II.ÚS 1094/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1094/21 ze dne 15. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J., právně zastoupeného Mgr. Radkem Salajkou, LL.M., advokátem se sídlem Hlubočepská 38b, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020 č. j. 8 Tdo 1036/2020-802, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 7. 1. 2020 č. j. 6 To 235/2019-659 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 3. 2019 č. j. 18 T 225/2016-573, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jeho základními právy dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Jelikož je průběh trestního řízení a obsah napadených rozhodnutí účastníkům dobře znám, Ústavní soud nepovažuje za účelné podrobně je rekapitulovat. Pro posouzení nyní projednávané ústavní stížnosti postačuje uvést, že okresní soud shledal stěžovatele a další dva obžalované vinnými ze spáchání přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku. Obžalovaný J. D. (dále jen "první obžalovaný") se uvedeného trestného činu dopustil ve formě organizátorství, obžalovaný A. U. (dále jen "druhý obžalovaný") a stěžovatel se jej dopustili ve formě pomoci. Přečin úvěrového podvodu spáchali - zjednodušeně řečeno - tím, že první obžalovaný jako zprostředkovatel Českomoravské stavební spořitelny, a. s. (dále jen "ČMSS") v úmyslu neoprávněně vylákat provizi od ČMSS zpracoval pro klientku D. P. (dále jen "klientka") žádost o poskytnutí meziúvěru ze stavebního spoření ve výši 840 000 Kč na smyšlenou rekonstrukci nájemního bytu. Podklady pro zpracování žádosti mu na základě jeho pokynů dodal stěžovatel, který vykonával činnost tzv. tipaře a který taktéž v úmyslu neoprávněně vylákat provizi od ČMSS klientce opatřil nepravdivé doklady, a to fiktivní souhlas s rekonstrukcí bytu, fiktivní fakturu na částku 340 060 Kč za provedení stavebních prací a další fiktivní doklady. Druhý obžalovaný coby jednatel společnosti, která měla fiktivní stavební práce provést, pak na žádost stěžovatele vystavil předmětné fiktivní doklady. Všichni obžalovaní přitom věděli, že stavební práce nebyly provedeny a nejsou ani naplánovány. Okresní soud dospěl k závěru o vině stěžovatele a dalších dvou obžalovaných na základě celé řady důkazů (zejm. listinných důkazů a svědeckých výpovědí), z nichž vyplynul jednoznačný závěr, že obžalovaní věděli o tom, že jimi předložené, opatřené či vytvořené dokumenty jsou falešné a vyfakturované stavební práce nebyly ani naplánované, natožpak provedené. Samotný stěžovatel se navíc v přípravném řízení v podstatě doznal ke spáchání trestného činu úvěrového podvodu (dle této výpovědi tak činil za účelem získání provize) a svou výpovědí usvědčoval také prvního a druhého obžalovaného; v průběhu hlavního líčení však vypovídal vyhýbavě a uváděl, že v důsledku plynutí času si na věc již podrobně nevzpomíná. Za shora uvedené jednání a za sbíhající se přečin podvodu okresní soud uložil prvnímu obžalovanému souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 2 let a trest zákazu činnosti na dobu 3 let; druhý obžalovaný byl za shora uvedené jednání odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 2 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 1 roku; stěžovatel byl za shora uvedené jednání odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 4 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 1 roku. Při ukládání trestu okresní soud přihlédl mj. k relativně dlouhé délce trestního řízení, závažnosti trestné činnosti, podílům jednotlivých obviněných na trestné činnosti a u stěžovatele zohlednil i polehčující okolnosti spočívající v jeho předchozí bezúhonnosti a doznání v průběhu přípravném řízení. 