Skutek, v němž je tento trestný čin spatřován, měl, stručně řečeno, spočívat v tom, že stěžovatel měl ve stavu nepříčetnosti, který si přivodil zneužitím návykové látky (pervitinu) napadnout svou partnerku. V tomto trestním stíhání byl stěžovatel již v přípravném řízení usnesením okresního soudu ze dne 21. 9. 2021, č. j. 0 Nt 5516/2021-8, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 30. 9. 2021, č. j. 71 To 21/2021-22, vzat do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Usnesením okresního soudu ze dne 5. 11. 2021, č. j. 0 Nt 2506/2021-11, okresní soud zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby a dne 27. 12. 2021 podal státní zástupce na stěžovatele obžalobu. 3. Napadené usnesení vydal okresní soud v hlavním líčení konaném dne 20. 1. 2022. Účast stěžovatele na tomto hlavním líčení byla zajištěna prostřednictvím videokonferenčního zařízení dle § 52a trestního řádu. Stěžovatel v tomto hlavním líčení uvedl, že během své čtyřměsíční vazby si uvědomil své chyby a udělal si jiný náhled na svět, chtěl by vyrovnat své závazky, věnovat se svým dvěma synům, kteří začínají trpět úzkostmi, a mluvit s psychologem. Rovněž uvedl, že pro dobré chování byl ve vazbě zařazen na oddělení s volnějším režimem a že mu bylo umožněno pracovat. Okresní soud napadeným usnesením rozhodl dle § 72 odst. 3 trestního řádu, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodu dle § 67 písm. c) trestního řádu, a dle § 73 odst. 1 písm. c), písm. d) trestního řádu zamítl návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a uložením předběžného opatření. 4. Okresní soud napadené usnesení odůvodnil zejména tím, že důvodnost trestního stíhání proti stěžovateli je po částečném provedení dokazování v hlavním líčení posílena, neboť stěžovatel se k činu částečně přiznal, když popsal, jakým způsobem poškozenou napadl, neboť údajně čarovala, a že byl pod vlivem narkotik, přičemž znalecké zkoumání zdravotního stavu poškozené potvrdilo potencialitu vysoké závažnosti zranění; dále znalecký posudek vypracovaný na osobu stěžovatele u něj shledal toxickou psychopatickou poruchu v době činu, která spontánně odezněla po přerušení zneužívání pervitinu, avšak pokud by stěžovatel po svém návratu na svobodu dále neabstinoval, s jistotou lze očekávat další negativní dopady na jeho sociální fungování. Okresní soud přitom neuvěřil stěžovateli, že by se po svém propuštění z vazby zdržel zneužívání pervitinu, neboť ten sám při hlavním líčení uvedl, že po celou dobu jeho zneužívání si byl vědom jeho negativních důsledků, přičemž okresní soud zjistil, že přesto se jej nikdy nevzdal, a to ačkoliv se v minulosti opakovaně ze své závislosti léčil a k předmětnému skutku mělo dojít krátce po propuštění z dřívějšího léčení v psychiatrické léčebně. Stěžovatelovu aktuální abstinenci tak okresní soud přičetl toliko kontrolovanému prostředí výkonu vazby. Okresní soud tak neshledal ani žádnou možnost nahradit vazbu jinými prostředky. 5. Proti tomuto usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, již krajský soud svým napadeným usnesením zamítl dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu pro nedůvodnost. Co do shledání důvodnosti podezření na základě dosud provedených důkazů a trvání vazebního důvodu dle § 67 písm. c) trestního řádu se krajský soud v zásadě ztotožnil s názorem okresního soudu, nadto se vypořádal s procesními námitkami, které stěžovatel na vrub usnesení okresního soudu vznesl. Zabýval se především stěžovatelovou námitkou, že jeho účast na předmětném hlavním líčení byla zajištěna toliko formou videokonference z vazební věznice, ačkoliv s tím stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas. Krajský soud se ztotožnil se stěžovatelem v tom, že postup dle § 52a trestního řádu není dán libovůlí obecných soudů, ale musí k němu existovat zákonem předvídaný důvod, který v nynější věci v napadeném usnesení konstatován nebyl. Dle krajského soudu je však zřejmé, že tímto důvodem byla epidemická situace v době konání předmětného hlavního líčení. Krajský soud rovněž zkonstatoval, že tímto postupem není porušeno právo na obhajobu, neboť jediný problematický moment z tohoto hlediska spočívá v umožnění porady s obhájcem bez přítomnosti třetí osoby, avšak na možné řešení tohoto problému byl obhájce upozorněn při předvolání k hlavnímu líčení. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel po stručné rekapitulaci předchozího procesního vývoje řízení před obecnými soudy napadeným rozhodnutím vytýká, že mu bylo bezdůvodně odepřeno právo osobní účasti, čímž byly porušeny zásady ústnosti a bezprostřednosti, jimiž je hlavní líčení ovládáno. Stěžovatel přitom nesouhlasil s provedením hlavního líčení formou videokonference a žádal předsedu senátu okresního soudu o osobní účast. Svůj nesouhlas zopakoval v rámci vyjádření k obžalobě, ze strany okresního soudu ovšem nebylo na jeho negativní stanovisko nijak reagováno. Rozhodnutí okresního soudu o tom, že hlavní líčení bude provedeno formou videokonference, nebylo navíc nijak zdůvodněno. IV. Posouzení Ústavním soudem 7. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ. 8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel brojí toliko zcela obecně proti postupu obecných soudů, který příslušný procesní předpis, tj. trestní řád, výslovně upravuje. Účast obviněného na hlavním líčení prostřednictvím videokonferenčního zařízení umožňuje § 202 odst. 1 věta druhá trestního řádu ve spojení s § 111a trestního řádu, který stanoví podrobnosti o provádění výslechu tímto způsobem. Stejně tak je možno účast obviněného zajistit i na vazebním zasedání dle § 73f odst. 2 věta první trestního řádu a při veřejném zasedání dle § 234 odst. 1 trestního řádu. Ustanovení § 55a odst. 1 věta druhá trestního řádu zpřesňuje požadavky na protokol