II.ÚS 1091/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1091/24 ze dne 10. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Ilony Dočkalové a Libora Němečka, zastoupených JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou, sídlem Masarykova 12, Chropyně, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. ledna 2024 č. j. 75 Co 20/2024-1055 a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 13. listopadu 2023 č. j. 13 C 82/2024-977, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, sídlem Lihovarská 1335/9, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva a svobody, jakož i ústavněprávní principy zakotvené v čl. 1 odst. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. 2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Přerově (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zrušil zastoupení stěžovatelů advokátkou JUDr. Veronikou Grebeňovou, sídlem Štefánikova 3072, Zlín (výrok I) a zamítl jejich žádost o ustanovení zástupce (výroky II a III). 3. K odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením, že se usnesení okresního soudu potvrzuje. Krajský soud shledal, že dovodil-li okresní soud, že v tomto stadiu řízení nejsou dány podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů oběma stěžovatelům, krajský soud tento závěr zcela akceptuje, a to právě pro konkrétní okolnosti tohoto případu a postoj obou stěžovatelů. Okresní soud správně zrušil zastoupení žalobců advokátkou JUDr. Veronikou Grebeňovou pro narušení nezbytné důvěry, přičemž je nutno konstatovat, že k narušení důvěry mezi stěžovateli a advokátkou došlo výlučně zaviněním obou stěžovatelů. Okresní soud správně přihlédl ke konkrétním okolnostem posuzované věci, správně uzavřel, že na straně obou stěžovatelů nejsou splněny podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů, když je třeba vzít v úvahu způsob uplatňování nároků ze strany obou stěžovatelů v tomto řízení, které vykazuje prvky zneužití principu ochrany účastníka podle § 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud správně dovodil, že svým postojem v průběhu řízení ve vztahu i k předchozím ustanoveným zástupcům z řad advokátů dali stěžovatelé najevo, že o právní pomoc ustanovených zástupců nestojí a nehodlají ji využít. Právě z důvodu, že oba stěžovatelé nevyužili soudem přiznaného práva na právní pomoc, nemají na ustanovení dalšího zástupce právo, jak správně dovodil okresní soud. Z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že oba stěžovatelé zneužívají svých procesních práv v průběhu řízení, činí vůči soudu hrubě urážlivá podání a takovémuto jednání nelze přiznat jakékoliv právní ochrany. II. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatelé zejména namítají, že se závěry obecných soudů nelze souhlasit. Mezi advokátem a zastupovanou osobou musí existovat stav důvěry. Je-li důvěra narušena a ani jedna ze stran již na ustanoveném obhájci nemá zájem právě z důvodu nedůvěry, nemůže jít tato skutečnost k tíži stěžovatelů. Nebyli to stěžovatelé, kteří by si počínali neadekvátně. Advokát je vázán pokyny svého klienta. Pokud klient trvá na určitém postupu, měl by advokát tento respektovat. Neustanovení právního zastoupení má pro stěžovatele zásadní význam pro další vývoj řízení, když stěžovatelé nejsou schopni bez tohoto hájit svá práva a tím dochází také porušení dalšího práva na soudní ochranu a rovného postavení účastníků řízení. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 6. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 7. K přezkumu rozhodnutí týkajících se ustanovení zástupce z řad advokátů, Ústavní soud, stejně jako v rozhodnutích o neosvobození od soudních poplatků, na které dopadají stejné ústavní kautely, opakovaně uvádí, že samotný spor o ustanovení zástupce z řad advokátů, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů, tak spadá zásadně do kognice obecných soudů, jejichž závěry Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny. 8. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu v rozhodnutích o neosvobození od soudních poplatků (obdobně pak v rozhodnutí týkajících se ustanovení zástupce z řad advokátů) by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)]. 9. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v nyní přezkoumávané věci rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti věci při posouzení návrhu stěžovatelů a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry. Při posouzení jejich závěrů neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Nadto jejich závěry jsou souladné s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 24. 10. 2016 sp. zn. 32 Cdo 1342/2016), podle které účastník, jemuž byl soudem ustanoven advokát a jenž svým následným chováním vůči tomuto zástupci způsobil, že došlo k narušení nezbytné důvěry, nemá právo na ustanovení dalšího zástupce soudem. 10. Nad rámec výše uvedeného je třeba připomenout, že dovolávají-li se stěžovatelé porušení čl. 90, 95 a 96 Ústavy, Ústavní soud již v minulosti opakovaně dovodil, že tato ustanov