3. Krajský soud rozhodl o odvoláních stěžovatele a druhého obžalovaného ústavní stížností napadeným usnesením tak, že je zamítl. Odvolací soud doplnil dokazování doplňujícím výslechem jedné svědkyně, zaměstnankyně ČMSS, a to především za účelem bližšího ověření, jaké doklady byly ČMSS předloženy a jaký byl jejich obsah. Dospěl přitom k závěru, že její doplňující výpověď pouze podpořila zjištění prvostupňového soudu a závěr o tom, že obžalovaní spáchali trestný čin úvěrového podvodu. Krajský soud dále v odůvodnění napadeného usnesení vysvětlil, že k trestní odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1 trestního zákoníku - na rozdíl od obecného trestného činu podvodu - není třeba vznik škody, pročež ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směrovat. Jakékoliv námitky stěžovatele a druhého obžalovaného týkající se neprokázání vzniku škody nebo výše škody jsou proto irelevantní. Taktéž není podstatné, že k samotnému uzavření úvěrové smlouvy klientkou nakonec nedošlo, neboť skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1 trestního zákoníku vyžaduje pouze to, aby pachatel mj. při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé či hrubě zkreslené údaje nebo zamlčel podstatné údaje. Odvolací soud se tudíž ztotožnil se závěrem prvostupňového soudu stran viny i trestu. 4. Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních stěžovatele a druhého obžalovaného ústavní stížností napadeným usnesením tak, že je odmítl. V mimořádně podrobném odůvodnění se pečlivě vypořádal mj. s námitkami stěžovatele stran nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, opomenutých důkazů a extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, přičemž dospěl k závěru, že ani jedna z namítaných vad dokazování nemá žádnou oporu ve spisovém materiálu ani v odůvodněných rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu. Nejvyšší soud se dále podrobně zabýval námitkami stran zásady subsidiarity trestní represe a souvisejícího principu ultima ratio, přičemž s poukazem na konkrétní důkazy i závěry plynoucí z judikatury Ústavního soudu dospěl k závěru, že jednání stěžovatele a druhého obžalovaného bezesporu dosáhlo potřebnou míru společenské škodlivosti. Následně se Nejvyšší soud důkladně věnoval také otázce, zda byla u stěžovatele a druhého obžalovaného naplněna subjektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu, tj. zda jednali v přímém nebo alespoň nepřímém úmyslu. S poukazem na konkrétní důkazy následně konstatoval, že o naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu není pochyb, přičemž stěžovatel prokazatelně jednal v úmyslu přímém a druhý obžalovaný v úmyslu nepřímém. Nakonec se Nejvyšší soud zabýval také otázkou, zda je z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatele a druhého obžalovaného podstatná výše způsobené škody, přičemž v souladu s okresním a krajským soudem dospěl k závěru, že nikoli. K poukazu stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 205/43 SbNU 289) uvedl, že se jedná o poukaz zcela nepřiléhavý a stěžovatel obsah tohoto nálezu hrubě deformuje. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti a doplnění ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty uplatněné již v řízení před obecnými soudy. Brojí proti závěru Nejvyššího soudu, že ke vzniku odpovědnosti za přečin úvěrového podvodu není třeba, aby došlo ke vzniku škody. V této souvislosti namítá, že v trestním řízení nebyla spolehlivě zjištěna výše provize, kterou měl údajně získat nebo se usilovat o její získání, a rozporuje (údajný) závěr obecných soudů ohledně její výše. Konkrétně uvádí, že jmenované soudy si měly účelově, bez jakýchkoliv důkazů a zcela svévolně určit její výši na částku 8 400 Kč, a to za tím účelem, aby se alespoň "opticky" jednalo o škodu nikoli nepatrnou. To dává do kontrastu s nálezem sp. zn. I. ÚS 631/05, z něhož podle jeho názoru vyplývá, že v případě úvěrového podvodu je nutné překročit výši škody nikoli nepatrné. Obecným soudům také vytýká, že rezignovaly na snahu spolehlivě určit výši provize, kterou stěžovatel měl obdržet, a nevyhověly jeho návrhu, aby bylo zajištěno vyjádření poškozené ČMSS k této otázce. Jejich rozhodnutí proto považuje za nepřezkoumatelná. Stěžovatel má také za to, že v jeho případě měl být uplatněn princip subsidiarity trestní represe, neboť jeho jednání nedosáhlo požadovanou míru společenské škodlivosti. Stěžovatel namítá také to, že v jeho věci se měl uplatnit také princip in dubio pro reo a princip presumpce neviny, neboť orgány činné v trestním řízení nikdy nezjistily a neprokázaly skutečnou výši stěžovatelem způsobené škody. Nakonec stěžovatel bez bližšího (koherentního) vysvětlení namítá,