II.ÚS 1106/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1106/24 ze dne 12. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Sedláka, zastoupeného Mgr. Michaelou Folberovou, advokátkou, sídlem Boloňská 602/5, Praha 15 - Horní Měcholupy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2024 č. j. 29 Cdo 881/2023-890, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 2022 č. j. 13 Cmo 6/2021-800 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2021 č. j. 56 Cm 84/2012-765, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Dr. oec. Michala Edla, MBA, správce konkurzní podstaty úpadce STEKO, spol. s r. o., sídlem Na Beránku IV/285, Ořech, zastoupeného JUDr. Janou Bednářovou, advokátkou, sídlem Šrobárova 2391/23, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv na ochranu vlastnictví, soudní ochranu a projednání věci bez zbytečných průtahů. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") sp. zn. 56 Cm 84/2012 se podává, že stěžovatel jako stavební projektant spolupracoval s obchodní společností STEKO, spol. s r. o. (dále jen "společnost STEKO"). Byl současně jejím jednatelem a společníkem, sídlil a pracoval ve stejných prostorách. Po prohlášení konkurzu na společnost STEKO v roce 2006 se při zpeněžování konkurzní podstaty vyklízely obchodní prostory užívané touto společností a stěžovatelem, což zajišťoval vedlejší účastník jako tehdejší konkurzní správce. 3. Stěžovatel se poté proti vedlejšímu účastníkovi žalobou domáhal vydání čtyř krabic písemností, které se tehdy měly ve vyklízených prostorech nacházet, a které měl vedlejší účastník stěžovateli "zabavit". Stěžovatel se rovněž domáhal zaplacení náhrady škody tím způsobené, avšak řízení v této části bylo vyloučeno k samostatnému projednání (rozhodnutí v této věci nejsou předmětem nynější ústavní stížnosti). Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl; většina požadované dokumentace se nacházela jako příloha spisu v jiném incidenčním řízení u insolvenčního soudu a byla stěžovateli vrácena. Ve zbylé části, u sedmi specifikovaných skupin dokumentů, k nim stěžovatel podle krajského soudu neprokázal své vlastnictví, ani že je vedlejší účastník zadržuje. 4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil zamítnutí žaloby podle napadeného rozsudku krajského soudu. Přestože krajský soud stěžovatele poučil o hrozící důkazní nouzi o vlastnictví těchto dokumentů a zda jimi disponuje vedlejší účastník, setrval stěžovatel na tvrzení, že došlo k převzetí dokumentů vedlejším účastníkem, a to celého archivu, kde byly uloženy i jeho dokumenty, že neví, kde se dokumenty nachází, a není ani jeho povinností to vědět či tvrdit, domáhá-li se jejich vydání. Stěžovateli se ani po provedení navržených důkazů nepodařilo prokázat, že vedlejší účastník s těmito dokumenty nějak nakládal či že by byly uloženy ve vyklízeném archivu, ani že je stěžovatel jejich vlastníkem. Není pravdou, že vedlejší účastník porušil svoji zákonnou povinnost tyto dokumenty sepsat do soupisu konkurzní podstaty, protože se takto zapisují jen věci úpadce. 5. Nejvyšší soud poté napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. Stěžovatel v dovolání tvrdil, že po něm nelze požadovat, aby věděl, kde se dokumenty nacházejí, a zdůrazňoval, že vlastnictví k dokumentům prokazoval tím, že šlo o dokumenty jím vytvořené k jeho činnosti projektanta; není důvod, aby je vlastnil někdo jiný. Vedlejší účastník měl rovněž porušit svoje povinnosti sepsat řádně soupis konkurzní podstaty. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel nezpochybnil žádnou právní otázku, na níž spočívá napadený rozsudek vrchního soudu; zejména že stěžovatel neunesl důkazní břemeno co do tvrzení jeho vlastnictví dokumentů. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel tvrdí, že nemusí jako vlastník vždy vědět, kde se jeho věc nachází. Obecné soudy v napadených rozhodnutích požadují od stěžovatele nemožné. Může být sice pravdou, že vedlejší účastník již dokumenty nemá u sebe, avšak to nevylučuje, že tyto dokumenty při vyklízení archivu nepřevzal. Stěžovatel prokazoval převzetí dokumentů vedlejším účastníkem a svoje vlastnictví k nim nájemními smlouvami na užívání prostor stěžovatele a společností STEKO, fotografiemi z archivu (na některých byly čitelné názvy některých šanonů). Rovněž popisoval, jak došlo k převzetí dokumentů. 6. Stěžovatel dále tvrdí, že vedlejší účastník porušil svoji povinnost podle zákona řádně provést soupis konkurzní podstaty; nezajistil při vyklízení archivu seznam všech dokladů v něm obsažených a převzatých. Stěžovatel nemůže vědět, kde se dokumenty nachází či jak s nimi vedlejší účastník naložil. Dokumenty, které stěžovatel nadále požaduje vydat, se přitom zjevně týkají jeho samostatné výdělečné činnosti (účetnictví, pracovněprávní agenda, některé projektové dokumentace apod.), nikoli společnosti STEKO. Svědci v dosavadním řízení potvrdili, že dokumenty byly založeny v šanonech a popsány. Za důkazní nouzi by měl být odpovědný vedlejší účastník. Konečně stěžovatel tvrdí, že dosavadní řízení je zatíženo neodůvodněnými průtahy. III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení 7. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení o ústavní stížnosti. 8. Nejvyšší soud, vrchní soud i krajský soud ve vyjádřeních odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Vedlejší účastník ve vyjádření zdůraznil, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti postrádá náležitý ústavněprávní rozměr; jde o pouhou polemiku se závěry obecných soudů. Jeho argumentace je vágní. Vedlejší účastník též navrhnul uložení povinnosti stěžovateli náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti. 9. Soudce zpravodaj zaslal doručená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel využil této možnosti, avšak v replice pouze odkázal na svou dosavadní argumentaci v ústavní stížnosti. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 12. Podstatou námitek stěžovatele je nesouhlas se zamítnutím jeho žaloby na vydání věci pro důkazní nouzi, respektive neprokázání, že požadované dokumenty drží vedlejší účastník a že je stěžovatel vlastní. Námitky stěžovatele zde směřují zejména k přehodnocení provedených důkazů, které Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Exces či svévoli Ústavní soud v závěru napadených rozhodnutí neshledal. Ústavní soud si rovněž vyžádal ve věci spis; zjistil, že stěžovatel měl dostatečný prostor uplatňovat svá práva a tvrdit rozhodné skutečnosti. Krajský soud pravidelně plnil svoje poučovací povinnosti; z obsahu spisu vyplývá, že stěžovateli bylo jasné, co konkrétně je třeba tvrdit a prokázat, aby mohl krajský soud řádně projednat jeho žalobní nároky (viz zejména poučení na jednání dne 3. 12. 2015, č. l. 242 a násl. soudního spisu, či na jednání dne 25. 6. 2021, viz č. l. 738). 13. Z kontextu věci je pro Ústavní soud zejména rozhodné, že stěžovatelem zdůrazňované skutečnosti nijak kvalifikovaně nezpochybňují nosné závěry napadených rozhodnutí; z tvrzení