II.ÚS 1123/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1123/22 ze dne 23. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CEC Praha a.s., sídlem Tlumačovská 1237/32, Praha 5 - Stodůlky, zastoupené Mgr. Miloslavem Petrů, LL.M., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, směřující proti rozhodnutím ředitele Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 16. 3. 2020 sp. zn. 44725-18/2020-570000-61, ze dne 16. 3. sp. zn. 44705-20/2020-570000-61, ze dne 16. 3. 2020 sp. zn. 44710-21/2020-570000-61, ze dne 17. 3. 2020 sp. zn. 48538-19/2020-570000-61, výrokům č. II a III rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2021 č. j. 22 Af 35/2020-76 a výrokům č. I a II rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2022 č. j. 5 As 158/2021-36; za účasti Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že příslušné orgány veřejné moci svým postupem porušily její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 12, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených dokumentů, stěžovatelka je obchodní společností působící v oblasti provozování hazardních her a sázek. V dubnu 2020 se stala právní nástupkyní jiné společnosti podnikající ve stejném odvětví (ta zase byla od roku 2015 právní nástupkyní třetí společnosti), která mj. provozovala herní zařízení (hrací automaty). V únoru 2020 provedl Celní úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen jako "celní úřad") kontrolu v několika hernách právní předchůdkyně stěžovatelky. Při kontrole vzniklo důvodné podezření, že znění povolení (ve formě rozhodnutí Ministerstva financí) k provozování automatů předložená provozovatelkou neodpovídají zněním evidovaným Ministerstvem financí (lišily se tzv. změnové verze povolení, vydané v souvislosti s původním právním nástupnictvím), proto hrací automaty zadržel. Námitky původní provozovatelky napadenými rozhodnutími ředitel celního úřadu zamítl. 3. Stěžovatelka se proti rozhodnutím bránila správní žalobou. Namítala zejména, že rozpor mezi rozhodnutími evidovanými Ministerstvem financí a rozhodnutími předloženými právní předchůdkyní stěžovatelky nebyl dostatečnou indicií pro založení důvodného podezření k zadržení automatů, tak jak jej vymezuje ustanovení § 121 odst. 1 zákona o hazardních hrách. Původní (první) vyhovující rozsudky Krajského soudu v Ostravě (dále jen jako "krajský soud") byly zrušeny (prvními) rozsudky Nejvyššího správního soudu, které shodně dospěly k závěru, že odlišnost mezi verzemi povolení představovala dostatečnou a konkrétní indicii pro vznik důvodného podezření ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. Krajský soud posléze všechna řízení spojil do jednoho a žalobu stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl, když se držel právního názoru kasačního soudu. Zamítnuta byla následně taktéž kasační stížnost stěžovatelky. K samotné otázce existence důvodného podezření se již Nejvyšší správní soud nevyjadřoval, za nedůvodné měl rovněž ostatní námitky. Zásadní z nich zněla, že celní úřad ve správním řízení vůbec nevedl správní spis. Podle kasačního soudu tuto námitku ale uplatnila stěžovatelka opožděně, a proto se jí ani nemusel krajský soud věcně zabývat. Zároveň v obiter dictum Nejvyšší správní soud dodal, že správní orgán ve skutečnosti správní spis vedl a stěžovatelka se opírá pouze o z kontextu vytrženou část věty v rekapitulaci rozsudků krajského soudu. 4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy. 5. Stěžovatelka s rozhodnutími nadepsaných subjektů nesouhlasí. V extrémně rozsáhlé (142 bodů na 26 hustě popsaných stranách...), obsahově velmi komplikované a popravdě do jisté míry obtížně čitelné ústavní stížnosti předkládá celou řadu argumentů dovozujících protiústavní postup správního orgánu i obecných soudů. Námitky lze shrnout do několika okruhů. V prvním tvrdí, že ve věci nemohlo existovat důvodné podezření, jak je definováno v judikatuře Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. V druhém poukazuje na nevedení správního spisu celním úřadem, což tento účastník sám před krajským soudem přiznal. Zatřetí tvrdí, že příslušnou indicii (tj. odlišné verze povolení) nemohl mít celní úřad v době zahájení kontroly k dispozici, případně je mohl čerpat pouze z velmi nespolehlivého systému SDSL vedeného Ministerstvem financí. Tuto argumentaci předkládala stěžovatelka řádně a včas již před správními soudy, ty se s ní ale nedostatečně vypořádaly a příslušné rozsudky tak jsou nepřezkoumatelné. Námitka o nevedení správního spisu nemohla být opožděná, neboť se jednalo pouze o logické rozšíření námitky, že zde nemohlo existovat důvodné podezření ve smyslu zákona (nebyl-li spis, nemohlo být ani podezření). I kdyby námitka opožděná byla, jde o natolik závažnou vadu, že k ní musí správní soud přihlédnout z úřední povinnosti. Jelikož druhou kasační stížnost podala stěžovatelka a nikoliv celní úřad, Nejvyšší správní soud měl ve svém druhém rozsudku přezkoumat rovněž námitky výše podřazené do třetího okruhu, nikoliv jen formálně prohlásit, že tuto otázku již kasační soud řešil v prvních rozsudcích v rámci právního názoru na existenci důvodného podezření. Konečně kasační soud pochybil, pokud krajskému soudu "odpustil", že se vůbec nezabýval námitkou chybějícího správního spisu a tuto vadu napravil až sám. Dle judikatury Ústavního soudu nemůže takové pochybení kasační soud sám zhojit a musí původní rozsudek zrušit. Nejvyšší správní soud sice podporoval svůj postup odkazem na ojedinělé rozhodnutí kasačního soudu a několik usnesení Ústavního soudu, to ale ve střetu s ustáleným právním názorem nemůže obstát, potažmo měl příslušný rozhodující senát věc předložit k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu (došlo tedy k porušení práva na zákonného soudce). 6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný. 7. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl. 9. Jak v ústavní stížnosti rozvádí sama stěžovatelka, přezkoumávaná věc je v mnoha ohledech podobná dalším případům, které již dříve předložila k přezkumu Ústavnímu soudu. I v nich šlo fakticky o to, zda měly správní úřady (pouze v jiných provozovnách a jiných krajích) právo zadržet její hrací automaty na základě důvodného podezření. Z právního hlediska byl problém definován tak, zda zde existovalo důvodné podezření k zadržení věci (automatů) dle ustanovení § 121 odst. 1 zákona o hazardních hrách, potažmo konkrétně zda a jakým způsobem mohl správní orgán mít příslušná znění povolení v době kontrol k dispozici - podle stěžovatelky zde takové dokumenty nebyly (nebo pouze z nespolehlivého systému) a pro podezření nebyl důvod. Tato tvrzení se v podstatě překrývají se zmíněným prvním a třetím okruhem námitek v posuzované ústavní stížnosti. V tomto směru lze využít poukazované podobnosti jiných případů téže stěžovatelky a odkázat na závěry usnesení ze dne 12. 5. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1739/21, ve kterém již Ústavní soud odmítl pro zjevnou neop