II.ÚS 1114/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1114/23 ze dne 11. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Kratochvílem, advokátem, sídlem Tyršova 194, Kraslice, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. ledna 2023 č. j. 14 Co 199/2022-507, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a nezletilého A. R. a L. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jeho práv podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 5. 2022 č. j. 26 Nc 7453/2020-279, ve znění usnesení ze dne 16. 6. 2022 č. j. 26 Nc 7453/2020-292, byl nezletilý svěřen do střídavé péče obou rodičů se střídáním v intervalu jednoho týdne (sudé a liché týdny) s účinností od vyhlášení tohoto rozsudku (výrok I), oběma rodičům byla stanovena povinnost platit na výživu nezletilého výživné, vedlejší účastnici (dále též "matka") v částce 1 000 Kč měsíčně a otci 4 000 Kč měsíčně (výroky II a III), byl upraven styk obou rodičů s nezletilým mimo rámec střídavé péče (výroky IV až VIII) a bylo rozhodnuto o nákladech znaleckého posudku a náhradě nákladů řízení (výroky IX až XI). 3. K odvolání obou rodičů rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že změnil rozsudek okresního soudu, že nezletilého svěřil od právní moci rozsudku a pro dobu po rozvodu manželství rodičů do péče matky, otci stanovil od právní moci rozsudku a pro dobu po rozvodu manželství rodičů platit výživné na nezletilého v částce 7 000 Kč měsíčně a určil rozsah styku otce s nezletilým od právní moci rozsudku a pro dobu po rozvodu manželství rodičů tak, že v sudém týdnu v roce je otec oprávněn stýkat se s nezletilým v pondělí od 15:00 do 17:00 hodin a od pátku 17:00 hodin do pondělí lichého týdne 8:00 hodin a stanovil zvláštní režim v období pravidelných prázdnin (výrok I); rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). 4. Krajský soud zejména shledal, že nezletilý střídavou péči dlouhodobě a důrazně odmítá a vůči otci v souvislosti s ní projevuje až nenávistné postoje, což je u jedenáctiletého chlapce na pováženou. Jeho psychický stav se po zavedení střídavé péče jasně zhoršil a nezletilý dokonce proklamuje sebevražedné myšlenky, pročež se ukazuje, že střídavá péče nebo dokonce výlučná péče otce nyní nejsou vhodným řešením. Její další vnucování nezletilému by pravděpodobně jeho stav dále zhoršil a vedlo by to k dalšímu odporu. Krajský soud si uvědomuje, že na postoji nezletilého má značný podíl matka, o jejíž manipulaci vůči nezletilému nemá krajský soud pochybnosti, aniž by musel hodnotit, nakolik byla manipulace vědomá. Nicméně nechuť nezletilého k otci může vyhrocovat též rozdílný otcův výchovný přístup, který je v porovnání s matčiným autoritativnější (což samo o sobě není negativní). Určitý podíl mohou mít i některé otcovy defenzivní reakce. Situaci v rodině je třeba změnit, ale krajský soud se nedomnívá, že by se to mohlo podařit střídavou péčí nebo výlučnou péčí otce, neboť to by situaci ještě zhoršilo. Za vhodné nyní krajský soud nepovažuje ani výchovné opatření. Proto krajskému soudu nezbylo, než nezletilého svěřit do péče matky, a otci upravit relativně široký styk s ním. To v dané situaci považuje za nejmenší zlo. Kdyby ovšem ani tento režim nefungoval a hrozilo by, že nezletilý na otce zanevře úplně, a tak o něj přijde, nebylo by vyloučeno přehodnocení. Krajský soud uzavřel, že budiž matce toto konstatování varováním, protože je to ona, kdo má na nezletilého největší vliv. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel zejména namítá, že při hodnocení důkazů nepostupoval krajský soud podle procesních norem, nehodnotil důkazy jednotlivě, ani ve vzájemných souvislostech a nerespektoval objektivní hodnotu důkazů v rámci jejich hierarchie. Dále stěžovatel poukazuje na extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů s důkazy provedenými v soudním řízení. Také tvrdí, že byla porušena zásada zákazu reformatio in peius, jelikož jeho postavení i postavení nezletilého se v odvolacím řízení zhoršilo. Krajský soud nezohlednil znalecké závěry, že nezletilý není schopen rozpoznat důsledky vlastního přání, kdo by měl o něj pečovat a provedl dokazování audiozáznamy telefonátů mezi ním a jeho matkou pořízené v době péče stěžovatele a neúplnými přepisy těchto hovorů pořízené matkou. Krajský soud nezletilého neslyšel. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil podmínky a okolnosti, které musí obecné soudy při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, a které se týkají jak hodnocení přání nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého, zvážení míry objektivity přání, tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení. Toto krajský soud neučinil, když zjistil přání nezletilého nezákonně a toliko zprostředkovaně, a to v rozporu se závěry znalkyně o jeho možnostech a schopnostech rozpoznat dopad vlastního přání na téma péče. Pohovory s nezletilým vedl pouze kolizní opatrovník nezletilého a okresní soud. Krajský soud neuvedl žádné zákonně zjištěné skutečnosti, proč by měla být v nejlepším zájmu nezletilého výlučná péče matky. Napadený rozsudek krajského soudu je podle stěžovatele nedostatečně odůvodněný, není srozumitelný a vybočuje ze zákonného rámce. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 9. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v kognici těchto soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v jejich postupu a v rozhodnutích žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele, resp. n