II.ÚS 1087/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1087/25 ze dne 7. 5. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Radima Jeřábka, zastoupeného JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem, sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2025 č. j. 12 Cmo 9/2025-395, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti CAPITAL - STAR s. r. o., sídlem Rozkošská 568, Praha 4 - Šeberov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 12. 2024 č. j. 33 Cm 9/2016-387 byla stěžovateli jako žalovanému uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 364 555 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2024 č. j. 29 Cdo 1145/2023-371 byl změněn rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 8. 12. 2022 č. j. 12 Cmo 167/2022-303 tak, že rozsudek krajského soudu ze dne 25. 5. 2021 č. j. 33 Cm 9/2016-226 ve výroku, jímž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. 8. 2016 č. j. 33 Cm 9/2016-10, se mění tak, že směnečný platební rozkaz se zrušuje (výrok I.), ve zbývající části byly rozsudek vrchního soudu a rozsudek krajského soudu zrušeny a věc byla v tomto rozsahu vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení (bod II. výroku). O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tak, že náhrada nákladů byla přiznána ve sporu úspěšnému stěžovateli. Výše nákladů řízení před soudy obou stupňů činí 364 555 Kč. 3. Proti usnesení krajského soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Vrchní soud v záhlaví uvedeným usnesením změnil usnesení krajského soudu tak, že stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů nepřiznal (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 349 Kč. Při rozhodování o nákladech řízení vrchní soud přihlédl k důvodům hodným zvláštního zřetele, které vedly vrchní soud k tomu, aby stěžovateli, který byl v řízení úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutím vrchního soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a dále byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení. Poukazuje na to, že dokud byla v řízení procesně úspěšná vedlejší účastnice (podnikatel), byly jí přiznávány náklady řízení v plné výši. V okamžiku, kdy byl v důsledku meritorního rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byl směnečný platební rozkaz zrušen, úspěšný on, vrchní soud tyto náklady procesně úspěšné straně, tedy stěžovateli (spotřebiteli), nepřiznal. Učinil tak i přes výše uvedené meritorní rozhodnutí Nejvyššího soudu, mimo jiné s odůvodněním, že vrchní soud považuje směnku za platnou. Bez ohledu na úspěch ve věci tak vrchní soud na stěžovatele bez náležitých podkladů aplikoval § 150 o. s. ř. V postupu vrchního soudu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, spatřuje stěžovatel prvky libovůle a nahodilosti. U stěžovatele jde u nákladů navíc o částku 364 555 Kč, tedy o náhradu nákladů vysokou a odpovídající tomu, že spor trval více než osm let. 5. Závěry uvedené v napadeném usnesení jsou podle stěžovatele nepřezkoumatelné a neodůvodněné. Nepřiznání náhrady nákladů řízení je založeno na úvaze soudu mimo odvolací námitky vedlejší účastnice. Vrchní soud v odůvodnění svého usnesení dovozuje platnost směnky, byť o této skutečnosti již bylo meritorně rozhodnuto Nejvyšším soudem. Vrchní soud tak v rozhodnutí o nákladech řízení překročil přezkumnou činnost. Při rozhodování o nákladech řízení přistoupil k hmotněprávnímu posuzování věci a vybočil tak z mezí již skončeného soudního sporu. I kdyby šlo o správný názor soudu, neměla by tato skutečnost být promítnuta do náhrady nákladů řízení úspěšného účastníka, který nezavinil vedení soudního řízení. Vrchní soud opomíjí nepoměr v majetku účastníků a také povahu sporu, kdy šlo o spotřebitelský spor. Za odporující zákonné úpravě nákladů řízení považuje stěžovatel zdůraznění převodu majetku stěžovatele v průběhu řízení a hodnocení jeho postoje vrchním soudem. Neodůvodněný a nelogický je i názor soudu, že nebylo zasaženo do poměrů stěžovatele, když mu v průběhu nalézacího řízení bylo odebráno osvobození od soudních poplatků. 6. Z těchto důvodů vrchní soud při rozhodování o nákladech řízení překročil rozsah sporu a hodnotil vztahy účastníků ze smlouvy, přičemž v rozporu se závěrem Nejvyššího soudu vrchní soud uvádí, že šlo o směnku platnou. V rozhodnutí o nákladech řízení tak vrchní soud závěry Nejvyššího soudu zpochybnil a svůj názorový střet nepřípustně promítl do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Jde o neobjektivní a neodůvodněný závěr soudu postavený na nesprávném právním posouzení věci i na nedostatečném zjištění skutkového stavu. Vrchní soud tak deformoval skutkový stav k tíži stěžovatele. Rozhodne-li obecný soud o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem sporu a s výrokem ve věci, jde o postup, který porušuje právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V řízení, ve kterém byl stěžovatel úspěšný, je mu dále napadeným usnesením kladeno za vinu, že převedl majetek nabytý dědictvím. Vrchní soud nedal stěžovateli prostor namítané "nepravdy" napadeného usnesení vyvrátit. 7. Stěžovatel dále namítá, že vrchní soud změnil rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení a neumožnil stěžovateli na změnu právního názoru jakkoliv reagovat. Použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř. tak bylo pro stěžovatele nepředvídatelné. Stěžovateli sice bylo zasláno odvolání vedlejší účastnice proti výroku o nákladech řízení, ve kterém zmínila nutnost zabývat se moderací náhrady nákladů řízení, nicméně stěžovatel nebyl vrchním soudem o možnosti jiného náhledu na rozhodnutí o nákladech řízení poučen. Vrchní soud nedal stěžovateli možnost se k jeho záměru a k odlišnému právnímu názoru vyjádřit a předem se s ním seznámit. Podle judikatury Ústavního soudu má odvolací soud povinnost seznámit účastníky s právním názorem odlišným od názoru, který byl zastáván v předchozím řízení, aby dotčený účastník mohl s takto změněným právním názorem polemizovat či jej zvrátit svou argumentací. Povinnost odvolacího soudu informovat účastníky řízení o možnosti odlišného právního hodnocení je podle judikatury ještě naléhavější v situaci, změní-li se v důsledku nového právního hodnocení odvolacího soudu významně právní postavení účastníka řízení. Tato povinnost soudu je o to více žádoucí v procesní situaci, v níž po přijetí rozhodnutí odvolacího soudu již stěžovatel nemá další procesní nástroj, kterým by mohl své argumenty uplatnit. 8. Podle stěžovatele závěr soudu postavený na nesprávném právním posouzení věci i na nedostatečném zjištění skutkového stavu je v dané věci excesivní, nepřiléhavý a ústavně nekonformní, neboť zasahuje do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. l Listiny a do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [když v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci