II.ÚS 1119/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1119/24 ze dne 30. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Witasska, zastoupeného Mgr. Theobaldem Ptoszkem, advokátem, sídlem Horní 1642/55A, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. února 2024 č. j. 22 A 64/2021-58, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, sídlem Na Jízdárně 3162/3, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku I. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že podanou žalobou se stěžovatel domáhal ochrany před množstvím tvrzených zásahů správního orgánu. Napadeným (v pořadí druhým) usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodl ve věci výše uvedené žaloby tak, že žalobu v části, jíž se stěžovatel domáhal ochrany před nezákonným zásahem spočívajícím v neposkytnutí úředního záznamu ze dne 20. 4. 2021 č. j. 1646685/21/3200-11450-810208 vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí (výrok I.). Ve zbytku krajský soud žalobu odmítl (výrok II.) a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o odmítnuté části žaloby. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že vylíčení skutkových okolností v žalobě bylo chaotické, neobsahovalo potřebné náležitosti a nebylo ani možno zjistit, které návrhy výroků rozsudku se vztahují ke kterým tvrzeným zásahům. Vyzval proto stěžovatele k odstranění vad, na což stěžovatel reagoval podáním došlým soudu dne 27. 3. 2023. Krajský soud však dospěl k závěru, že žaloba včetně jejího doplnění ani po pokusu o odstranění vad neposkytuje soudu možnost jejího věcného projednání. Jediný bod splňující konkretizaci tvrzení se nachází na samém konci doplnění žaloby, kdy se stěžovatel domáhá, aby soud přikázal vedlejšímu účastníkovi doručit stěžovateli úřední záznam ze dne 20. 4. 2021 č. j. 1646685/21/3200-11450-810208 s tvrzením, že mu vedlejší účastník sdělil dne 18. 11. 2021, že mu tento úřední záznam neposkytne, protože jde o písemnost určenou pro vnitřní potřebu stěžovatele. Krajský soud proto vyloučil tento jediný dostatečně konkretizovaný zásah k samostatnému projednání v souladu s § 39 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), neboť takovýto postup je vhodný s ohledem na rozdílný argumentační rámec ve vztahu ke zbylému obsahu žaloby. Ve zbytku krajský soud žalobu v souladu se závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřenými v jeho kasačním rozsudku ze dne 11. 5. 2023 č. j. 22 A 64/2021-28 opětovně odmítl (viz níže sub 3). 3. Krajský soud napadeným usnesením v předmětné věci rozhodoval opakovaně, když původní usnesení tohoto soudu ze dne 11. 5. 2023 č. j. 22 A 64/2021-28, kterým byla žaloba odmítnuta, bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2023 č. j. 4 Afs 233/2023-42. V tomto rozsudku se Nejvyšší správní soud ztotožnil s hodnocením krajského soudu stran neurčitosti a nesrozumitelnosti zásahů namítaných stěžovatelem a na toto odůvodnění v podrobnostech odkázal. Nejvyšší správní soud se však neztotožnil s krajským soudem v otázce posouzení zásahu, týkajícího se neposkytnutí úředního záznamu bez zákonného důvodu, kdy uvedl, že tento postup vedlejšího účastníka může představovat nezákonný zásah do veřejných subjektivních práv osoby souvisejících s evidencí daní ve smyslu § 82 s. ř. s., a uložil krajskému soudu povinnost se touto skutečností v dalším řízení zabývat, přičemž krajský soud byl závěry Nejvyššího správního soudu v souladu s § 110 odst. 4 s. ř. s. vázán. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v předmětné věci nebyly splněny zákonné podmínky pro vyloučení věci podle § 39 odst. 2 s. ř. s., přičemž takovýmto postupem krajského soudu bylo zasaženo do subjektivních dispozičních práv stěžovatele. Stěžovatel má za to, že krajský soud vydáním napadaného usnesení postupoval v rozporu s § 39 odst. 2 s. ř. s., neboť vyloučenou věc měl posuzovat v rámci podané zásahové žaloby a jejího doplnění, čímž zasáhl do práva stěžovatele na přístup k soudu a na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku ze dne 1. 2. 2006 č. j. 1 Afs 24/2005-76. 5. Stěžovatel namítá, že povinností soudů je respektovat subjektivní právo jednotlivce na autonomii jeho vůle, do této autonomní sféry mohou soudy zasáhnout jen tehdy, dopustil-li by se jednotlivec jednání zákonem výslovně zakázaného. K vyloučení věci k samostatnému projednání nebyly podle stěžovatele v předmětné věci splněny zákonem stanovené podmínky, když v této věci bylo společné řízení nejen možné, ale navíc i vhodné. Žalobní bod zásahové žaloby, který krajský soud napadeným usnesením vyloučil k samostatnému projednání, má společný skutkový základ spočívající v evidenci daní a písemností a taktéž se týká totožných účastníků řízení. Vyloučení věci k samostatnému projednání je podle stěžovatele nezákonné. Krajský soud jednal v rozporu s principem procesní ekonomie a následek v podobě soudního poplatku záměrně skryl nepřípustným způsobem vedení spisové evidence a nezákonným převedením soudního poplatku. Postup soudu je pro stěžovatele překvapivý z pohledu dosavadní délky řízení a nepředvídatelný současně z hlediska věcného i právního, zejména poté, co soud nevyhověl žádostem o sloučení řízení podle § 39 odst. 1 s. ř. s., přičemž je v rozporu s principem procesní ekonomie. V neprojednání všech napadených rozhodnutí, k nimž se vztahují související žaloby, ve společném řízení vznikají zbytečné náklady soudu i účastníkům řízení. 6. Vyloučení věci k samostatnému projednání podle názoru stěžovatele nedává ani smysl či logiku za situace, kdy projednatelná zůstala pouze jediná část žaloby. Vyloučením jediné zbylé námitky soud sleduje odstranění zásahové žaloby před projednáním žaloby proti rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství, avšak ani tento postup nezabrání soudnímu přezkumu věcné správnosti výkazů nedoplatku a posouzení zákonnosti odepsání a "znovuobživnutí" nedoplatku v roce 2004, které jsou jejich obsahem. Odůvodnění postupu soudu podle stěžovatele postrádá smysl zejména za situace neznalosti obsahu úředního záznamu ze dne 20. 4. 2021. Stěžovatel proto namítá porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť aplikaci § 39 odst. 2 s. ř. s. nelze hodnotit jako racionálně logicky akceptovatelnou, a tak objektivně udržitelnou. Podle názoru stěžovatele jde o projev libovůle orgánu veřejné moci, přičemž v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1238/08 (N 131/50 SbNU 149); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Krajský soud dále nezákonně převedl zaplacený poplatek do vyčleněné části žaloby, když ho eviduje pod názvem došlá pošta bez evidence předchozí výzvy k úhradě. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (viz sub 16). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý p