II.ÚS 1129/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1129/25 ze dne 3. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ŽIŠKA Consulting s. r. o., sídlem Malešická 2823/20a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem, sídlem Školská 695/38, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2025 č. j. MSPH 77 INS 13634/2010, 177 ICm 676/2016, 29 ICdo 131/2023-264, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2023 č. j. 177 ICm 676/2016, 102 VSPH 89/2022-236 (MSPH 77 INS 13634/2010) a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2021 č. j. 177 ICm 676/2016-176 (MSPH 77 INS 13634/2010), za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Petra Beneše, sídlem Na Jezerce 1339/43, Praha 4 – Nusle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a 3, čl. 11 odst. 1 a 3, jakož i v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se podanou žalobou domáhala po vedlejším účastníkovi jako žalovaném náhrady škody ve výši 4 689 875 Kč způsobené postupem insolvenčního správce na majetkové podstatě stěžovatelky jako dlužníka. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu o zaplacení náhrady škody ve výši 4 689 875 Kč způsobené vedlejším účastníkem na majetkové podstatě dlužníka (dále též jen "dlužník") zamítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 24 684 Kč (výrok II.). Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že vedlejší účastník porušil své povinnosti vyplývající ze zákona či rozhodnutí soudu a nepostupoval s odbornou péčí, a není tak naplněn základní předpoklad odpovědnosti vedlejšího účastníka za škodu podle § 37 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a proto se již nezabýval ostatními předpoklady odpovědnosti (výše škody a příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody) a žalobu zamítl. 4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč (výrok II.). Vrchní soud dospěl k závěru, že žaloba na náhradu škody proti bývalému insolvenčnímu správci nebyla důvodná a napadený rozsudek městského soudu je věcně správný. 5. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí vrchního soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že podanou žalobou se jakožto úpadce a dlužník v insolvenčním řízení domáhala po vedlejším účastníkovi náhrady škody ve výši 4 689 875 Kč z důvodu porušení povinností vedlejšího účastníka, jakožto ustanoveného insolvenčního správce majetku stěžovatelky (od 16. 5. 2011 do 6. 4. 2017). Stěžovatelka namítá, že vedlejší účastník při výkonu svých povinností jako insolvenční správce nepostupoval svědomitě a s odbornou péčí (§ 36 odst. 1 insolvenčního zákona). Uvedenou škodu způsobil tím, že netvrdil absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 22. 10. 2010 na nemovité věci (dále jen "první kupní smlouva" nebo jen "kupní smlouva"), kterou dlužník převedl na Ing. Gabrielu Škrabánkovou vlastnické právo k souboru nemovitostí, v nichž byla umístěna restaurace v k. ú. Černošice (dále jen "nemovitosti"). 7. Stěžovatelka uvádí, že byla-li by namísto neúčinnosti prosazena neplatnost kupní smlouvy, měl by dlužník právo na bezdůvodné obohacení za užívání nemovitostí. Žalovaná škoda je vypočtena jako obvyklé nájemné nemovitostí od roku 2010 do roku 2015 s úrokem z prodlení ve výši 4 689 875 Kč. Stěžovatelka namítá, že bylo povinností vedlejšího účastníka jako insolvenčního správce postupovat s péčí řádného hospodáře. Vedlejší účastník měl proto do majetkové podstaty zařadit pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení za užívání nemovitých věcí třetími osobami od doby sepisu těchto nemovitých věcí sepsaných do majetkové podstaty stěžovatelky do doby právní moci rozhodnutí o odpůrčí žalobě z titulu absolutně neplatné kupní smlouvy k nemovitým věcem. 8. Stěžovatelka dále vedlejšímu účastníkovi vytýká, že netvrdil absolutní neplatnost kupní smlouvy na věci movité ze dne 22. 4. 2010 (dále jen "druhá kupní smlouva"), kterou dlužník převedl na Ing. Gabrielu Škrabánkovou vlastnické právo k souboru označených movitých věcí nacházejících se v nemovitostech. 9. Stěžovatelka namítá, že pokud soudy zkoumaly platnost kupní smlouvy k nemovitým věcem, činily tak pouze s ohledem k podstatným náležitostem kupní smlouvy podle § 588 zákona č. 40/1064 Sb., občanský zákoník. Pochybení insolvenčního soudu shledává stěžovatelka: a) v upřednostnění odpůrčí žaloby před žalobou vylučovací podanou osm měsíců před žalobou odpůrčí; b) v ignoraci soudu ohledně sdělení dlužníka o okolnosti mající vliv na právní posouzení platnosti, resp. neplatnosti sporné kupní smlouvy k věcem nemovitým; c) v neprovádění dohledu nad působením insolvenční správce, kdy insolvenční soud neudělil pokyn k zařazení bezdůvodného obohacení za užívání nemovitých věcí sepsaných v majetkové podstatě dlužníka, ačkoliv insolvenční soud i insolvenční správce si byli vědomi užívání nemovitých věcí třetím subjektem; d) v rámci žaloby na náhradu škody proti insolvenčnímu správci insolvenční soud nelogicky uvádí, že kupní smlouva byla vrchním soudem posouzena jako platná, ačkoliv jsou insolvenčnímu soudu známé skutečnosti vztahující se k absenci finančních prostředků na straně kupující, což vylučuje vůli stran uzavřít kupní smlouvu a další okolnosti důležité a stěžejní pro "právní posouzení platnosti neplatnosti kupní smlouvy", a to vše z incidenčního řízení vedeného pod sp. zn. 177 ICm 3012/2016, a postupoval tak v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018 sp. zn. 29 ICdo 86/2016. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 12. V předmětné věci vrchní soud v napadeném rozhodnutí přisvědčil městskému soudu, že povinnost insolvenčního správce tvrdit v insolvenčním, incidenčním či jiném řízení "absolutní neplatnost smlouvy" není v žádném právním předpisu ani soudní judikatuře explicitně vyjádřena, neboť v každém konkrétním případě může mít "prosazování absolutní neplatnosti" odlišný (taktický) význam, vliv i důsledek (často opačný). Porušení této tvrzené povinnosti proto může být v obecné rovině vyvozováno jen z § 36 odst. 1 insolvenčního zákona, podle kterého má insolvenční správce postupovat svědomitě a s odbornou péčí. Stěžovatelka ve vztahu k její insolvenční věci dovozuje,