II.ÚS 1085/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1085/21 ze dne 17. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Heleny Vondráčkové, podané jejím jménem Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, sídlem Západní 449, Chýně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2021 č. j. 25 Cdo 111/2021-108, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2020 č. j. 21 Co 42/2020-86 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 3. prosince 2019 č. j. 36 C 237/2019-56, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a obce Řitka, sídlem Na Návsi 54, Řitka, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 4. 2021, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 1, 2, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Stěžovatelka vlastní pozemek v obci Ř. V roce 1987 vysadila na sousedním pozemku, tvořícím pozemní komunikaci ve vlastnictví obce (dále též "vedlejší účastnice"), tři dřeviny zerav západních (Thuja occidentalis) a jeden štědřenec odvislý (Laburnum anagyriodes), o které následně pečovala. Vedlejší účastnice však tyto dřeviny nechala dne 31. 1. 2019 pokácet a v místě pokácení vysadila třešeň ptačí (Prunus avium). Pokácením stromů měla stěžovatelce vzniknout škoda, která byla ve znaleckém posudku vyčíslena částkou 38 987 Kč. Náklady na zpracování znaleckého posudku činily 8 000 Kč. Stěžovatelka se proto žalobou domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 46 987 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody. Současně touto žalobou požadovala, aby jí vedlejší účastnice zaplatila částku 50 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za utrpení nemajetkové újmy. Zničení dřevin mělo totiž představovat neoprávněný zásah do její osobnosti. 3. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 12. 2019 č. j. 36 C 237/2019-56 byla žaloba zamítnuta. Tento rozsudek byl k odvolání stěžovatelky potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 6. 2020 č. j. 21 Co 42/2020-86. Z uvedených rozsudků se podává, že stěžovatelka se domáhala dvou nároků. K nároku na zaplacení náhrady škody obecné soudy uvedly, že předmětné dřeviny vyrůstaly z pozemku vedlejší účastnice, a podle § 1067 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen "občanský zákoník 2012"), byly rovněž v jejím vlastnictví. Tak tomu bylo i podle předchozí zákonné úpravy, neboť dřeviny od okamžiku vysazení představovaly součást pozemku ve smyslu § 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen "občanský zákoník 1964"), a vysazením přestaly být samostatnou věcí. Jestliže vedlejší účastnice pokácela dřeviny, které byly na jejím pozemku a v jejím vlastnictví, pak nejednala protiprávně a není splněna jedna z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu podle § 2910 občanského zákoníku 2012. Jednání vedlejší účastnice nelze hodnotit ani jako jednání v rozporu s dobrými mravy a již vůbec ne jako úmyslné porušení dobrých mravů, pročež není splněna základní podmínka povinnosti k náhradě škody způsobené porušením dobrých mravů podle § 2909 občanského zákoníku 2012. Podle obecných soudů obec vykonávala činnost v rámci jí zákonem dané působnosti, při níž se snažila vylepšit místní životní prostředí. Stalo se tak v době vegetačního klidu, ve spolupráci s odbornou organizací, po řádném projednání akce revitalizace zeleně v zastupitelstvu obce a řádném zveřejnění tohoto záměru a projektu. 4. Druhým žalobou uplatněným nárokem bylo zadostiučinění za způsobenou psychickou újmu. U tohoto nároku obecné soudy shledaly, že jednáním žalované, které nebylo protiprávní, nemohla vzniknout stěžovatelce nemajetková újma podle § 82 odst. 1 občanského zákoníku 2012. Pokud stěžovatelka namítala, že vedlejší účastnice s ní připravované úpravy nijak neprojednala, ani jí je neoznámila, takovouto povinnost vlastníku pozemku žádný právní předpis neukládal. Vedlejší účastnice nicméně informovala občany obce o připravovaných úpravách na úřední desce obce i v místním tisku a tato činnost byla předmětem jednání několika schůzi zastupitelstva obce, jichž se každý občan obce mohl zúčastnit. Stěžovatelka tudíž měla vytvořeny podmínky k tomu, aby se včas o připravovaných úpravách dozvěděla a mohla k nim případně vznášet dotazy a připomínky. Je pochopitelné, že stěžovatelka mohla pociťovat lítost nad tím, že byly pokáceny dřeviny, které zasadila (i když ne na svůj pozemek) a o které pečovala. To však nezakládá povinnost vedlejší účastnice jí její případné útrapy nějakým způsobem odškodnit. Stěžovatelka se musí přizpůsobit i zájmům a potřebám ostatních členů společnosti, ve které žije. 5. V námitce stěžovatelky, že pozemek, na kterém se dřeviny nacházely, je veden jako ostatní komunikace, spatřoval krajský soud nepřípustnou novotu uplatněnou až v odvolacím řízení. Namítala-li stěžovatelka v odvolání, že na straně vedlejší účastnice mohlo vzniknout bezdůvodné obohacení, k uplatnění nároku na jeho vydání by její žaloba musela znít jinak a obsahovat jiná odpovídající tvrzení. 6. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021 č. j. 25 Cdo 111/2021-108 jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád"). Předmětem řízení byla totiž částka sestávající z několika samostatných nároků a žádný z nich nepřevyšoval 50 000 Kč. Nebylo významné, že stěžovatelka byla krajským soudem poučena o možnosti podat dovolání, jehož přípustnost závisí na splnění podmínek podle § 237 občanského soudního řádu. III. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka má za to, že odmítnutím dovolání došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť všechny její nároky vycházely z jednoho skutkového základu vůči jedinému žalovanému a celková jejich výše přesahovala částku 50 000 Kč podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Kromě toho nesouhlasí s posouzením její žaloby ze strany obecných soudů. Krajský soud měl pochybit, jestliže považoval její poukaz na to, že pozemek ve vlastnictví vedlejší účastnice je v katastru nemovitostí zapsán jako ostatní plocha s uvedením využití ostatní komunikace, za nepřípustnou novotu podle § 205a občanského soudního řádu. Oba soudy ve svých rozhodnutích učinily zjištění, které nebyly předmětem dokazování (např. způsob informování občanů obce o připravovaných úpravách). Stěžovatelka se k důkazům, z nichž by vyplývaly tyto skutečnosti, nemohla vyjádřit, ani nemohla navrhovat jiné důkazy, které by tvrzení vedlejší účastnice vyvrátily. Nedostatečně byla vypořádána i otázka, zda jednání vedlejší účastnice nepředstavovalo výkon práva v rozporu s dobrými mravy. 8. K otázce vlastnictví předmětných dřevin stěžovatelka uvádí, že za součást pozemku nelze považovat jakýkoli porost. Pokud byl sousední pozemek ve vlastnictví vedlejší účastnice pozemní komunikací, pak podle § 13 písm. d) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, tvoří silniční vegetace příslušenství této komunikace, a nikoli její součást. Předmětné dřeviny podle stěžovatelky nebylo možné považovat za součást pozemku ani podle § 120 odst. 1 občanského zákoníku 1964. Tak by tomu bylo jen v případě, že by dřeviny nebylo možné od komunikace oddělit, což však v posuzované věci nebylo splněno. Ostatně k oddělení dřevin došlo i jednáním vedlejší účastnice, byť velmi necitlivě. Obecné soudy tedy nezohlednily účel, k němuž je pozemek určen, ani to, o jaký porost jde a zda jej lze bez poškození pozemku oddělit. Vedlejší účastnice dala navíc v minulosti stěžovatelce souhlas s umístěním dřevin na předmětném pozemku. 9. Žádná z uvedených skutečností nebyla předmětem dokazování, ačkoli z nich vyplývá, že stěžovatelka byla vlastnicí předmětných dřevin a že jejich odstranění bylo jednáním v rozporu s dobrými mravy. Obecné soudy se omezily na konstatování, že vedlejší účastnice jako vlastnice pozemku může zničit i dřeviny na něm vysázené, které se tím staly jeho součástí. Vůbec ale nepřihlížely k tomu, že kácela dřeviny a vysazovala nové v těsném sousedství cizího majetku. Tím došlo v těsné blízkosti hranice pozemků k výsadbě stromu, jehož kořenový systém bude zcela nekontrolovaně růst a nelze vyloučit ani zásah do nemovitosti stěžovatelky. Vedlejší účastnice měla stěžovatelku předem informovat o tom, že odjímá souhlas s užíváním části předmětného pozemku, tedy s pěstováním dřevi