II.ÚS 1117/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1117/24 ze dne 2. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 889/2023-25567 ze dne 22. 11. 2023, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 112/2022-24824 ze dne 19. 12. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 3 T 50/2017 ze dne 16. 12. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy jimi porušily jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2, odst. 3 a odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, předložených podkladů a zapůjčeného spisového materiálu se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) uznán vinným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b), c) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Toho se, stručně řečeno, měl dopustit tím, že společně s dalšími osobami v souvislosti se zmanipulováním veřejné soutěže a následným uzavřením smluv mezi společností Lesy České republiky, s. p., společností A (ve které byl stěžovatel předsedou představenstva) a společností B, došlo k neoprávněnému zadání veřejných zakázek na dodávky služeb a zboží. Neoprávněně získané peněžní prostředky v řádu 100 milionů Kč byly následně obratem bez ekonomického důvodu zaslány na zahraniční bankovní účty dalších společností, aby tak byl zastřen jejich původ. Za to byl stěžovateli uložen podle § 216 odst. 4 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Dále okresní soud rozhodl podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku o zabrání peněžních prostředků a nemovitostí, případně podílů na nich zúčastněným osobám. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání; odvolání podali i další spoluobvinění. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch stěžovatele, a to do výroku o trestu. Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením z podnětu odvolání všech zúčastněných osob podle § 258 odst. 1 písm. b) a c), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil výrok o zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku a v tomto rozsahu podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil okresnímu soudu k novému rozhodnutí. Všechna ostatní podaná odvolání (včetně odvolání stěžovatele) podle § 256 trestního řádu zamítl. 4. Stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly a provedly v potřebném rozsahu dokazování. Své hodnotící úvahy podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí a nijak se neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o vině obviněných vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a provedených důkazních prostředků. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že odsouzení stěžovatele za skutek zjednání výhody bylo učiněno bez toho, že by z provedených důkazů vyplynula jednání, která jsou v rámci tohoto skutku stěžovateli kladena za vinu. Podle stěžovatele jsou zjištění obecných soudů v extrémním rozporu s obsahem spisu a provedenými důkazy, neboť z nich neplynou, a to ani za použití nepřímých důkazů. Uvádí, že neexistují ani nepřímé důkazy, které by jakkoliv "uzavíraly kruh" a vedly k závěru, že to nemohlo být jinak než tak, že mezi stěžovatelem a P. nějaká komunikace popsaná v rozsudku okresního soudu, či že by se tyto osoby dokonce vůbec v předmětné době jakkoliv znaly, jakkoliv komunikovaly nebo setkaly. Ke skutku zjednání výhody stěžovatel dále namítá, že nedošlo k řádnému posouzení otázky promlčení a nepřípustnosti vedení trestního stíhání. 6. Ke skutku legalizace výnosů z trestné činnosti stěžovatel namítá, že z takového jednání nebyl nikdy obviněn ani obžalován, když v obžalobě bylo uvedeno ve vztahu k jiným obžalovaným v bodě B I., II. a IV. obžaloby. Má za to, že v jeho trestní věci došlo k porušení zásady obžalovací. Podle přesvědčení stěžovatele nemůže v daném případě obstát ani tvrzení, že se v daném případě jedná o jediný skutek či že byla zachována totožnost skutku. Dále stěžovatel rozporuje postup obecných soudů ve vztahu k aplikované právní úpravě § 216 trestního zákoníku. Skutek legalizace výnosů trestné činnosti měl být podle stěžovatele posuzován podle § 216 trestního zákoníku platného v době rozhodování obecných soudů, neboť tato úprava byla z pohledu § 2 odst. 3 trestního zákoníku (a také čl. 40 odst. 6 Listiny) pro stěžovatele příznivější. Má za to, že na jejím základě by totiž musel být stěžovatel zproštěn viny ve vztahu ke skutku legalizaci výnosů trestné činnosti. Dovozuje, že soudy musí v souladu se zásadou in dubio pro reo a zásadou subsidiarity trestní represe rozlišovat tzv. "samopraní" (tj. kdy se jedná o případ, kdy domnělý pachatel legalizace výnosů z trestné činnosti věc získal ze své vlastní předchozí zdrojové trestné činnosti) tedy důsledně a věcně posuzovat jakési rozhraní mezi tím, kdy jde ještě o jednání ve smyslu § 216 odst. 1 trestního zákoníku a kdy jde o kvalifikovanější formu zastírání původu věci dle § 216 odst. 2 trestního zákoníku. Přitom stěžovatel tvrdil, že předmětné jednání, které mělo představovat jeho trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti, nezastíralo původ peněz. Při správném posouzení věci měly podle něj obecné soudy dospět k závěru, že ze strany stěžovatele nemůže jít o trestný čin. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Stěžovatel svými námitkami opakuje svou obhajobu v trestním řízení. Tyto námitky však již byly vypořádány v napadených rozhodnutích. Domáhá se tedy i toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, než který vedl k rozhodnutí o vině a trestu. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní (očividný) rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. K tomu však v posuzované věci nedošlo. 9. Okresní soud své závěry srozumitelně, logicky a přesvědčivě odůvodnil. Ke stěžovatelovým námitkám vůči dokazování a jeho závěrům, že z nich neplyne, že by se v předmětné době jakkoliv znal, jakkoliv komunikoval nebo setkal s P., lze odkázat na jeho závěry. V odst. 132 okresní soud odkazuje na závěry znaleckého posudku Ing. Veselého z oboru kybernetika, z nějž plyne, že autorem souboru "Příloha č. 2.doc" byl obžalovaný P., datum vytvoření 11. 8. 2008 v 16:26 hodin, poslední uložení 11. 8. 2008 v 16:30 hodin, přičemž soubor uložil stěžovatel. Okresní soud dodává, že "o druhu vztahu obžalovaných P., H. a Š. k obžalovanému P. zcela vypovídá v zápisu o poradě užitý slovní obrat, že by mohl být "využit" v jiné organi