II.ÚS 1126/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1126/23 ze dne 10. 5. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky UNOCOM spol. s r.o., se sídlem Plaská 622/3, Praha 5, zastoupené Mgr. Petrem Novotným, advokátem, se sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. března 2023, č. j. 6 Afs 353/2021-44, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před správními soudy 1. Ústavní stížností podle čl. 82 odst. 3 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právem svobodně podnikat dle čl. 26 Listiny. 2. Stěžovatelka brojila ve správním soudnictví proti platebním výměrům žalovaného Odvolacího finančního ředitelství (vedlejší účastník). Podle vedlejšího účastníka totiž byla součástí řetězců společností zatížených podvodem na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). Před správními soudy bylo sporné, zda stěžovatelka o své účasti mohla a měla vědět a přijala veškerá rozumná opatření, která po ní bylo možno požadovat, aby své účasti na daňovém podvodu zabránila. Předmětem posouzení proto byly následující dodavatelsko-odběratelské řetězce na přeprodej firewallů a počítačových úložišť: A: Wlaxiv International s.r.o. (ČR) - RESTGroup s.r.o. (ČR) - iC4C (ČR) - žalobkyně; A1: žalobkyně - Solobaum (Rakousko) - KOPEK-VALTO Kft (Maďarsko); B: iCompanies (ČR) - žalobkyně - Solobaum (Rakousko); C: RESTGroup s.r.o. (ČR) - iCompanies (ČR) - žalobkyně - Solobaum (Rakousko). 3. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 7. 2. 2019, č. j. 702/19/5300-22444-707622, ve znění rozhodnutí ze dne 14. 3. 2019, č. j. 11233/19/5300-22444-711887, změnil platební výměry za zdaňovací období měsíců října a prosince 2015 a února 2016 a dodatečný platební výměr za zdaňovací období listopad 2015 vydané Finančním úřadem pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně"). Vedlejší účastník dospěl k závěru, že stěžovatelce za zdaňovací období říjen až prosinec 2015 nenáleží nárok na odpočet daně a osvobození od daně, neboť se účastnila podvodu na DPH, o kterém mohla a měla vědět. V případě zdaňovacího období měsíce února 2016 vedlejší účastník odepřel stěžovatelce nárok na odpočet daně, neboť neprokázala faktickou realizaci plnění, a tím naplnění hmotněprávních podmínek dle § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon o DPH"). Změna platebních výměrů spočívala toliko v úpravě údajů o splatnosti daně, v případě dodatečného platebního výměru změna spočívala ve zvýšení doměřené daně a penále. Následně vedlejší účastník vydal dne 7. 2. 2019 rozhodnutí o opravě zřejmých nesprávností č. j. 11233/19/5300-22444-711887, kterým změnil chybně uvedenou výši rozdílu mezi vyměřenou a tvrzenou daní, neboť u zdaňovacích období prosinec 2015 a únor 2016 chybou v psaní zůstala ve změnovém výroku částka rozdílu, která se týkala pouze zdaňovacího období říjen 2015. 4. Stěžovatelka se proti rozhodnutí vedlejšího účastníka bránila žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2021, č. j. 6 Af 19/2019-62, zamítl. K argumentaci stěžovatelky vztahující se k faktické realizaci sporných plnění městský soud připomněl, že se tyto pochybnosti týkaly pouze zdanitelných plnění za zdaňovací období měsíce února 2016. Městský soud se v této souvislosti věnoval výpovědím svědků, na které stěžovatelka upozornila v žalobě, avšak v jejich hodnocení vedlejším účastníkem neshledal pochybení. Finanční orgány podvod na DPH v jednotlivých řetězcích prokázaly a zároveň dostatečně doložily, že o něm stěžovatelka mohla a měla vědět, přičemž neučinila dostatečná opatření. Městský soud rovněž nezjistil, že by finanční orgány žalobkyni v rámci vědomostního testu kladly k tíži skutečnosti, o kterých nemohla vědět. Finanční orgány vycházely pouze z veřejně dostupných údajů a z učiněných zjištění o průběhu obchodů. Městský soud se rovněž zabýval vlivem trestního řízení na daný případ a vlivem zajišťovacích příkazů na posouzení podvodu. V žalobě stěžovatelka blíže nerozvedla, jak mělo zrušení zajišťovacích příkazů ovlivnit její zapojení do podvodem zasažených řetězců. Městský soud také nepřisvědčil námitce, že finanční orgány měly při stanovení penále přihlížet ke složení kauce žalobkyní (jako distributora pohonných hmot). Uvedl, že penále se určuje v návaznosti na doměřenou daň bez možnosti správního uvážení. Finanční orgány proto nemohly kauci při stanovení penále zohlednit. 5. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatelky v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Podle kasačního soudu totiž plně obstojí závěry daňových orgánů a městského soudu, že se stěžovatelka účastnila transakcí zatížených daňovým podvodem na DPH, o němž věděla či vědět mohla a měla. Podvod na DPH je možno zkoumat teprve tehdy, je-li prokázáno přijetí či poskytnutí zdanitelného plnění. Stěžovatelčina námitka, že v jejím případě se nejednalo o fiktivní obchody, se proto za zdaňovací období říjen až prosinec 2015 míjí se závěry žalovaného a městského soudu. Pokud za tato zdaňovací období daňové orgány zkoumaly podvod na DPH, z podstaty tohoto prověřování měly realizaci zdanitelných plnění za prokázanou. Faktická realizace zdanitelných plnění byla zpochybněna pouze v případě zdaňovacího období měsíce února 2016. V případě tohoto zdaňovacího období finanční orgány prokázaly pochybnosti týkající se zkoumaných plnění, čímž aktivovaly důkazní břemeno stěžovatelky. Městský soud v této souvislosti v napadeném rozsudku dovodil, že stěžovatelce se důkazní břemeno unést nepodařilo. V kasační stížnosti stěžovatelka ve vztahu k těmto závěrům žádnou konkrétní argumentaci neuplatnila, pouze obecně namítla, že se městský soud nezabýval výslechy svědků. Této námitce však Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Městský soud se hodnocením provedených svědeckých výpovědí zabýval. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka konkrétní námitky směřující proti vlastnímu hodnocení svědeckých výpovědí a závěrům městského soudu neuplatnila, nebyl možný jejich přezkum ze strany Nejvyššího správního soudu. Finanční orgány posuzovaly vědomost stěžovatelky pouze ve vztahu k jejím přímým obchodním partnerům. Nikdy tedy neuváděly, že stěžovatelka znala (či musela znát) všechny články podvodem zasažených řetězců. Pokud stěžovatelka namítala, že obchodní partnery prověřovala ve veřejně dostupných zdrojích, je nutno konstatovat, že pokud by tak skutečně činila, musela by již tímto způsobem zjistit existenci podezřelých okolností, které přinejmenším měly vzbudit její pozornost. V případě objektivních okolností nasvědčujících možné vědomosti stěžovatelky o zapojení do podvodných řetězců městský soud potvrdil, že se jednalo o ucelený soubor skutečností prokazujících, že stěžovatelka o podvodu mohla a měla vědět, s čímž se Nejvyšší správní soud ztotožnil. Nejvyšší správní soud neshledal ani ostatní námitky důvodné, rovněž neshledal vady řízení před správním orgánem. II. Argumentace v ústavní stížnosti 6. Stěžovatelka považuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu za rozporné s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny a právem podnikat dle čl. 26 Listiny. 7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rozsáhle rekapitulovala skutkový stav a průběh řízení před správními orgány, jakož i před městským soudem. Setrvale namítá, že správce daně nerespektoval výsledky vyšetřování orgánů činných v trestním řízení a orgánu celní správy. Správní soudy ani správní orgány nerespektovaly pravomocné rozsudky správních soudů, kterými byly zrušeny zajišťovací příkazy pro jejich nezákonnost. Správní soud taktéž neprováděl ve věci téměř žádné dokazování a presumoval správnost daňové kontroly. V minulosti byly pro nezákonnost zrušeny zajišťovací příkazy na majetek stěžovatelky. Stěžovatelce proto nyní není jasné, proč se svou žalobou a kasační stížností před správními soudy neuspěla. Výčtem zajišťovacích příkazů, které byly proti stěžovatelce nezákonně vydány a které ji jako podnikatele na trhu zlikvidovaly, chce stěžovatelka poukázat na to, že tvrzení správního soudu o tom, že vydání zajišťovacích příkazů nesouvisí s platebními výměry, proti kterým bylo správní žalobou u Městského soudu v Praze brojeno, je nesprávné. Stěžovatelce byla zmařena obchodní příležitost a nyní se po státu domáhá náhrady škody ve formě ušlého zisku u Obvodního soudu pro Prahu 1. 8. Podle stěžovatelky došlo k oprávněnému nároku na odpočet DPH. Platební výměry, resp. dodatečné platební výměry, jsou proto vydány nezákonně. V řetězci je stěžovatelka vykreslena spolu se společnostmi, které nezná a nikdy s nimi neobchodovala a nikdy s nimi neuzavřela jedinou smlouvu. Vždy obchodovala a znala a pou