II.ÚS 1098/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1098/26 ze dne 13. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele V. W. M., zastoupeného Mgr. Monikou Deislerovou Wetzlerovou, advokátkou, sídlem Bedřicha Smetany 167/2, Plzeň, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2026 č. j. 19 Co 246/2025-543, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) M. M. M. a 2) J. V., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 1, 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Obvodní soud pro Prahu 3 ("obvodní soud") rozsudkem ze dne 28. 4. 2025 č. j. 28 Nc 8/2020-489, 28 P a Nc 211/2020, ve spojení s opravným usnesením ze dne 25. 7. 2025 č. j. 28 Nc 8/2020-511, 28 P a Nc 211/2020, uložil stěžovateli povinnost platit výživné pro již zletilou dceru, první vedlejší účastnici řízení, a to ve výši 2 400 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2017 a ve výši 3 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 11. 2022 (po dosažení zletilosti), a současně rozhodl, že nedoplatek na výživném za období od 1. 9. 2017 do 30. 4. 2025 ve výši 181 700 Kč je stěžovatel povinen zaplatit dceři ve lhůtě šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Opravným usnesením byla odstraněna zjevná nesprávnost v označení bydliště stěžovatele. Obvodní soud takto rozhodl k návrhu matky, druhé vedlejší účastnice řízení, na úpravu poměrů tehdy nezletilé dcery ze dne 22. 7. 2020. 3. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze ("městský soud"), který napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve výroku I větě první potvrdil s tím, že vyživovací povinnost stěžovatele ke zletilé dceři zanikla ke dni 31. 8. 2025 (výrok I). Současně tento výrok změnil ve větě druhé tak, že stěžovatel je povinen dceři zaplatit nedoplatek na výživném za období od 1. 9. 2017 do 31. 8. 2025 ve výši 193 000 Kč, a to ve dvou splátkách. Splatnost první splátky ve výši 100 000 Kč stanovil do 31. 3. 206, v případě splátky druhé pak do 31. 12. 2026 (výrok II). 4. Městský soud zhodnotil, že stěžovatelova vyživovací povinnost zanikla 31. 8. 2025, kdy jeho dcera po absolvování gymnázia úspěšně dokončila studium na jazykové škole. Studium dalšího jednoletého kurzu korejštiny již ovšem nepovažoval za soustavnou přípravu na budoucí povolání. Při stanovení výše výživného vycházel po provedeném dokazování ze stěžovatelových příjmů 17 000 Kč (za roky 2017-2020), resp. 20 000 Kč (od roku 2021). Konstatoval, že obvodní soud při určení výživného vycházel z metodiky Ministerstva spravedlnosti, zohledňující příjem rodiče, věk dítěte a počet vyživovacích povinností. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu o výši výživného (2 400 Kč, resp. 3 000 Kč). Městský soud následně vypočetl, že za období od 1. 9. 2017 do 31. 8. 2025 měl stěžovatel na výživném zaplatit celkem 250 000 Kč, přičemž uhradil pouze 57 000 Kč. Dlužnou částku ve výši 193 000 Kč rozdělil do dvou splátek (viz výše). Současně upřesnil, že argumentoval-li stěžovatel nařízením vlády č. 595/2006 Sb., o způsobu výpočtu základní částky, která nesmí být sražena povinnému z měsíční mzdy při výkonu rozhodnutí, a o stanovení částky, nad kterou je mzda nepostižitelná srážkami bez omezení, pak toto nařízení nemá vliv na stanovení vyživovací povinnosti, ale případně pouze na její vymáhání. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel s tímto rozhodnutím nesouhlasí a navrhuje jeho zrušení. Má za to, že mu městský soud uložil povinnost hradit výživné, aniž by zohlednil jeho reálné majetkové poměry, vyživovací povinnost k dalším třem dětem a jeho omezené schopnosti zajistit vlastní základní životní potřeby (invalidita a věk). Vyjadřuje názor, že proti napadenému rozhodnutí bylo možné podat dovolání. Uvádí, že poučení městského soudu o nepřípustnosti dovolání je nesprávné. 6. Stěžovatel současně navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a žádá, aby mu náklady právního zastoupení u Ústavního soudu plně hradil stát (§ 83 odst. 1 téhož zákona). III. Splnění podmínek řízení 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen advokátkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky ochrany svých práv. IV. Věcné posouzení 8. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinně-právních věcech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit tomu odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jimi zjištěný skutkový stav a na základě toho přepočítávat výši výživného. Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zruší jen tehdy, jsou-li protiústavní, k čemuž by v případě výživného došlo tehdy, pokud by bylo stanoveno ve zjevně excesivní výši, případně pokud by soud rozhodl svévolně. K ničemu takovému však v souzené věci nedošlo. 9. Ústavní soud již dříve potvrdil, že stanovení výživného je vždy toliko snahou přiblížit se přirozenému stavu, v němž je výživa zajišťována v rámci funkční rodiny. Obecné soudy nemohou být pouhými počtáři, je proto nezbytné učinit úvahu, zda jimi stanovená výše výživného nevytváří znatelnou až neslušnou nerovnost mezi poměry dětí a povinného rodiče (srov. nález ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2173/23). Taková nerovnost v posuzované věci nenastala. 10. Městský soud vymezil rámec, v němž se pohybovala jeho volná úvaha, na jejímž základě dospěl k závěru o určení výše výživného. Doplnil a aktualizoval dokazování a posoudil majetkové poměry stěžovatele. Při hodnocení provedených důkazů vzal mj. v potaz, že ekonomická situace stěžovatelovy rodiny umožňuje jeho manželce nepracovat s tím, že v pracovní činnosti jí nebrání péče o nezletilé děti, které již navštěvují předškolní a školní zařízení. Z toho dovodil, že je v možnostech stěžovatele přispívat rovněž na výživu jeho první dcery, a to v částce (srov. výše), která v konečném důsledku nepokryje ani základní životní potřeby, nadto zvýšené s ohledem na její zdravotní stav. Soud vzal v potaz také účast stěžovatele v obchodní společnosti X, která v předchozím (a pro stanovení výživného rozhodném) období vykazovala milionové tržby. Z napadeného rozhodnutí současně vyplývá, že městský soud - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - při stanovení výživného ve prospěch první vedlejší účastnice řízení zohlednil i další dvě, resp. následně tři vyživovací povinnosti. Tyto úvahy městského soudu ve svém souhrnu odůvodňují závěr, že stanovená výše výživného nevytváří znatelnou nerovnost mezi poměry povinného stěžovatele a jeho dcery, resp. nedostávají se do kolize s ústavním požadavkem ochrany lidské důstojnosti stěžovatele. 11. Protiústavnost nelze spatřovat ani v poučení o opravném prostředku. Stěžovatel přehlíží, že procesní předpisy otázku výživného vylučují z dovolacího přezkumu (srov. § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních a § 238 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). 12. Ústavní soud nedospěl k tomu, že by rozhodnutí městského soudu porušilo ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. 13. Návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí se Ústavní soud nezabýval, neboť bez zbytečného odkladu rozhodl o ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebyla splněna zákonná podmínka pro to, aby Ústavní soud mohl podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhovět návrhu na náhradu nákladů zastoupení stěžovatele. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. května 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu