II.ÚS 1126/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1126/25 ze dne 23. 5. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, o ústavní stížnosti stěžovatele I. Š., zastoupeného JUDr. Jakubem Hlínou, LL.M., advokátem, sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2025, č. j. 9 Afs 139/2024-65, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2024, č. j. 51 Af 6/2023-96, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí 1. Stěžovatel byl pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ("krajský soud") ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 2 T 64/2017, uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve formě organizátorství, a to dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu. Stěžovatel spolu s dalšími osobami založil, organizoval a řídil činnost skupiny osob a založených či zakoupených společností (mimo jiné i společnosti X), které nevykonávaly žádnou hospodářskou činnost a sloužily pouze k vylákání nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty. 2. Společnosti X ("X") byla Finančním úřadem pro Středočeský kraj ("správce daně") doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1-6/2014, nicméně společnost byla zrušena v likvidaci, aniž by doměřenou daň a penále zaplatila. Správce daně proto dospěl k závěru, že trestní rozsudek poskytuje dostatečný podklad pro závěr, že stěžovatel ovlivnil chování společnosti X k její újmě, a proto podle správce daně ručí za splnění dluhů společnosti (§ 71 odst. 3 zákona o obchodních korporacích). Správce daně tedy stěžovatele svým rozhodnutím, tzv. ručitelskou výzvou, vyzval, aby za společnost X zaplatil neuhrazené daňové nedoplatky. 3. Odvolací finanční ředitelství (vedlejší účastník) v odvolacím řízení závěry správce daně rozhodnutím ze dne 31. 3. 2023, č. j. 12012/23/5100-41453-711400, potvrdil a odvolání stěžovatele zamítl. Stěžovatel se tedy bránil správní žalobou, tu však krajský soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou a stejným způsobem rozhodl o navazující kasační stížnosti i Nejvyšší správní soud. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu bylo uloženo uhradit daň nikoliv na základě výslovného zákonného zmocnění, ale postupem, který daňový řád ani jiný právní předpis neumožňují. Daňové orgány přenesly veřejnoprávní daňovou povinnost právnické osoby coby daňového subjektu na stěžovatele coby údajného ručitele, a to na základě ustanovení § 148 odst. 6 daňového řádu, ve spojení se soukromoprávní normou (§ 71 odst. 1 a odst. 3 zákona o obchodních korporacích), která upravuje sankční ručení vlivné osoby. Přitom naplnění hypotézy této soukromoprávní normy odvodily daňové orgány bez vlastního dokazování výlučně z trestních rozsudků stěžovatele, a to přestože jejich výroky nehovoří o splnění podmínek pro vznik ručení, vlivné osobě nebo o dalších podmínkách nutných k naplnění ručitelství podle zákona o obchodních korporacích. Stěžovatel ale zdůrazňuje, že skutečnosti zjištěné v trestním řízení patří mezi ostatní běžné podklady, s nimiž správce daně pracuje při stanovení daně, avšak společně s tím musí zároveň provést vlastní dokazování, z něhož dospěje k určitým skutkovým zjištěním. Ve vztahu ke stěžovateli však žádné dokazování neprobíhalo. 5. Stěžovatel dále nesouhlasí s prolomením prekluzivní lhůty daňového subjektu. Namítá, že žádné zákonné ustanovení neobsahuje pravidlo, podle kterého by ve vztahu k ručiteli měla lhůta pro stanovení daně plynout samostatně či podle kterého by mohla být lhůta pro stanovení daně daňovému subjektu prolamována pomocí § 148 odst. 6 daňového řádu. 6. Stěžovatel dále namítá, že postupem správních orgánů došlo k porušení zákazu dvojího trestání. Za krácení daně mu byl pravomocně uložen trest odnětí svobody v délce 8 let, peněžitý trest ve výši 10 mil. Kč a trest propadnutí náhradní hodnoty (nemovitých věcí), tzn. tresty odrážející i způsobenou škodu. V průběhu výkonu těchto trestů je na něj ale sankčně přenesena ještě i úhrada daňového nedoplatku předmětné společnosti ve výši 6 143 066 Kč. Stěžovatel upozorňuje, že jde v obou případech o sankce, navíc veřejnoprávní povahy a vycházející z téhož jednání. Odkazuje přitom na kritéria vymezená v rozsudku ESLP ve věci Engel a ostatní proti Nizozemí ze dne 8. 6. 1976 (stížnosti č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72 a 5370/72), která slouží ke zjištění, zda určitá sankce má trestněprávní povahu ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Takový stav je dle stěžovatele neudržitelný i s ohledem na možné alternativní formy rozhodování v trestním řízení, u nichž by došlo k úplnému vyprázdnění (například dohoda o vině a trestu), či z důvodu porušení principu právní jistoty odsouzených. V tomto spatřuje přesah svého individuálního zájmu. 7. Stěžovatel závěrem konstatuje, že se správní soudy dopustily nepřípustného dotváření práva, když na projednávanou věc aplikovaly několik dílčích obecných soudních závěrů, avšak bez adekvátního zohlednění konkrétních skutkových a procesních okolností a zejména důsledků, které taková aplikace práva způsobuje. 8. Z uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro zásah do jeho práv zaručených čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním řízení před (správními) soudy, nýbrž jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Z hlediska ústavněprávního proto může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný. Polemikou s právními závěry v rozhodnutích správních soudů se Ústavní soud zabývá pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. 11. Ústavní soud v nyní posuzované věci porušení základních práv stěžovatele neshledal. Ústavní soud z části III. b) odůvodnění napadeného rozsudku zjistil, že se Nejvyšší správní soudu k námitce stěžovatele týkající se povahy ručitelské výzvy a jejího vztahu k prekluzivní lhůtě pro stanovení daně, včetně aplikace § 148 odst. 6 daňového řádu upravujícího lhůtu pro stanovení daně po vydání pravomocného rozhodnutí o spáchání daňového trestného činu, velmi podrobně vyjádřil. Své závěry přitom podepřel vlastní judikaturou, a to včetně rozsudku ze dne 18. 6. 2024, č. j. 10 Afs 4/2024-38, ve skutkově obdobné věci, kdy bylo ručení uplatněno vůči jednateli společnosti X odsouzenému za spáchání daňového trestného činu spolu se stěžovatelem. Ústavní soud s přijatými právními závěry souhlasí a pro stručnost na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje. 12. Rovněž s námitkou zpochybňující vznik ručitelského závazku se Nejvyšší správní soud vypořádal. Potvrdil přitom, že správce daně byl vázán popisem skutku ve výrokové větě trestního rozsudku, přičemž podle ní skutek spočíval v podvodném vylákání nadměrných odpočtů DPH prostřednictvím společnosti X. Nejvyšší správní soud tedy souhlasil se správcem daně, že stěžovatel rozhodujícím významným způsobem ovlivnil chování společnosti X, a v důsledku jeho jednání vznikla této společnosti újma. Správní orgány přitom s odkazem na roli stěžovatele při vylákání nadměrných odpočtů DPH odůvodnily, proč za splnění dluhů společnosti X ručí právě stěžovatel. 13. Ústavní soud pouze doplňuje, že dle § 99 daňového řádu platí, že vyskytne-li se v řízení předběžná otázka, je správce daně povinen především zjistit, zda o této otázce již příslušný orgán veřejné moci pravomocně nerozhodl. Pokud tomu tak není, je správce daně oprávněn učinit si o otázce, která je pro jeho postup zásadní, úsudek, s výjimkami v zákoně uvedenými, sám (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2010, č. j. 5 Afs 64/2009-104). Jak zaznělo v usnesení zvláštního senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2024, č. j. Konf 3/2024-15, daňové orgány často jako předběžnou otázku posuzují instituty ryze soukromoprávní, které obvy